Rozhovory Lindy Bartošové s novinářkami: Něco mezi chvalitebnou a dobrou

Linda Bartošová (* 1993) interview připravovala a psala vloni, kdy ještě byla reportérkou a moderátorkou České televize (v minulých dnech vešlo ve známost, že spolu se Světlanou Witovskou, která je v knize zastoupena a jež nedávno z ČT rovněž odešla, nastoupí do Aktuálně.cz, kde budou připravovat videorozhovory). Autorka v epilogu popisuje, jak se k rozhovorům s profesními kolegyněmi dostala. Předloni obdržela nabídku napsat knihu, v níž by popsala svoji profesní cestu. S koncepčním psaním ovšem zkušenosti neměla, takže se rozhodla „nechat promluvit ženy z různých koutů české žurnalistiky, které dost možná prorážely podobné zdi jako já, jen třeba v jiných dobách a na jiných místech.“ Při vzniku knihy „měla v hlavě mladou studentku žurnalistiky nebo začínající novinářku, která teprve ohledává cesty, kterými se v novinařině vydat“. Jinými slovy: Publikace má svým způsobem edukativní účel, lze ji považovat za doplňkovou četbu pro zájemkyně o žurnalistiku. Ale nemusí jít – dodejme – výlučně o čtenářky, ale i o čtenáře.

Jana Klímová, jedna ze zpovídaných novinářek; screenshot z rozhovoru v němž Klímová odpovídala na otázky televize Stream, repro: ČT art

Je fér říct, že v médiích pracuji více než tři desítky let a s některými v knize zastoupenými žurnalistkami jsem kdysi pracoval v jedné redakci. I proto mě zajímalo, zda dotyčné ex-kolegyně v rozhovoru zmíní něco, co jsem z té doby pozapomněl či nevěděl; a neméně mě zajímalo, jak a kam se jejich profesní názory vyvinuly. A musím říct, že jak v případě Jany Klímové (nyní Hospodářské noviny), tak Petry Procházkové (v současnosti Deník N) a rovněž Světlany Witovské jsem ocenil jejich odpovědi ve věci profesních zásad, nadhledu a schopnosti vnímat i samy sebe bez iluzí. To se dá shrnout zhruba takto: Jsem žena středního věku, pohybuju se v tom prostředí desítky let a bylo by smutné, kdybych nebyla schopna kritického náhledu. V případě Witovské (stejně jako Daniely Drtinové) se v interview vyskytují i zajímavé detaily, jak se na televizní rozhovor připravuje, podle jakých svých vnitřních zásad jej vede. U těchto dvou je asi nejvíc patrné, že Bartošová se ptá i na to, co ji zajímá vysloveně kvůli své vlastní práci, vyzvídá, jak postupují zkušenější kolegyně. Ostatně první z nich v době vzniku interview v ČT pracovala, Drtinová „na Kavkách“ působila do jara 2014. Kdosi z Fakulty sociálních věd UK, kde studovala i Bartošová, mi před časem říkal, že pro řadu tamních studentů a studentek je referenčním médiem DVTV – a mám chvílemi obdobný pocit i z autorky Novinářek.

V České televizi pracuje i Barbora Černošková, konkrétně ve sportovní redakci. Rozhovor s ní Novinářky otevírá. A hned tady jsou patrné limity autorčina tázání. Správně poznamená, jestli by sportovní redakce neměla zvedat i jiná témata než jen výsledky, ale třeba také nepřípustné chování ve sportu, třeba v českém fotbale. Černošková hovoří docela otevřeně, netají se tím, že není zajedno s kolegy, kteří mají za to, že tohle do sportovního zpravodajství nepatří. Ale každý sporťák, každá sporťačka si pro sebe musí vyřešit jedno zásadní dilema: Obrovskou komercionalizaci vrcholového sportu a vše, co z toho vyplývá právě i pro jejich profesi (product placement, sponzorství, sportovní politika a jejím propojení s politikou a byznysem atd.). Na tohle území se však Bartošová už nevypraví. Jejím základním postojem je zvídavost, ale zároveň konsenzuálnost. Tedy téměř neoponovat, určitě nepolemizovat, moc „nešťourat“, co je tím či oním myšleno. (Černošková v jedné odpovědi říká, že kromě svých dětí se stará „o 40 tisíc vězeňských dětí, takže mám těch dětí víc“, aniž je jasné, o co běží.) V tomto základním posazení se Novinářky – včetně edukativnosti – potkávají s rozhovorovou knihou Filipa Titlbacha Byli jsme tu vždycky.

