Komentář: Navzdory knižnímu interview schází toho dost, co Danuše Nerudová neřekla

Dlouholetý ekonomický novinář Jiří Nádoba (* 1976) je vrstevník Danuše Nerudové (* 1979) a má dost schopností a znalostí, aby ekonomku, profesorku a někdejší rektorku Mendelovy univerzity a také byvší předsedkyni komise pro důchodovou reformu zevrubně vyzpovídal. Rozhovor nazvaný Máme na víc #jensedomluvit obsahuje hashtag, znak pro klíčové slovo či formulaci vzniklý až v 21. století. Tím je naznačeno, že tady se bude hovořit zejména o přítomnosti a budoucnosti. Což kniha v zásadě splňuje. Jenže osobnost Nerudové se v interview rozpouští v obecných tématech a problémech.

Postup končících rektorů

Pro okolnosti vzniku té knihy lze mít pochopení i pochybnosti. Vznik publikace inicioval redaktor nakladatelství Vyšehrad Filip Outrata, který značnou měrou vtiskává tvář edici Rozhovory, která je v současnosti nejsoustavnější a nejzajímavější řadou interview na českém knižním trhu. Dialog Nerudová & Nádoba vznikal během covidových pandemických omezení, takže to asi byla nesnadná, přerývaná práce. A odehrávala se ve fázi, jak píše Nádoba v úvodu, kdy Nerudová „dokončovala svůj mandát rektorky na Mendelově univerzitě a kdy ještě nebyla ostrým prezidentským kandidátem – zároveň ale už k možné účasti v nejdůležitějším volebním klání měla přiznaně nakročeno. Šlo o neopakovatelnou dobu…“ K tomu čistě faktograficky tolik: Není zde jasné, jak je to myšleno s nejdůležitějším volebním kláním. Z hlediska Nerudové jsou příští prezidentské volby samozřejmě tím nejdůležitějším kláním, ale z hlediska státu snad pořád ještě nikoliv – prezidentský systém nemáme.

Co je však podstatnější: Danuše Nerudová vloni v půli roku a těsně za ní sice „ještě nebyla ostrým prezidentským kandidátem“, ale její odpovědi v nejednom případě prozrazují, že v hloubi mysli jím už téměř jistě byla. Umí být při odpovědích „státnicky“ vyvážená, někdo by řekl opatrná, umí formulovat znělou zásadu, která však současně poskytuje dostatek prostoru pro „únik“ do téměř nenapadnutelné korektnosti, jež může být vydávána za expertní racionalitu, ačkoliv za ní při pozornějším pohledu spatříte politicko-strategickou taktiku. Se vznikem dotyčného knižního rozhovoru se to má tak, že v zásadě vznikl jako „dělostřelecká“ příprava na ohlášenou kandidaturu. Ostatně totéž učinil někdejší rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima: Na konci loňského roku představil knižní rozhovor Lékař zdravého rozumu (otázky mu kladl Jan Januš) a na křtu publikace Zima potvrdil, že zvažuje prezidentskou kandidaturu, kterou letos na jaře ohlásil.

Křest knihy Máme na víc #jensedomluvit vloni na konci listopadu v pražském Cafe Bistro Pointa — zleva redaktor publikace Filip Outrata, moderátor Alexander Hemala, Danuše Nerudová a novinář Jiří Nádoba. Zdroj: Facebook Danuše Nerudové

Jsem praktik

Nerudová má tah na branku, o tom nemůže být sporu. Magazín vysokých škol Universitas v listopadu 2017 napsal: „Profesní dráha historicky první rektorky zvolené do čela brněnské Mendelovy univerzity je lemovaná přízvisky ‚nejmladší‘. Ekonomka Danuše Nerudová byla nejmladší vedoucí ústavu, nejmladší proděkankou i nejmladší profesorkou ve svém oboru. Úřadu rektorky se ujme ještě dřív, než dovrší čtvrtou dekádu svého života – 1. února 2018.“ O tom, že rozumí systémům daní, což je její specializace, těžko může být sporu. Však také v rozhovoru s Nádobou tuto specializaci uplatňuje a nehledě na to, zda je komu paní profesorka sympatická či nikoliv, stojí pasáže, v nichž hovoří o daních a s nimi spojených důchodech, přesněji o jejich vyhlídkách v České republice, za přečtení. Není to útěšné čtení. Na doplnění jeden z nepočetných detailů, které na sebe zpovídaná „neexpertně“ prozradí: Od osmnácti let si spoří na důchod, protože na stát v tom v budoucnu nelze moc spoléhat. A vůbec, měli bychom se jako jedinci více než dosud spoléhat sami na sebe. Mít našetřeno na důchod se vyplatí, říká Nerudová.

Také se umí zařídit i proti svému přesvědčení, protože důsledně myslí na zadní kolečka. Konkrétně: Sděluje zásadní výhrady vůči víceletým gymnáziím, protože podle ní napomáhají rozevírat sociálně-psychologické i obecně kulturní nůžky, ale syny s manželem vyslali právě na takové víceleté soukromé školy. Jako rodiče k tomu prý byli „v podstatě donuceni, protože hledáme odpovídající kvalitu a tu mnohdy státní školství nenabízí“. A propos soukromí – příliš toho o sobě kandidátka nesděluje: Úvodní kapitola Dětství a život čítá osm tiskových stran, pak následují desítky stran expertně laděných odpovědí.

