Války o klima. Proč vám kdo (ne)voní. Krásná dekadence. FSB to pevně vzala do rukou

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Ještě to není ztracené

Klima je téma, které nás – jako civilizaci – jen tak neopustí. Knižní nabídka i tuzemských nakladatelství tomu odpovídá. A když „zalistujete“ zpětně v této rubrice, najdete v ní, zejména v letošních letních kvartetech, nejednu publikaci na toto téma. Nyní k nim přidáváme další. Jde o nejnovější, loňskou knihu známého amerického klimatologa, geofyzika a představitele environmentálního hnutí Michaela E. Manna (* 1965) nazvanou Nová klimatická válka. Brněnské nakladatelství Host ji zařadilo do své slibně se rozvíjející edice Klimax.

Nová klimatická válka je více než čtyřsetstránkový spis, z něhož ovšem zhruba čtvrtinu tvoří poznámkový aparát, takže je patrné, že autor nestaví na dojmologii. Knihu Michael E. Mann otevírá (a na konci se k němu vrací) „čtyřbodový bojový plán“. Jeho zásady zní: Nevšímejme si katastrofistů, kteří tvrdí, že už je beztak pozdě a o záchranu se nemá cenu snažit. Mysleme na nejmladší generace a potomky, kteří v „tom“ jednou budou žít, učme se jejich idealismu, neshazujme jej. Vzdělávejme se a diskutujme s těmi, kteří jsou třeba zmatení, ale ochotní se něco dozvědět; neutrácejme však čas s ideology, kteří nechtějí slyšet fakta. Trvejme na systémové změně, která povede směrem od fosilních paliv; bez systémové změny není obrat možný.

Kniha má devět kapitol, přičemž titul odkazuje k druhé z nich, která nese název Klimatické války. Autor v ní líčí, jak se zejména v USA vyvíjela debata o klimatu od devadesátých let do současnosti, jaké metody popírači používali, jak se do sporů v USA aktivně zapojovaly Rusko a Saúdská Arábie, které pochopitelně mají zájem na tom, aby fosilní spotřeba pokračovala. Ale od popisu globálních taktik a her Michael E. Mann přechází ke konkrétním článkům, lidem a firmám, k aktuálním postojovým protipólům, přičemž značnou pozornost věnuje takzvanému doomerskému uvažování, které šíří fatalismus, že klima už zachránit nelze. Všímá si mnohých paradoxů spjatých se současnou debatou. Leitmotivem Nové klimatické války je právě nečernobílost, odpolarizování debaty, nerezignace, aktivnost.

Obálku vytvořil Andrej Nechaj, repro: Host

Jídlo, vůně, vztahy

Miroslav Raab (* 1938) je vystudovaný fyzik pevných látek, specializoval se na polymery, v roce 1963 nastoupil do Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2006; rok předtím byl jmenován profesorem. V říjnu 2013 mu předseda Akademie věd ČR udělil cenu za propagaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Raab roku 1999 publikoval knihu Materiály a člověk (předloni byla reeditována), dvojího vydání se dočkal i spisek Molekulární kuchyně, v níž autor vyprávěl o chemických dějích probíhajících při vaření, s obzvláštním důrazem na psychologii jídel a nápojů. Nynější kniha Lidé kolem stolu aneb Úvod do mezilidské chemie je rovněž silně popularizační. Kromě autorského úvodu a závěru obsahuje čtrnáct esejů, v nichž Raab sdělně až rozverně vypráví – často za pomoci osobních vzpomínek – o mezilidské chemii, která ke vztahům neodmyslitelně patří, neboť je spoluutváří. Píše o stolování, o víně, o kávě, o jídle. Ku pomoci si bere Hynaise i Maneta, Františka Hudečka i Auguste Renoira a další. Takže stejně tolik, a možná víc, než chemických vzorečků se v knize nachází reprodukcí výtvarných děl; ostatně detail jednoho z nich, Velkého jídla od Mikuláše Medka, je reprodukován na obálce onoho paperbacku o tři sta třiceti stranách. Když to shrneme lapidárně, můžeme říct, že Raabova publikace čtenáři možná pomůže pochopit, proč mu někdo – a to doslova – voní, a někdo nikoliv.

