Kněz zahradníkem: Petra Dvořáková zůstává na povrchu

Po předloňské próze Vrány stála Petra Dvořáková (* 1977) tak trochu na rozcestí. Vrány nabízely čtenářsky vděčné téma, ale byly natolik nepropracované, nahozené, že sice oslovily množství čtenářů a čtenářek a byly jednou z nejdiskutovanějších českých próz na sociálních sítích, ale kritika většinou poněkud nevěřícně kroutila hlavou. Přitom v předchozích knihách – především v Dědině z roku 2018 – autorka prokázala, že dovede psát knihy, které ocení i náročnější publikum.

Novinka Zahrada tak může naznačit, zda se Dvořáková usídlí spíše v oblasti trochu ambicióznějšího čtiva, kam spadaly Vrány, či zda bude přece jen atakovat vyšší příčky literárního terénu. Vypravěčem Zahrady je bývalý kněz Jarek. Přijíždí do chátrajícího domu se zpustlou zahradou svých prarodičů, k němuž jej pojí silné pouto. Vypravěče provází různé zátěže z minulosti, které postupně – během rekonstrukce příbytku – vyplouvají na povrch. Jarkovo sžívání se světem mimo farnost je náročné. Zjišťuje, že nemá průpravu pro získání slušného zaměstnání a vlastně ani pro život jako takový. A i když díky tomu, že v posledních letech žil a jedl prakticky zadarmo na farách, ušetřil nějaké peníze, péče o dům tyto úspory ukrajuje. Jarek proto začne roznášet letáky a pokouší se protlouct ke šťastnější budoucnosti. V té by mohla figurovat i rodina sousedů, Anna s Pavlem a jejich děti Filip a Lucka. Na nového souseda si zvyknou a oblíbí si jej; děti, o něž se Jarek čas od času postará, jej nazývají strejdo a on je za tu společnost vděčný, dokud… dokud se věci nezkomplikují.

Nesluší se v recenzi prozradit, co tak fatálního se zhruba v polovině knihy stane, ale není příliš složité to během četby odhadnout. Stačí zde snad naznačit, že kvůli Jarkovu náhlému zjištění týkajícímu se vlastní osobnosti se soužití nejen se sousedy, nýbrž i se širším okolím ještě zkomplikuje. Jarek najednou musí řešit zásadnější a nepříjemnější věci než přerostlý trávník.

Realisticky vzato, námět Zahrady je vydatný tak na delší povídku. Coby samostatná kniha na mnoha místech působí nastavovaně, vyprávění se utápí v popisech všeho možného a Dvořáková se tady částečně zbavuje toho, co bylo předností Vran (vzdor všem výtkám vůči nim) – totiž dynamiky vyprávění. A vlastně i emocí, protože Jarek a jeho osud prostě čtenáře chytnou míň než příběh dvanáctileté Báry, které život házel pod nohy jednu nespravedlnost za druhou.

Obdobně Jarek to neměl (a nemá) jednoduché. Máma mu umřela, jeho otec pije a církevní dráha narážela na bariéry nejen proto, že se protagonista nebál zastat homosexuálů či transgender lidí, ale především kvůli faráři jménem Jindřich, který mu dělal ze života peklo. Všechny tyto události – samy o sobě nosné – však zůstávají jen kdesi na pozadí. Po většinu času autorka pouze deskriptivně líčí, co Jarek dělá, jak se snaží protlouct a jak před něj okolnosti staví čím dál náročnější překážky.

Pravdou je, že příběh v Zahradě není tak zřetelně šablonovitý a černobílý jako u Vran, přesto je nový titul nanejvýš průměrem současné české prózy. Ale je možné, že si Petra Dvořáková už vydobyla pozici spisovatelky, které její čtenáři a čtenářky rozumějí a natěšeně čekají na každý další autorčin titul. Otázkou je, zda autorka nenastoupila trajektorii, na níž bude poptávku uspokojovat podobně planými vyprávěními, jaké nabízí její nová kniha.

Obálka nové knihy Petry Dvořákové, repro: Host