Film Prezidentka je prostě nemohoucí. Prázdnotu maskuje exkluzivitou

Režisér Rudolf Havlík (* 1976), vystudovaný grafik, jinak též bloger a autor několika knížek, si zjednal pozornost už ve svých filmařských počátcích, když nabídl vlídně přijatá dílka Zejtra napořád (2014) a Pohádky pro Emu (2016). A pak nastal velký divácký úspěch s „převtělovací“ komedií Po čem muži touží (2018), v níž prokázal, že umí napsat nosný příběh i dialogy, má mysl pro účinnou výstavbu gagů a herce dovede k přiměřené poloze. Jenže ve volném pokračování se ocitl v pasti zveličovaných původních jistot, které se mu pod rukama měnily v prázdnou pózu. A pochybná „sázka na jistotu“ převážila i v jeho nejnovějším titulu.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Stalo se v zahradě v podhradí

Je zjevné, že Havlík nehodlal v případě Prezidentky točit politickou satiru, tím méně vhled do mentality a povinností hlavy státy. Vlastně jen letmo načrtl, že také prezidentka má právo na opětovanou lásku (byť někdy s ochrankou v patách), což připomíná jeden z motivů mozaikovitě rozvrstvené anglické komedie Láska nebeská (2003). Jenže českou paní prezidentku nenapadne nic lepšího, než se v přestrojení vydat do „podhradí“ proto, aby si odpočala od vyčerpávajících povinností. Není divu, že téměř okamžitě podlehne šarmu charismatického, byť veskrze skromného sochaře, jehož ateliér se nachází uprostřed výstavní zahrady, kam hrdinka nahlédne spíše jen náhodně, hnána zvědavostí, co že to tam asi je. A hle: rozvine se jímavé i žertovné sbližování, posléze nahrazené oboustranným posmutnělým váháním, zda takový vztah má smysl, neboť vrcholný/á politik/politička přece nemůže dělat, cokoliv si zamane.

Do hlavních rolí Havlík obsadil dvojici, která se mu osvědčila v Pohádkách pro Emu – Aňu Geislerovou a Ondřeje Vetchého. Jenže ani oni nebyli schopni polidštit své jakékoli osobitosti zbavené figury. Stačí na chvíli zavřít oči a nechat na sebe působit vodopády rozmluv – a okamžitě vypluje na povrch bezbarvé plkání, které příběh zamořuje.  Například dvojnásobné vtipkování s těhotenstvím je opravdu úmorné. Nepomohou ani prezidentčiny prvoplánově ekologické aktivity, hlásající záchranu planety. Ničemu dalšímu, co bychom mohli na plátně sledovat (snad s výjimkou umírněného feminismu), politička pozornost nevěnuje. V této bídě ani nevadí, že v prostorách Pražského hradu zřejmě nesměli filmaři natáčet: veškeré „hradní“ scény se totiž odehrávají před vstupem do tohoto areálu.

Milostný vztah mezi ústřední dvojicí navozuje představu, jako kdyby byl přenesen z červené knihovny – vždyť zamilovaný muž ani nepožádá o telefonní číslo, spoléhaje na budoucí náhodná setkání. Ještěže se do sebe také zahledí jejich již dospělé děti (Oskar Hes, Denisa Biskupová), jakkoli jim je přisouzena příliš malá plocha a ony samy zůstávají v rovině v podstatě zodpovědných, jen občas se proti rodičovské autoritě bouřících nezbedů…

Aňa Geislerová se jakožto prezidentka věnuje charitě…, foto: Bioscop – Zuzana Panská

Och, ty staromilská rozprávěnko…

Zatímco ústřední dvojice má zřejmě vyvolávat chápavé pousmání provázené jímavým povzdechem, vedlejší postavy – zvláště z prezidentčina okolí – vykazují v diváckém zacílení dokonalou bezradnost a naprostou umělohmotnost, neživotnost. A je lhostejné, zda je dotyčná figura ukázána seriózně (jako v případě anglického premiéra, jenž si s hrdinkou přátelsky poklábosí) anebo s nadsázkou: ať jde o obskurní postavu generála (Vasil Fridrich), jenž zpochybňuje schopnosti žen, o špičkující se dvojici tajemníka a tajemnice (Juraj Loj, Veronika Khek Kubařová), kteří prezidentce upřesňují denní program, a také o prezidentčinu osobní strážkyni, která v podání Vandy Chaloupkové vyznívá v rámci možností asi nejvěrohodněji.

Vyprávění tu spoléhá na mnohokrát provařená, snad až jakoby prvorepubliková vztahová schémata. Přítomnost leckterých pobočných syžetových linií postrádá smysl, kupříkladu prezidentce vnucené kondiční sportování či kolektivní prozpěvování státní hymny. Rovněž  hrdinovy oduševnělé pochůzky na hřbitov za zesnulou manželkou, jíž se svěřuje se svými zážitky a dokonce předčítá z knihy, vyhlížejí, jako kdyby sem pronikly bůhví odkud. Sochařovy výklady o umělecky cenném slepování střepů mají zřejmě naznačit, že každý vztah lze zachránit, je-li k tomu vůle. Rovněž postava kamaráda-kněze (Jiří Štrébl), která má nejspíš odůvodnit Petrův zájem o renovaci církevních památek, potažmo o víru, je přidána jakoby zvenčí, bez jakékoli provázanosti.

Scenárista a režisér v jedné osobě se totiž spolehl na šarm staromilské rozprávěnky. Jenže narazil s ní stejně jako tvůrci obdobně pojednaného – v převlekové zápletce i v užitém vypravěčském stylu – Adamcova snímku Léto s gentlemanem (2019). Do očí bijící prostoduchost, zastíraná rádoby malebnými nočními sceneriemi velkoměsta, ať již v podobě toulek nebo návštěv pouliční kavárny, vykazuje stejný vizuální půdorys jako letní příroda v Létu s gentlemanem. Kameraman Václav Tlapák předestřel pásmo turisticky jímavých průhledů na Prahu a její zákoutí, případně na rozlehlé interiéry spojené s funkcí hlavy státu.

Ondřej Vetchý a Aňa Geislerová jako protagonisté snímku Prezidentka, foto: Bioscop – Zuzana Panská

Překvapte mě!

Také v Prezidentce se vyskytuje neduh postihující snad všechna tuzemská dílka zvoleného žánru, která šla v poslední době do kin (Šťastný nový rok 2, Srdce na dlani, V létě ti řeknu, jak se mám, Známí neznámí, Po čem muži touží 2, Láska hory přenáší, Ženy a život, Pánský klub…), a sice: tvůrčí nemohoucnost, maskovaná zasazením do exkluzivních kulis, mnohdy jak vystřižených z telenovel. Abych byl spravedlivý, musím dodat, že obdobná slova lze vztáhnout i na konjukturální projekty rádoby šokující ve stylu „nevaž se, odvaž se“, které pro změnu uvízly v tenatech buranského či teenagerského šklebu střiženého podle nestrávených západních vzorů (Tři tygři: Film; Párty Hárder: Summer Massacre).

Aby mi bylo rozuměno: vůbec nic nenamítám vůči žánru romantických komedií, ani proti jejich pohádkovému nádechu. Ale chtěl bych, aby mě svým provedením zaujaly, aby neurážely trapností. Abych si stejně jako kritik z úžasného, velice chytrého a důmyslného animovaného snímku Ratatouille (2007) mohl přát jediné – překvapte mě! Prezidentka a jí podobné filmy však probouzí pocit studu za všechny, kteří se na takových produktech podílejí.

Plakát k filmu, repro: Bioscop