Obálku s využitím reprodukce obrazu od Mikuláše Medka navrhla Jana Štěpánová, repro: Academia

Klasika dekandence

Tuhle knihu jsem sem musel dát. Z velmi osobních důvodů. Když za hluboké normalizace vyšel román Naruby Francouze Jorise-Karla Huysmanse (1848-1907) v odeonské „růžici“, tedy v edici Světová četba, vnořil jsem se, coby mladý muž, do toho spisu z roku 1884 a vyžíval se v jeho partiích, v nichž autor líčí, jak hrdina, šlechtic Jean Floressas des Esseintes, se zcela izoluje od světa v domě, který si nechá s nejvyšším vkusem vybavit. Přes den spí a v noci se věnuje rozličným vybraným zálibám. Vrcholný estét. Bylo mi vážně úplně lhostejné, že šlo vlastně o příslušníka takzvané zahálčivé třídy, v normalizační šedi a při pobývání v sídlištním kvartýru byly pro mě des Esseintesova dekadence a estétství tolik osvěžující! V roce 1993 potom vyšel román Naruby česky znovu, šlo o reedici převodu Arnošta Procházky, který byl celkem čtyřikrát publikován na přelomu 19. a 20. století. Roku 1979 se ve vzpomenuté odeonské Světové četbě objevil překlad (bohužel letos zesnulého) romanisty a filozofa Jiřího Pechara. A z něho vychází i nynější edice. Té dal Pavel Růt podobu bezmála bibliofilskou, mimořádně si vyhrál s typografií, román doprovodil svými ilustracemi. Jde o knihu prostě krásnou. Ale nejen to: Svazek má vlastně dvě titulní strany. Jedna ohlašuje samotný román, a když se svazek převrátí, tak z jeho druhé strany je v něm přítomen obsáhlý doslov historika umění Otty M. Urbana Kánon dekadence obsahující i cenný ilustrační materiál.

Knihu graficky upravil Pavel Růt, repro: Dokořán

Putin nastupuje, lidé umírají

Už počátkem tohoto století byl hotov rukopis knihy Rusko v plamenech, v níž v USA žijící historik ruského původu Jurij Felštinskij (* 1956) a ruský agent zběhlý do Británie Alexandr Litviněnko (1962–2006) podali důkazy, že bombové útoky na obytné domy v Rusku v září 1999, během nichž zahynulo celkem 307 lidí a více než tisícovka občanů byla zraněna, nebyly islamistického původu, nýbrž je zosnovala FSB. Útoky pak sloužily jako jeden z argumentů, proč brutálně rozjet druhou válku v Čečensku (včetně plošného bombardování Grozného), jejímž důsledkem bylo ustanovení prokremelského režimu, který se tam drží dosud (viz Ramzan Kadyrov). A atmosféra po bombových útocích otevřela Vladimiru Putinovi, v té době předsedovi vlády, dveře do Kremlu. V zásadě šlo, zní jádro knihy Rusko v plamenech, o komplot tajných služeb, které si tím podstatně upevnily pozici. V roce 2003 bylo pět tisíc výtisků této publikace, vytištěných v lotyšské Rize, posláno do ruské distribuce, FSB však knihu zkonfiskovala, protože prý prozrazuje státní tajemství.

O dvě desítky let později dostala práce Felštinského a Litviněnka českou podobou, kterou připravil novinář Tomáš Lemešani (má na kontě dvě publicistické knihy o Andreju Babišovi). Kromě detailního popisu událostí spjatých s útoky na ruské obytné domy text přináší sumu informací o dalších akcích tajných služeb, které na přelomu minulého a tohoto tisíciletí v Rusku tvrdě čistily stůl pro své vládnutí. Dá se říct, že chceme-li porozumět Rusku současnému, je dobré se vrátit do „devadesátek“ a tato kniha je jedním z „převozníků“ do oné éry.

Autorství této obálky není v tiráži publikace uvedeno, repro: Euromedia Group