Znáte ty peklíčka ve firmě. Hladomor v SSSR. Oživlý klasik Rabelais. Suchozemec o mořích
Knižní kvarteto #20
Praktik z Brna píše s nadsázkou o tom, co to obnáší být zaměstnancem, a co zaměstnavatelem. Před sto let panoval v bolševickém impériu hladomor, který skosil miliony lidí. Dílo, jež bylo po staletí na církevním indexu, získalo novou českou podobu. Proč je dobré o mořích a oceánech vědět víc, než že se k nim jezdí na dovolenou. To je dnešní kvarteto knih.
Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.
Jste Lopatou? Nebo Vykořisťovatelem?
V Brně žijící absolvent oboru informační technologie na tamějším VUT Jaroslav Kuboš (* 1982) pracoval jako programátor a nyní má firmu Navigo3 vyvíjející software pro řízení firem. Své osobní zkušenosti z podřízeného i nadřízeného firemního postavení zpracoval ve své knižní prvotině Lopaty a Vykořisťovatelé. Její žánr je nesnadno určitelný. Řekněme sarkastické pojednání, kdy na jedné straně stojí typizovaná figura Lopaty, na straně druhé postava Vykořisťovatele. „Do knihy jsem sice posbíral spousty historek ze svého okolí, v nemálo z nich jsem ovšem hlavním aktérem. A to jak na straně Lopaty, tak na straně Vykořisťovatele. Nestřílím si tedy jen z ostatních, ale zhusta taky sám ze sebe,“ říká autor v rozhovoru pro web nakladatelství Host, v němž kniha vyšla. „Při psaní jsem přeháněl a hnal stereotypy do extrémů. Kdykoliv jsem se ale zamyslel nad tím, jestli takoví lidé opravdu existují, musel jsem si odpovědět kladně a dost často mě realita usvědčila z toho, že jsem přeháněl málo. Určitě znáte zaměstnavatele, který svévolně dluží na výplatách, vyhodí třicetiletou sekretářku jako přestárlou nebo ničí životní prostředí kvůli zisku. A naopak — zaměstnance, který se chlubí, jak si v práci odpočine, občas něco ukradne a vlastně mu na ničem nezáleží. Stereotypy se v čase proměňují, ale vždy budou existovat.“
Z recenze Jitky Jeníkové v ekonomickém časopise Hrot: „Lopaty a Vykořisťovatelé nejsou knihou pro každého. Jejím základem je totiž naprosto nekorektní, místy do extrému hnaný humor (‚A když se ty dva platy složej, je to k přežití. Koupím děckám vopravdický zimní boty, občas si i zatopíme a maso bude dvakrát tejdně i bez toho, že ho musím vyzvedávat v psím útulku. Stejně už na mě koukaj divně!‘ s. 117), kdy si autor neváhá dělat legraci ze všech a všeho, levicovými aktivisty počínaje a dětmi s rakovinou konče. (…) Autor si vybírá témata, s nimiž se ve firemním prostředí stoprocentně každý setkal, a nechává k nim na pár stránkách promluvit nejprve Vykořisťovatele, poté Lopatu a následně ‚náhodného kolemjdoucího‘ – sociologa, hrobníka nebo třeba národního konzervativce. A tak se postupně dozvíme, jak se Vykořisťovatel i Lopata staví k ochraně přírody, harašení na pracovišti, pracovní morálce, rozkrádání majetku firmy nebo třeba k dovolené.“
Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Zuzana Doňková, repro: Host
Jaroslav Kuboš: Lopaty a Vykořisťovatelé
Host, Brno 2022, 216 stran, doporučená cena 329 korun.
Ruská bestselleristka potřetí
Během posledních pěti let vydává pražský Prostor třetí objemný román současné rusky píšící – a do mnoha jazyků překládané – spisovatelky Guzel Jachiny (* 1977). Po knihách Zulejka otevírá oči (2017) a Děti Volhy (2020) přišla na řadu v originále vloni vydaná próza Vlak do Samarkandu. Ta je – stejně jako předešlá díla – obrácena do rané sovětské minulosti. A také k osudům lidí mimo ruská centra, což souvisí s rodovou minulostí autorky, která se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu a praktiky bolševismu drtící etnické menšiny zasáhly i do osudů jejích předků. Tentokrát si autorka za námět zvolila hladomor v Povolží. Šlo o událost příšernou, na to stačí pár úvodních vět z hesla na Wikipedii: „Hladomor v Povolží (…) zasáhl rozsáhlé oblasti v bolševickém Rusku v letech 1921 až 1922. Během katastrofy primárně způsobené špatným počasí a bídnou úrodou zemřelo v Rusku přibližně 5 milionů osob. Situaci výrazně zhoršil rozvrat země způsobený občanskou válkou a sovětské úřady zabavující rolníkům zásoby a osivo navzdory hrozící tragédii. Nejhůře postiženými regiony byly oblasti kolem řek Volha a Ural, přičemž na mnoha místech zde docházelo ke kanibalismu. Hladomor se podařilo zastavit do roku 1923 i díky pomoci zahraničních humanitárních organizací, především americké American Relief Administration.“ Zbývá k tomu snad jen dodat, že o deset let později, v letech 1932 a 1933 kosil hladomor lidi na sovětské Ukrajině.
Zpět ke Guzel Jachině. Ta uvádí, že před psaním Vlaku do Samarkandu podnikla archivní výzkum a že reálie v románu jsou historicky ověřené; ostatně prameny uvádí v závěrečné autorské poznámce – dokonce i přezdívky a přízviska osob volila podle pramenů. V centru díla o sedmi částech stojí příběh evakuace pěti stovek sirotků z hladovějícího Povolží, konkrétně z Kazana, do uzbeckého města Samarkandu. Transport má velitelsky na starosti mladý voják Rudé armády Dějev, na něhož dohlíží tvrdá lidová komisařka Bílá. Během šesti týdnů transportu se udá množství krutých událostí, protože taková je realita porevolučního sovětského Ruska, potažmo SSSR.
