Zpívající kráska na virtuálním pódiu. Film Belle ukazuje sílu současné japonské animace

Na své premiérové projekci na loňském festivalu v Cannes se film Belle dočkal čtrnáctiminutového aplausu vestoje. Japonský režisér Mamoru Hosoda (* 1967) je ve svém oboru takovou globální hvězdou, že se jeho nová díla pravidelně objevují i v české kinodistribuci – jako prakticky jediné anime, které u nás na plátnech můžeme vídat. Jeho předchozí snímek Mirai, dívka z budoucnosti měl v tuzemsku dokonce slušné tržby, což mohlo být zapříčiněno i tím, že byl určen vysloveně dětskému publiku a uváděl se s českým dabingem. Belle naproti tomu cílí především na teenagery a mladé dospělé, poměrně hodně se v ní zpívá a promítá se pouze v japonštině.

Mamoru Hosoda se ve své vlasti právě díky takovým dílům stal jedním z největších hitmakerů. Jeho snímky se pravidelně objevují v žebříčcích nejúspěšnějších filmů roku. Není to sice tvůrce s vysloveně osobitým rukopisem, jakým disponovali Satoši Kon nebo Kacuhiro Ótomo, ale jeho příběhy bývají hladce plynoucí a divácky vděčnou podívanou, v níž se zpravidla mísí reálný svět s určitou imaginární říší.

V Belle je oním paralelním světem sdílená virtuální realita, kybernetický prostor připomínající slavný román a film Ready Player One – až na to, že v Belle je propojení reálného a virtuálního těla ještě těsnější. Hlavní hrdinka Suzu je ve skutečném světě obyčejnou středoškolačkou trpící traumatem ze smrti své matky. Ve virtuálním prostředí zvaném U se ovšem změní v oblíbenou zpěvačku s nickem Belle. Její koncert jednoho dne naruší tajuplný virtuální renegát zvaný Drak nebo také Zvíře, který od té doby začne Suzu fascinovat.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Oproti komorní Mirai, dívce z budoucnosti se Belle rozlévá do spousty paralelní dějových linií a témat. V prostředí U se film otře o otázky spojené se současnými sociálními sítěmi – jde kupříkladu o virtuální identity, jež si na webu vytváříme, či o roje komentářů, jež okamžitě obklopí každou jen trochu výraznější událost… Ve své středoškolské každodennosti Suzu řeší lásku, ale i zmíněné truchlení nad zemřelou matkou. Postava Zvířete přináší motiv domácího násilí a emocionálních ran, které to způsobuje. Kvůli lesu „zásadních témat současné doby“ může Belle působit jako důležitý film dneška – jenže pro přehršel motivů se v něm prostě ani nemůže vyskytnout prostor, který by kterékoliv z těch témat umožnil pořádně rozvést. Zvláště když v jádru v podstatě běží o young adult fantazii, v níž se problémy zpravidla řeší nějakou jednoduchou emocionální katarzí.

Skutečné důvody, proč Belle tleskat, i když to nemusí trvat zrovna čtrnáct minut, ve skutečnosti stojí mimo její děj. Hosoda chtěl film původně pojmout jako muzikál a inspiroval se i u americké disneyovky Kráska a zvíře. Tenhle žánr však v japonské animaci nemá příliš velkou tradici, takže skončil u díla, v němž sice nejsou přítomna vyloženě muzikálová čísla, nicméně zpěv hlavní hrdinky i vizuální muzikálový styl zde hrají nepominutelnou roli. Prostředí U kombinuje virtuální reality, kde se to hemží nejrůznějšími avatary, a muzikálově pojaté kulisy – jednoznačně to platí pro zámek, v němž sídlí Zvíře, ale i pro rozlehlá prostranství, na kterých Belle zpívá, ta připomínají obrovská jeviště. Díky tomu se Belle zásadně liší od Hosodova staršího filmu Letní válka, který se rovněž zčásti odehrával ve virtuální realitě.

Screen z filmu Belle, zdroj: Studio Chizu

Vizuál Belle je uhrančivě maximalistický v obou světech. V prostředí U nás Mamoru Hosoda zaplavuje změtí postav a kulis, mezi nimiž se hrdinové pohybují, což vytváří dojem přehlcenosti a organického chaosu, který překonává i slavnou scénu pochodu snových bytostí z proslulého anime Paprika od Satošiho Kona. Přestože postavy v reálném světě jsou v Belle poměrně jednoduše nakreslené, i tady jsou prostředí až maniakálně propracovaná. Zalesněná hora, školní třída nebo nádraží, v nichž se hrdinové ocitnou, jsou vyvedena s hyperrealismem opečovávajícím každý detail. Právě díky tomu se vyplatí na Belle vyrazit do kina a vychutnat si vizuální orgie na velkém plátně.

Hosodova novinka určitě není revolučním počinem v japonském anime. Nic nového neobjevuje, ale dokáže perfektně navazovat na silné stránky japonské komerční animace, která nadále dokáže být silnou alternativou k americkým rodinným animovaným kusům.

Jedna z amerických verzí plakátu k filmu, zdroj: Studio Chizu