Titlbachovy rozhovory s queer lidmi jsou užitečné. Ale do sebe zahleděné

Filip Titlbach (* 1993) je dnes znám především díky Deníku N, v jehož redakci připravuje a moderuje zpravodajsko-publicistický podcast Studio N. Na rozhovorech je založena i novinářova kniha Byli jsme tu vždycky. Sestává z autorovy úvodní stručné osobní zpovědi, v níž načrtává rané zážitky se svou homosexualitou a také svůj coming out. Následuje třináct interview, která mají složit ucelenější obraz přemýšlení a cítění queer lidí především v současné České republice.

Kdo by snad nevěděl, co termín queer znamená, stačí zacitovat poznámku, jednu z mnoha, jimiž Titlbach rozhovory velmi užitečně vybavil (jsou vysázeny menším písmem a umístěny na okrajích tiskových stran): „Queer. Tento pojem zastřešuje všechny, jejichž identita není heterosexuální nebo cisgenderová (lidé, kteří se cítí být v souladu se svým pohlavím a genderem identitou). V 16. století toto slovo označovalo, co je zvláštní či podivné. V minulém století začalo být chápáno jako urážka LGBTQ lidí. V posledních třiceti letech se stalo nástrojem boje proti útlaku neheterosexuálních lidí.“

Pro ty, kteří se chtějí dozvědět

Jednotlivé rozhovory nemají „klasické“ titulky, autor označil každý z nich jednoslovným pojmem a jménem zpovídaného. Například: Trans – Lenka Králová, Bůh – Jaroslav Lorman, HIV – Petr Kalla, Aktivismus – Kryštof Stupka, Manželství – Adéla Horáková, Média – Barbora Šichanová atd. Titlbach u každého ze zpovídaných tedy akcentuje určité téma, usiluje o koncept, aby to které interview přispělo nezastupitelným dílkem do celkového obrazu. Někteří z oslovených vyprávějí především o své cestě a o svých zkušenostech, jiní spíše formulují obecnější společenské problémy vázané ke queer tematice, které však nahlížejí i na základě svého osobního angažmá. Osobní a obecné se tak různou měrou prostupuje nejen v jednotlivých dialozích, ale především v knize jako celku, což je k užitku, neboť to snižuje riziko monotónnosti – pokud by totiž třináct lidí sdělovalo například své zážitky z rodiny či z partnerských vztahů, v důsledku by to téměř jistě vedlo k uvadnutí čtenářské pozornosti a umenšovalo to hlavní účel této publikace. Tím je – v nejlepším slova smyslu – osvěta. Proto také knihou procházejí zmíněné poznámky, hesla a odkazy umístěné na okrajích tiskových stran.

Nemá zde smysl postupně vyjmenovávat jednotlivé zpovídané osoby a glosovat jejich odpovědi. Pro představu stačí vypíchnout několik dialogů. Jaroslav Lorman (* 1973), jenž dnes vede seniorskou organizaci Život 90 (založil ji jeho otec), reprezentuje téma homosexualita versus katolická církev. „Myšlenku, že jsem gay, jsem v sobě zašlapal. Podle rad zpovědníků, křesťanských terapeutů a exorcistů jsem ji odmítal a přesvědčoval sám sebe, že jednou budu bez toho ‚břemene‘. Oženil jsem se, studoval teologii, kterou jsem potom i učil, vychovával čtyři děti a zkrátka dělal řadu jiných věcí,“ sděluje Lorman, který na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy také učil, ale po coming outu musel pedagogickou pozici opustit. Lorman líčí, jak se vnitřně rval s dilematem manželství/nevěry s muži/katolického angažmá; ten zápas jej dovedl až k pokusu o sebevraždu. Nakonec se s manželkou korektně rozvedli a oznámili to svým dopisem známým včetně pravého důvodu. Lorman následně absolvoval mimo jiné schůzku s kardinálem Dominikem Dukou a nastiňuje její podivuhodný průběh.

Lorman není jediný, kdo přibližuje osobní peklo, jímž si prošel. Queer aktivista a student Kryštof Stupka (* 1998) popisuje, jak se jej z homosexuality snažila v jeho pubertě drsně léčit jeho matka. Historicky cenná je zpověď Františka Bloudka (* 1947), jenž v kostce podává svůj osud homosexuála v reálném socialismu; vypráví, jak sháněl partnery, kde se v Praze homosexuálové scházeli, jak tyto kontakty vypadaly. A také to, jak mu zasílala obsílky Státní bezpečnost, zvala jej ke schůzkám, protože si mapovala gay scénu. Ani dnes nemají LGBTQ lidé na růžích ustláno, ostatně proto kniha Byli jsme tu vždycky existuje, ale s tím, co ve společnosti zažívaly generace pana Bloudka, je to nesouměřitelné. Natož pak s queer generacemi v první polovině minulého století a ještě dříve; toho se v publikaci dotýká zejména interview se sociologem Zdeňkem Slobodou (* 1981).

Titlbachův rozhovorový soubor věcně argumentuje, proč by v České republice mělo být uzákoněno manželství stejnopohlavních párů. Dodávám: Proč zde dosud uzákoněno nebylo, je svého druhu záhada, vzhledem k libovůli, blahovůli a lhostejnosti, s níž tuzemská společnost přistupuje k problémům, které jsou pro budoucnost této země opravdu ohrožující a kardinální (například otázka financování důchodů). Odpor vůči tomuto institutu manželství tkví daleko spíše v hledání zástupných cílů, v populistickém kverulanství, než v hlubokém přesvědčení na základě víry a kulturních kořenů. Obdobně je tomu s tuzemskou povinností, aby člověk, který se rozhodne pro operativní změnu pohlaví, podstoupil sterilizaci. Publikace Byli jsme tu vždycky má v tomto punktu schopnost ne snad otevřít oči, protože si nedokážu představit, že se by ten, kdo se zásadně staví proti LGBTQ lidem, nechal takovou knihou obrátit na „jinou víru“, avšak zvídavým čtenářům, kteří nezastávají apriorní postoje, Titlbachův svazek zpřesňuje vědomí o tomto společenském segmentu, potažmo o společnosti jako takové. A to rozhodně není málo.