Návrh obálky pochází od Adama Lederera, repro: Prostor
Guzel Jachina: Vlak do Samarkandu
Přeložil Jakub Šedivý. Prostor, Praha 2022, 464 stran, doporučená cena 497 korun.
Patrik Ouředník se toho ujal
Tahle kniha je už nějaký čas na trhu, vyšla tiše, skoro nezpozorována, ačkoliv je to bez nadsázky kulturní počin. Patří se na ni upozornit. Vezmu to polopatě a zeširoka. François Rabelais je jméno, které by mohli či spíše měli znát minimálně absolventi gymnázií. Tento francouzský spisovatel, právník, lékař, botanik a stavitel působil v šestnáctém století a do dějin je zapsán jako autor objemného sarkastického prozaického díla, jež je u nás zavedeno pod titulem Gargantua a Pantagruel; naposledy tento objemný spis o obrech Gargantuovi a jeho synu Pantagruelovi vyšel česky roku 1968; pokaždé se tak stalo v převodu Jihočeské Thelémy, což byl kroužek mladých romanistů, kteří si na počátku minulého století dali za úkol renesančního Gargantuu a Pantagruela zprostředkovat. Mělo to však háček: „… pod záminkou uchovat chronologii příběhu kladou nakladatelé Gargantuu na první místo a teprve potom pokračují čtyřmi knihami zasvěcenými Pantagruelovým dobrodružstvím – z nichž první vyšel tři roky před Gargantuou,“ vysvětluje v úvodu letošního samostatného vydání Pantagruela překladatel a spisovatel Patrik Ouředník (* 1957). Přičemž Pantagruel, píše Ouředník, „není jen úvod, první kniha pětidílného cyklu, nýbrž forma, která určuje tvar ostatním, kadlub rabelaisovské kvintesence.“ Letošní edice je kromě dobových ilustrací rovněž vybavena doslovem romanisty Jiřího Pelána o autorovi a o souvislostech i rysech jeho díla.
Následovat by logicky měl překlad textově objemnějšího Gargantuy, který však možná čeká na někoho dalšího, kdo se ujme toho, aby i on zazněl v češtině jednadvacátého století a byl opatřen poznámkami. V dialogu, který vedl česko-francouzský spisovatel, překladatel a kurátor Jean-Gaspard Páleníček, Patrik Ouředník na otázku, jak dlouho na překladu pracoval, odpověděl: „Necelé dva roky. Svým způsobem je můj překlad darem čínského lidu české čtenářské obci; nebýt covidu, nejsem si jistý, zda bych se do toho pouštěl. O projektu přeložit Pantagruela jsem uvažoval už dlouho, ale jak známo, staré projekty končí zhusta poklidnou smrtí stářím.“
Knihu graficky upravil Petr Sedlecký, repro: ČT art
François Rabelais: Pantagruel. Chrabré a hrůzostrašné skutky slovutného Pantagruela, zaznamenané nebožtíkem panem Alcofribasem, abstraktérem kvintesence
Přeložil a poznámkami opatřil Patrik Ouředník. Předmluvu napsal Patrik Ouředník, doslov napsal Jiří Pelán. Ilustrováno dřevořezy Françoise Despreze z cyklu Pantagruelovy žertovné sny (Paříž, 1565). Volvox Globator, Praha, 374 stran, doporučená cena 399 korun.
Kolbiště, jemuž se málo věnujeme
Politický geograf Michael Romancov (* 1969) je veřejně velmi činným akademikem, v médiích publikuje především své komentáře k Rusku a jeho politice. Jeho práce Námořní slepota je však obrácena k úplně jiné tematice: „Cílem této knihy je pokusit se dostat moře a oceány do perspektivy, které umožní nahlédnout jejich skutečný význam pro fungování světa. Moře a oceány mají nezastupitelnou roli v z hlediska tvorby klimatu, podílu na dopravě či jako zdroj obživy pro miliardy lidí. Zásadní roli hrály i jako velmocenská kolbiště, neboť vláda nad mořem vždy podstatně ovlivňovala distribuci moci v systému mezinárodních vztahů,“ píše autor, který název své publikace odvodil od termínu britského historika a odborníka na námořní bezpečnost Geoffreyho Tilla. Ona námořní slepota spočívá v tom, že nejen mnozí suchozemci dnes přehlížejí význam moří a oceánů, mimo jiné proto, že nyní se prostě cestuje jinak než kdysi. „Dovolte mi, abych vás pozval ke sledování příběhu o tom, jak se schopnost Evropanů zvládnout plavbu přes širý oceán odrazila v hospodářských i politických vztazích v minulosti a jak se stalo, že se příslušníci poměrně malých přímořských národů dokázali nejen dostat na druhý konec světa, ale také tamní mnohem bohatší a lidnatější kraje opanovat,“ píše také Romancov v knize o patnácti kapitolách, v nichž součástí výkladu jsou rovněž mapy, ilustrace a další obrazový materiál. „Podíváme se na to, proč a jejich prvenství převzali Američané, a poukážeme na některé aspekty naznačující, že i jejich dominance se chýlí ke konci.“ Jde tudíž o publikaci, která chce rozšířit i prohloubit zde tak rozšířený, a přitom scvrklý pohled na moře coby místa, kam se jezdí na dovolenou.
Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Eva Škrovinová, repro: ČT art
Michael Romancov: Námořní slepota
N Media, Praha 2022, 240 stran, doporučená cena 399 korun.
