Komentář: Depresivní děti demaskují prezidenta Zemana. Ale k jádru věci nejdou
![Zuzana Bydžovská](/cms/art/article-2022-25/articles/komentar-depresivni-deti-demaskuji-prezidenta-zemana-ale-k-jadru-veci-nejdou/poster-16.jpg)
Potleskem vestoje byly završeny červnová premiéra i první repríza pražského souboru Depresivní děti touží po penězích. Inscenace Očistec si zaslouží každý, se Zuzanou Bydžovskou v hlavní roli, je satirickým politickým divadlem. Ovšem pravou hrůzu vlády současné hlavy státu tento kus, napsaný a režírovaný Jakubem Čermákem, neobnažuje.
„Roosevelt byl na začátku 20. století na vozíku a vyhrál válku, tak proč by nemohl náš prezident na začátku 21. století řídit republiku z jednotky intenzivní péče,“ praví v jednu chvíli tiskový mluvčí prezidenta ve hře Očistec si zaslouží každý. Jak známo, F. D. Roosevelt onemocněl dětskou obrnou roku 1921, po ní částečně ochrnul a invalidní vozík pak používal jen někdy, nikoliv setrvale. A válečným vítězem byl v roce 1945, nikoliv počátkem minulého století. Pravda je, že hra Jakuba Čermáka nakládá s faktografií volně, ostatně Miloše Zemana a jeho hradní tým konkrétně nejmenuje, je ovšem zcela zřejmé, o koho běží. K časovým okolnostem ještě jedna poznámka: Hru Čermák napsal vloni, před zdravotním kolapsem skutečného českého prezidenta a jeho pobytem na jednotce intenzivní péče; vloni také měla mít inscenace premiéru, ale proticovidová omezení proces příprav zdržela.
„Cílem projektu je obohatit českou divadelní scénu o opomíjený žánr politického divadla. Tato kategorie je v českém kulturním prostředí dlouhodobě přehlížena, přitom čelný představitel našeho státu v sobě přímo vybízí k širší společenské, umělecké, ale i lidské reflexi. Nejen on, ale celé jeho okolí jako kdyby bylo vytvořeno zlomyslným dramatikem,“ vysvětlil Jakub Čermák vznik inscenace. Je však třeba dodat, že žánr politického divadla není v tuzemské produkci takovou popelkou, jak tvrdí šéf Depresivních dětí toužících po penězích.
V tomto textu, jenž nechce být a není recenzí, nýbrž komentářem náhledu Jakuba Čermáka na Zemanovo prezidentství, pouze konstatujeme, že výkony Zuzany Bydžovské, Daniela Krejčíka, Vandy Hybnerové, Antonie Rašilovové, Janusze Hummela, Zoji Oubramové, Jany Holečkové, Jana Dolfiho a Prokopa Kosaře jsou v rámci toho, jak expresivně Čermák inscenaci jako celek staví, adekvátní. Ale abychom přece jen nezůstali u jednovětého konstatování: Zuzana Bydžovská se chopila role chřadnoucího politika s vnitřním klidem, nepřehrává, její prezident se obejde bez velkých fyzických gest, okolím potutelně manipuluje a drží si ostatní od těla. Dialog u večeře s jeho manželkou, kterou s nepřepálenou karikaturností ztělesnila Vanda Hybnerová, kdy ona mu spílá, stěžuje si, kam jejich manželství došlo, a vrcholí jejím monologem o osamělosti a lásce, který ze sebe souká zborcená vsedě na zemi, zatímco on kolem ní netečně projede na elektrickém vozíku, tak tato scéna je prostě silná, výsostně divadelní, obecně lidsky výmluvná.