Hezky si to spolu povíme

I při sympatiích k autorově osvětové snaze, dokonce i při akceptaci aktivismu, jenž je u způsobu dotazování Filipa Titlbacha a účelu jeho knihy patrný, nelze odstoupit od „běžného“ kritického čtení publikace Byli jsme tu vždycky. A taková reflexe obnažuje limity autorova přístupu i redakčního zpracování.

Tazatel si se všemi dotazovými tyká a rozhovory vedl ve vyloženě přátelském duchu. Tahle „kompletní tykačka“ a fakt, že všichni zpovídaní jsou queer, vytváří dojem, že jsme se v knize sešli my, co spolu mluvíme. Ani jeden z dotazovaných nenahlíží queer svět zvenčí, třeba tak, že by vyprávěl, jak se vyvíjel jeho vztah k LGBTQ lidem. A nejen to. Lenka Králová (* 1981) tvrdí, že zažila urážky „od agresivních starých trans žen, které mají pocit, že my mladí tu jdeme bořit nějaké staré pořádky“. Ageismus čtyřicátnice Králové, o níž ovšem stejně tak dnešní dvacátnice mohou tvrdit, že je stará, nechává Titlbach bez poznámky. A nejen to: Není už natolik zvídavý, aby vyhledal nějakou tu Královou zmíněnou „starou“ trans ženu a snažil se ji vyzpovídat a pochopit. Autorova empatie má své nepřiznané, ale patrné hranice.

Titlbach při svém boji za správnou věc někdy nehledí na detaily. Advokátka (a mimo jiné právnička iniciativy Jsme fér) Adéla Horáková (* 1980) tvrdí, že v Irsku byly do takzvaných Magdaleniných prádelen „proti své vůli najaty desítky tisíc žen na neplacenou práci a trpěly tam násilím“. Ale hned vedle, v poznámce na okraji, stojí v hesle Magdaleniny prádelny, že v těchto institucích, provozovaných římskokatolickou církví, prošlo v letech 1922–1996 „na deset tisíc dívek“. Sociolog Sloboda praví: „Během 80. let 20. století Světová zdravotnická organizace dospěla na základě medicínských zjištění k vyškrtnutí homosexuality ze seznamu nemocí, v Československu to bylo v roce 1993.“ V tom roce však již Československo neexistovalo, a vyjmutí homosexuality ze seznamu nemocí Světovou zdravotnickou organizací došlo 17. května 1992.

Filip Titlbach s redaktorkou Bárou Šichanovou. Ilustrace z časů, kdy spolu na Radiu Wave uváděli pořad Kvér. Šichanová je jedna z těch, které Titlbach zpovídal pro knihu Byli jsme tu vždycky, foto: Český rozhlas – Radio Wave

V interview s filmovým režisérem, hudebním skladatelem a rozhlasovým moderátorem Šimonem Holým (* 1994), s nímž byl Titlbach před časem na jedné redaktorské lodi v Radiu Wave, se realizuje specifický způsob „kádrování“: Umělce a díla Holý hodnotí podle toho, nakolik přispívají k právům LGBTQ. Takže třeba Madonna je skvělá a fér, protože ji lze řadit ke gay ikonám; rozuměj desítky let vystupuje proti homofobii. O. K. Jenže fundamentální otázkou se mi u Madonny jeví být něco jiného: Není podstatnější, že je desítky let ikonou konzumerismu a hédonismu, který podstatně napomohl situaci, v níž se dnes lidská civilizace nachází? „Proč je v Česku tak málo otevřených hudebníků?“ ptá se Titlbach Holého, jako kdyby přiznávání se ke své sexuální orientaci mělo být úkolem umělce/umělkyně. Ale taková deklarace by měla zůstat zcela svobodnou a soukromou volbou. Hodnoceno by mělo být především dílo samo. Je obecně známo, že Oscar Wilde byl homosexuál a trpěl kvůli tomu i ve vězení; ale nové a nové generace dětí, které o jeho osudech ve valné většině skoro nic nevědí, mají i po více než sto letech rády jeho pohádky (a dospělí jeho hry), protože rozhodující je kvalita a síla sdělení, nikoliv to, že v něm autor deklaruje svoji orientaci.

Ještě něco k podobě publikace Byli jsme tu vždycky. Profilovými fotografiemi zpovídaných do ní přispěl fotoreportér Deníku N Gabriel Kuchta. Dávají knize „ksicht“, stejně tak grafická úprava Evy Škrovinové, která knihu vyladila do decentně růžové barvy. Paperback vytištěný v tiskárně FINIDR je však velmi chatrný – po dvojí četbě se mi ve hřbetu zcela rozpadl. Ta fyzická „rozborka“ svazku je ovšem dokladem, že Filip Titlbach připravil titul, který stojí za přečtení.

Obálku Titlbachovy knihy navrhla Eva Škrovinová; vévodí jí stříbrná plocha, v níž se částečně odráží ten, kdo svazek drží v ruce, repro: N Media