Komentář: Depresivní děti demaskují prezidenta Zemana. Ale k jádru věci nejdou
Potleskem vestoje byly završeny červnová premiéra i první repríza pražského souboru Depresivní děti touží po penězích. Inscenace Očistec si zaslouží každý, se Zuzanou Bydžovskou v hlavní roli, je satirickým politickým divadlem. Ovšem pravou hrůzu vlády současné hlavy státu tento kus, napsaný a režírovaný Jakubem Čermákem, neobnažuje.
„Roosevelt byl na začátku 20. století na vozíku a vyhrál válku, tak proč by nemohl náš prezident na začátku 21. století řídit republiku z jednotky intenzivní péče,“ praví v jednu chvíli tiskový mluvčí prezidenta ve hře Očistec si zaslouží každý. Jak známo, F. D. Roosevelt onemocněl dětskou obrnou roku 1921, po ní částečně ochrnul a invalidní vozík pak používal jen někdy, nikoliv setrvale. A válečným vítězem byl v roce 1945, nikoliv počátkem minulého století. Pravda je, že hra Jakuba Čermáka nakládá s faktografií volně, ostatně Miloše Zemana a jeho hradní tým konkrétně nejmenuje, je ovšem zcela zřejmé, o koho běží. K časovým okolnostem ještě jedna poznámka: Hru Čermák napsal vloni, před zdravotním kolapsem skutečného českého prezidenta a jeho pobytem na jednotce intenzivní péče; vloni také měla mít inscenace premiéru, ale proticovidová omezení proces příprav zdržela.
„Cílem projektu je obohatit českou divadelní scénu o opomíjený žánr politického divadla. Tato kategorie je v českém kulturním prostředí dlouhodobě přehlížena, přitom čelný představitel našeho státu v sobě přímo vybízí k širší společenské, umělecké, ale i lidské reflexi. Nejen on, ale celé jeho okolí jako kdyby bylo vytvořeno zlomyslným dramatikem,“ vysvětlil Jakub Čermák vznik inscenace. Je však třeba dodat, že žánr politického divadla není v tuzemské produkci takovou popelkou, jak tvrdí šéf Depresivních dětí toužících po penězích.
V tomto textu, jenž nechce být a není recenzí, nýbrž komentářem náhledu Jakuba Čermáka na Zemanovo prezidentství, pouze konstatujeme, že výkony Zuzany Bydžovské, Daniela Krejčíka, Vandy Hybnerové, Antonie Rašilovové, Janusze Hummela, Zoji Oubramové, Jany Holečkové, Jana Dolfiho a Prokopa Kosaře jsou v rámci toho, jak expresivně Čermák inscenaci jako celek staví, adekvátní. Ale abychom přece jen nezůstali u jednovětého konstatování: Zuzana Bydžovská se chopila role chřadnoucího politika s vnitřním klidem, nepřehrává, její prezident se obejde bez velkých fyzických gest, okolím potutelně manipuluje a drží si ostatní od těla. Dialog u večeře s jeho manželkou, kterou s nepřepálenou karikaturností ztělesnila Vanda Hybnerová, kdy ona mu spílá, stěžuje si, kam jejich manželství došlo, a vrcholí jejím monologem o osamělosti a lásce, který ze sebe souká zborcená vsedě na zemi, zatímco on kolem ní netečně projede na elektrickém vozíku, tak tato scéna je prostě silná, výsostně divadelní, obecně lidsky výmluvná.
