Poctivý pragmatik Špidla. Jedno z mála insiderských nahlédnutí do české politiky

Otázky Vladimíru Špidlovi (* 1951) pokládal zkušený novinář, dnes stálý spolupracovník časopisu Reportér Luboš Beniak (* 1957). Základem pro knihu nazvanou Špidla aneb Zdroje jsou… byly osobní rozhovory, na které Beniak dle všeho přicházel velmi dobře faktograficky připraven. Dialog má věcný, téměř pozitivistický charakter, žádné výpravy do politikových psychologických hlubin se tu nepodnikají, na to asi ani jeden z aktérů nejspíš není stavěný. O jeho soukromí v dospělosti (dvě manželství, dva synové, další dvě děti vyženil) se zde prakticky nemluví, což je až zvláštní. Interview je tedy z valné části politickým profilem. Jen na okraj: syn Kryštof Špidla je středoškolským učitelem a literárním kritikem, syn Šimon uznávaným filmovým střihačem (nejnověji je podepsán pod velmi chváleným dokumentem Good Old Czechs).

Beniak postupuje chronologicky a systematicky – od dětství po dnešek. Epilog vznikal už po vypuknutí války na Ukrajině a Špidla v něm projevuje naprosto neiluzivní pohled na počínání Kremlu; jeho náhled na sovětské a ruské uvažování zformovala okupace Československa v roce 1968, která pro něj byla fatální ranou hned na samém počátku dospělosti. A v srpnu 1969, kdy byl při policejních akcích k potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace zadržen a brutálně mlácen, což v knize popisuje, bylo formování Špidly coby homo politicus drsným způsobem dotvořeno. Ale zase: O otci Václavu Špidlovi (1922–1979), který byl divadelním režisérem a hercem, sdělí pramálo. O svém životě v normalizaci, který u Vladimíra proběhl v šedé zóně, ne však pasivně (distribuoval exilové tiskoviny, angažoval se v Českém svazu ochránců přírody) mluví stručně a zdrženlivě.

Ten pravý politický život tedy pro protagonistu začíná v prosinci 1989, kdy si dal do jihočeských novin inzerát, že hledá tamní zájemce o obnovení sociální demokracie. Následuje popis budování partajní struktury, kterou v jižních Čechách usazený rodilý Pražák začíná pozvolna stoupat, takže se za několik málo let ocitne v blízkosti Miloše Zemana. Ten stranu v první půli „devadesátek“ opanuje a v druhé polovině té dekády ji dovede „předními dveřmi“ do Strakovy akademie. Na Zemanovu osobnost se hovor logicky stáčí opakovaně a interview tak mozaikovitě složí velmi kritický portrét současného prezidenta, přičemž tady jde o svědectví člověka, který Zemana léta zažíval opravdu natěsno. Špidla přiznává, že sice není samotář, „ale opravdu se s někým sblížit je pro mě složité“, takže tím současně přiznává limity svého poznávání druhých lidí, čímž kromě jiného říká, že i jeho náhled na Zemanovu osobnost je do značné míry tímhle určen – nikdy se nestali přáteli, vždy byli jen pracovní partneři.

Vladimír Špidla je jeden z mála vrcholných českých polistopadových politiků, kterého neprovázel skandál, těžko si u něho představit, že se stal aktérem kupříkladu korupce. Neznamená to však, že by to byl svatoušek. Z interview přímo, ale především nepřímo vyplývá, že leccos problematického, co se dělo kolem něho, nevnímal nebo ty signály nečetl s dostatečnou naléhavostí. Respektive: V rámci strategie – a tou pro něho bylo to, aby sociální demokracie byla u moci a on mohl realizovat své ideje, jež o uspořádání společnosti zastává – byl schopen volit i velmi pragmatickou taktiku. „Nemůžete být příliš velký idealista. A spojence potřebujete, bez nich všechno úsilí vyjde nazmar a ničeho nedosáhnete. Samozřejmě jsem sledoval, jakou kdo má etiku, a za určité meze bych nikdy nešel, ale když jsem věděl, že nějaké konkrétní spojenectví mi může posloužit jako nástroj k dosažení pozitivního cíle, neostýchal jsem se ho využít,“ říká na jednom místě Špidla a předkládá tím neiluzorní pohled na principy reálné politiky v každodennosti. Tím spíš, že o pár řádek dál o Miloši Zemanovi říká: „Má strašlivou touhu dominovat a mít na lidi nějakou špínu, aby je mohl zmáčknout. A moc se přitom nenadřít.“

Kompromis, vůle k němu je pochopitelně jedním ze základních principů „dělání politiky“, ale jejich míra a jejich dopady jsou takového typu, že to rozhodně není řemeslo pro každého a že překročit určité neblahé hranice není problém ani u Špidly. S takzvanou opoziční smlouvou mezi ČSSD a ODS v roce 1998, která do českého politického prostředí vnesla novou kvalitu cynismu, protagonista interview zjevně dodnes nemá velký problém. A když dojde řeč na tehdejší návrh dvou jmenovaných partají, že by se tu volební systém posunul od poměrného k většinovému, Špidla suše poznamenává: „… že by nový systém v tehdejším kontextu hrál do karet především ČSSD a ODS, to nám pochopitelně nebylo proti mysli.“

Kniha obsahuje některá dost zajímavá líčení: například důkladnou přípravu na rozhodující televizní debatu s Václavem Klausem v roce 2002, v níž Špidla svého protivníka smetl; dále děje kolem prezidentské volby počátkem roku 2003, z níž Zeman ještě odešel poražen; nečernobílé náhledy na osobnost (dnes již zesnulého) politika Stanislava Grosse. Špidla byl v letech 2004–2010 evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti a „obyčejný“ popis principů, jak fungují bruselské struktury, je zajímavý tím, jak ukazuje nesmyslnost zde tak rozšířených řečí o diktátu Bruselu. Název knihy Špidla aneb Zdroje jsou… odkazuje na proslulou „hlášku“ spojenou s tímto politikem. Ona hláška není lichotivá, Špidla je podle ní rozhazovačem veřejných financí bez ohledu na realitu. Jenže interview inkriminované sousloví uvádí na pravou míru, bylo totiž vysloveno v jiných souvislostech a jde o excelentní příklad toho, kdy slova si začnou žít svým vlastním životem, protože se jich někdo „šikovně“ chopil a pootočil jejich smysl.

Luboš Beniak připojil k rozhovoru bezmála čtyři desítky poznámek pod čarou, které faktograficky doplňují a kontextualizují to, o čem je právě řeč. Na konci vázaného, na kvalitním papíře vytištěného svazku je slovníček některých osobností zmíněných v knize. Původně mě jímalo podezření, zda Špidla aneb Zdroje jsou… není další z těch publikací, které zde vznikají jako svého druhu předvolební marketing, neboť Vladimír Špidla letos kandidoval (neúspěšně) do Senátu v Praze 11. Ale po přečtení musím říct, že jestli to tak bylo míněno, tak to byla chybná rozvaha. Tahle kniha by těžko mohla posloužit jako předvolební podpora, na to je moc „těžká“ a málo „fancy“. Jedná se o seriózní nahlédnutí na politické řemeslo.

Obálka knihy se Špidlovým portrétem od fotografa Respektu Milana Jaroše, repro: Prostor