Jistá pragmatičnost prosakuje i závěrečnou kapitolou, nazvanou Prezidentský dotazník. Nerudová zde cvičně odpovídá na Nádobovy buď osobní i politické otázky; jako rektorka se nechce vyjádřit k tomu, koho považuje za nejlepšího polistopadového premiéra, to odpálí jedním řádkem, ale mezi nejdelší odpovědi patří ta, v níž vypráví, jak jejich univerzita porazila v hokeji Masarykovu univerzitu a jak na to byla hrdá. V tomto „prezidentském“ apendixu i na jiných místech knihy Nerudová deklaruje svoji národní hrdost, jak umíme být solidární, jakou máme světoznámou kulturu (to je mimochodem v této společnosti silně zažité tvrzení, jehož oprávněnost by stála za kritickou analýzu), ale současně opakovaně poukazuje na to, co všechno jako společnost zanedbáváme (málo uvažujeme směrem k budoucnosti, dopouštíme se fatálních selhání, jsme nedůslední atd. atp.). Základní rozpornost těchto tvrzení Nerudová nevysvětluje a tazatel ji málo nutí, aby se nad protiřečením si o českém potenciálu a nenaplňující se reality zamýšlela. Ale možná tím na Jiřího Nádobu klademe nesplnitelný úkol. „Jsem praktik a umím se soustředit na výkon a na výsledek. Toho lze obtížně dosáhnout bez skutečného úsilí o porozumění a hledání konkrétních cest, jak se společně posunout kupředu,“ říká Danuše Nerudová na poslední stránce knihy Máme na víc #jensedomluvit.

Školačka Danuše Nerudová. Malování s dědou na Vysočině; nedatováno. Z knihy Máme na víc #jensedomluvit, repro: ČT art

Je to jen takový dojem…

Počátkem tohoto měsíce publikoval Deník N rozhovor s teď již oficiální kandidátkou na prezidentku ČR. Dialog je to sice obsáhlý, nikoli však obsažný. Jazyk zpovídané pluje v určité bezpříznakovosti s formulacemi jako: „jsem o tom pevně přesvědčena“, „v zásadě platí, že všichni lidé, kterými se obklopím, budou experti, bezúhonní a budou mít vysoký morální kredit“, „vážím si podpory jakékoli demokratické politické strany“, „mě určitě uvidíte všude na ulicích a v regionech, protože regiony a vesnice jsou mi bytostně blízké“.

Toto není komentář, který by jakkoliv hodlal polemizovat s kandidaturou Danuše Nerudové a případně s její hodnotovou orientací. Říkám zde otevřeně, že bych uvítal, kdyby na Pražském hradě usedl někdo z její generace a ještě lépe, kdyby to byla žena. Komentuji tady knižní a vlastně i nynější, už otevřeně kandidátskou prezentaci Nerudové s ohledem na její režim řeči, myšlenkovou koncepci a schopnost důsažně kontextualizovat jevy. A tady se mi zdá, že paní profesorka možná až moc dobře ví, co má v danou chvíli komu říkat, a že jisté fundamentální rozpory ve svých vyjádřeních prostě neřeší, netrápí se jimi, protože rozhodující je pro ni výsledek.

Na závěr jen takový „hlubinně“ osobní dojem, opravdu pouhý dojem, nic víc. Vloni jsem četl jiný knižní rozhovor s politikem – svazek Hurikán Ivan, kdy se pirátského Ivana Bartoše ptal básník a publicista Milan Ohnisko. Měl jsem z té publikace – vydané pro změnu před parlamentními volbami – velmi obtížně definovatelný pocit určité nenaplněnosti, jistých rozpaků, jako kdyby mi v Bartošově vyjadřování cosi bytostně politického a současně „nadpoliticky“ společenského paradoxně scházelo, že tam absentuje něco, co voliče neznámo proč mocně přitahuje. Každopádně: Po četbě jsem nenabyl přesvědčení, že Bartoš by měl být premiérem, což tehdy bylo podle průzkumů ve hře. Jak to dopadlo, víme. Ve světle dojmu z četby Hurikána Ivana to pro mě dopadlo adekvátně.

Nikoliv nepodobný pocit čtenářské, potažmo občanské i politické nenaplněnosti či neúplnosti jsem zažíval nad titulem Máme na víc #jensedomluvit. Toť vše. Počátkem příštího roku uvidím, nakolik byl či nebyl tento intuitivní dojem mylný.

Vlevo Danuše Nerudová u Lukasovy zpívající lípy, která loni zvítězila v anketě Strom roku – roste kousek od ekonomčiny chalupy v Telecím. Vpravo Nerudová 24. června 2022 při návštěvě v Moravské Nové Vsi, kterou před rokem zasáhlo tornádo, zdroj: Facebook Danuše Nerudové