Nešťastná paní prezidentová. Vanda Hybnerová v inscenaci Očistec si zaslouží každý, foto: Depresivní děti touží po penězích Ale nad vším tím nasazením, s nímž je inscenace Očistec si zaslouží každý vytvořena, nad veškerou tou ne snad přímo občanskou odvahou, ale řekněme rozčilenou angažovaností, se – alespoň pro mě – klene zásadní pochybnost. Hra a její inscenace pracují s pochybným až chybným předpokladem. Hlava státu a jeho manželka jsou totiž v Čermákově kusu ochotni a schopni sebereflexe, nahlížejí svoji situaci se sebekritičností; pravda, do té míry, aby jim to nebránilo užívat prvotřídní materiální a provozní zajištěnost. Tragická dimenze vládnutí současné hlavy státu však spočívá v téměř pravém opaku: Na Pražském hradě sedí člověk (a stejně takový tým), v jehož uvažování není pro takovou sebereflexi, kterou hra tematizuje, téměř jistě místo. V Zemanově pojetí moci jsou pochybnosti, pokora a sebezpyt, jak také dal mnohokrát najevo, výrazem hlupáctví a slabošství.
Očistec si zaslouží každý se politice nakonec v zásadě vyhýbá. Hlava státu sice přednese pár replik o jejích principech (víc než analýzy v politice prý rozhodují láska a nenávist), prezidentův excentrický tiskový mluvčí (energicky hraný Danielem Krejčíkem) pronese několik štěpných vět o vítězství svého šéfa v dalších volbách, ale vyprávění akcentuje soukromou rovinu, intimní sféru, postupně se čím dál víc utápí ve zpodobňování politikova fyzického chátrání; ostatně silným motorem pro to, aby kandidoval v dalších volbách, je pro churavého prezidenta dotěrný strach, aby neskončil někde na Vysočině v léčebně dlouhodobě nemocných, nýbrž měl možnost využívat luxusního servisu do posledních dní. Jakkoliv je hlava státu inscenací vysmívána, nakonec jí je paradoxně polidštěna, aniž je formulována skutečná dimenze její monstróznosti a dotčeno ústřední tajemství jejího vládnutí.
Vždy k službám. Hradní tým. Záběr z inscenace Očistec si zaslouží každý, foto: Depresivní děti touží po penězích Daleko příšernější než chlad v manželském vztahu a odcizenost vůči dceři (Antonie Rašilovová), která je od jisté chvíle držena kdesi v podzemí, mnohem strašlivější než smutná sebereflexe, kterou tyto figury podstupují, by byla hra o Zemanově nesebereflexi. O instrumentálním cynismu, který se v sobě nevrtá, nepřiznává ochablost ani v soukromých, ani v politických vztazích, nýbrž pouze koná a rozhoduje, jak se mu to hodí – jak v intimní, tak ve veřejné sféře. Existence bez svědomí, pragmatičnost až za hrob. A do toho setrvalá inklinace na Východ, k Rusku a Číně, u níž není ani po bezmála deseti letech Zemanova hradního vládnutí zřejmé, co bylo jejím stěžejním motivem. A že po invazi Ruska na Ukrajinu Zeman vůči Putinovi otočil a řekl, že se v něm mýlil, je – nahlédnuto optikou jeho předešlých kroků ve funkci hlavy státu – dalším pragmatickým krokem bez svědomí.
Příznačně se na scéně inscenace vyskytuje průhledný hranol, v němž se odehrává řada scén. Kromě ironického odkazu na obdobný útvar, v němž Miloš Zeman na Hradě přijímal během pandemické izolace kandidáty na ministry, je to metafora obecné politikovy izolovanosti od světa. Jestliže v té kukani asistent vyměňuje těžce churavějící hlavě státu pleny, je to jen menší část možné smutné pravdy. Nadto: To je lidské. Ta větší, podstatnější část však tkví v důsledcích Zemanova pohrdání; to ovšem inscenace Jakuba Čermáka ponechává stranou. Možná proto, že by to od režiséra vyžadovalo zkáznit jeho známou oblibu v tělesnosti na úkor analytičnosti, jež by obnažila nikoliv zadnici prezidentova homosexuálního mluvčího, nýbrž zemanovský cynismus v jeho nadosobním důsledku. Miloše Zemana pravděpodobně silně uspokojuje, že nemalá část zdejší společnosti za ty roky, co byl u moci, jeho pohled „na věc“ přijala.