Výměna spřízněných pojetí: Linda Bartošová drží knihu Filipa Titlbacha Byli jsme tu vždycky, on drží její Novinářky, zdroj: Twitter Filipa Titlbacha

Kromě již jmenovaných žurnalistek Bartošová pokládala otázky Lence Kabrhelové (dnes Seznam Zprávy), Andree Procházkové a Haně Řičicové (obě Respekt), dále Apoleně Rychlíkové (Alarm) a Libuši Šmuclerové (Czech News Center). Leitmotivem a zřetelným akcentem v rozhovorech bez výjimky je postavení novinářek v rámci redakčních kolektivů a zvládání téhle profese právě ženami, pokud chtějí naplnit svoji mateřskou roli. Bartošové se dostává pochopitelně různých odpovědí, ale určité styčné plochy se v nich vysledovat dají.

Žurnalistky středního věku na dotazy ohledně podceňování nebo slovního obtěžování reagují s určitou otužilostí, protože v tomto ohledu měly podstatně „studenější odchov“ než generace Lindy Bartošové, která empatii, komfort a bezpečnost na pracovišti řeší neskonale víc. Ony „harcovnice“ zdůrazňují nutnost odolnosti jakéhokoliv člověka, který chce tuhle profesi pořádně a soustavně dělat, což neznamená, že pomíjejí, kolik toho právě jako ženy musely zastat a na co narážely, pokud chtěly být i matkami. Nepřímo příštím adeptkám říkají: Je to tvrdé a připravte se na to.

Téměř jednohlasně dotazované vyprávějí o tom, jak si v redakcích musely vydobýt a obhájit své postavení a jaké nasazení od nich vyžadovalo plnění pracovních a rodinných povinností (v tom se jejich odpovědi neliší například od rozhovorů s vědkyněmi, které před několika lety na to téma také knižně vyšly). Většina má také za to, že se celkově tuzemská situace sice velmi pozvolna, ale přece lepší a že záleží na konkrétní redakci a její atmosféře.

Nad Novinářkami je užitečné vést v patrnosti, že samozřejmě nepodávají (a v tomto pojetí ani podat nemohou) komplexnější pohled na tuzemskou žurnalistickou scénu z hlediska žurnalistek. Dotazované totiž reprezentují jen určitý segment médií, určitě neplatí, jak tvrdí Bartošová v epilogu, že se výběrem snažila „co nejvíce pokrýt pestrost české mediální krajiny“. Pokud pomineme Libuši Šmuclerovou, která je vysokou manažerkou jednoho vydavatelského domu a dlouhé roky už aktivní novinářkou fakticky není, Bartošová oslovila profesní kolegyně z exponovaných redakcí, známé tváře, které se vyjma Černoškové věnují především politické agendě. Stranou zůstaly například vedoucí redaktorky kulturních rubrik v denících (či rozhlasové stanice Vltava), vedoucí redaktorky společenských časopisů a vůbec celý tento svět, ale i třeba redaktorky, které se věnují bulváru – i to je novinařina a s nemalým dopadem a se svými specifickými metodami.

Novinářky jsou tedy knihou výběrovou (či chcete-li elitářskou), a tak trochu makeupovou (přispívá k tomu i narůžovělá pevná vazba a velkorysý formát). Ano, zcela oprávněně tematizují nerovnoprávné postavení žen na českém mediálním trhu, ale téměř výlučně v rovině osobního vnímání oslovených novinářek. Málo se v těch interview hovoří o tom, která témata jsou vinou toho v médiích málo probíraná, o čem se ve veřejném prostoru vinou toho nemluví a nepíše a co to s sebou nese. A když si k prezentaci profese – viz název knihy – vyberu vzorek jen z toho nejlepšího na trhu, představuji tu profesi v lepším světle, než v jakém se reálně nachází.

Obálku knihy navrhla Anežka Minaříková, repro: Albatros Media