![Zuzana Bydžovská](/cms/art/article-2022-25/articles/komentar-depresivni-deti-demaskuji-prezidenta-zemana-ale-k-jadru-veci-nejdou/gallery-RTZBv/02.jpg)
Ale nad vším tím nasazením, s nímž je inscenace Očistec si zaslouží každý vytvořena, nad veškerou tou ne snad přímo občanskou odvahou, ale řekněme rozčilenou angažovaností, se – alespoň pro mě – klene zásadní pochybnost. Hra a její inscenace pracují s pochybným až chybným předpokladem. Hlava státu a jeho manželka jsou totiž v Čermákově kusu ochotni a schopni sebereflexe, nahlížejí svoji situaci se sebekritičností; pravda, do té míry, aby jim to nebránilo užívat prvotřídní materiální a provozní zajištěnost. Tragická dimenze vládnutí současné hlavy státu však spočívá v téměř pravém opaku: Na Pražském hradě sedí člověk (a stejně takový tým), v jehož uvažování není pro takovou sebereflexi, kterou hra tematizuje, téměř jistě místo. V Zemanově pojetí moci jsou pochybnosti, pokora a sebezpyt, jak také dal mnohokrát najevo, výrazem hlupáctví a slabošství.
Očistec si zaslouží každý se politice nakonec v zásadě vyhýbá. Hlava státu sice přednese pár replik o jejích principech (víc než analýzy v politice prý rozhodují láska a nenávist), prezidentův excentrický tiskový mluvčí (energicky hraný Danielem Krejčíkem) pronese několik štěpných vět o vítězství svého šéfa v dalších volbách, ale vyprávění akcentuje soukromou rovinu, intimní sféru, postupně se čím dál víc utápí ve zpodobňování politikova fyzického chátrání; ostatně silným motorem pro to, aby kandidoval v dalších volbách, je pro churavého prezidenta dotěrný strach, aby neskončil někde na Vysočině v léčebně dlouhodobě nemocných, nýbrž měl možnost využívat luxusního servisu do posledních dní. Jakkoliv je hlava státu inscenací vysmívána, nakonec jí je paradoxně polidštěna, aniž je formulována skutečná dimenze její monstróznosti a dotčeno ústřední tajemství jejího vládnutí.
![Zuzana Bydžovská](/cms/art/article-2022-25/articles/komentar-depresivni-deti-demaskuji-prezidenta-zemana-ale-k-jadru-veci-nejdou/gallery-5RTFK/05-1.jpg)
Daleko příšernější než chlad v manželském vztahu a odcizenost vůči dceři (Antonie Rašilovová), která je od jisté chvíle držena kdesi v podzemí, mnohem strašlivější než smutná sebereflexe, kterou tyto figury podstupují, by byla hra o Zemanově nesebereflexi. O instrumentálním cynismu, který se v sobě nevrtá, nepřiznává ochablost ani v soukromých, ani v politických vztazích, nýbrž pouze koná a rozhoduje, jak se mu to hodí – jak v intimní, tak ve veřejné sféře. Existence bez svědomí, pragmatičnost až za hrob. A do toho setrvalá inklinace na Východ, k Rusku a Číně, u níž není ani po bezmála deseti letech Zemanova hradního vládnutí zřejmé, co bylo jejím stěžejním motivem. A že po invazi Ruska na Ukrajinu Zeman vůči Putinovi otočil a řekl, že se v něm mýlil, je – nahlédnuto optikou jeho předešlých kroků ve funkci hlavy státu – dalším pragmatickým krokem bez svědomí.
Příznačně se na scéně inscenace vyskytuje průhledný hranol, v němž se odehrává řada scén. Kromě ironického odkazu na obdobný útvar, v němž Miloš Zeman na Hradě přijímal během pandemické izolace kandidáty na ministry, je to metafora obecné politikovy izolovanosti od světa. Jestliže v té kukani asistent vyměňuje těžce churavějící hlavě státu pleny, je to jen menší část možné smutné pravdy. Nadto: To je lidské. Ta větší, podstatnější část však tkví v důsledcích Zemanova pohrdání; to ovšem inscenace Jakuba Čermáka ponechává stranou. Možná proto, že by to od režiséra vyžadovalo zkáznit jeho známou oblibu v tělesnosti na úkor analytičnosti, jež by obnažila nikoliv zadnici prezidentova homosexuálního mluvčího, nýbrž zemanovský cynismus v jeho nadosobním důsledku. Miloše Zemana pravděpodobně silně uspokojuje, že nemalá část zdejší společnosti za ty roky, co byl u moci, jeho pohled „na věc“ přijala.