Jedna báseň. Autorky čtou: Anna Sedlmajerová

Bizarrum multiflorum – Mnohokvětý bizár nebo Bizarní mnohokvět – je výstižný název pro zaumný a nesnadno přístupný básnický vesmír Anny Sedlmajerové, který se nezaobírá ničím menším než absolutně pojatými dějinami a vymezením časoprostoru. Bizarrum multiflorum využitím latiny (jakkoli slovo bizarrum je smyšlené a v latinském ani jiném slovníku je nenajdete) také ilustruje autorčinu tendenci k angažování různých jazyků do básní.

Je to poetika počítající se čtenářovým důvtipem a zřejmě také s jeho ochotou smířit se s tím, že básně bude muset leckdy vstřebat bez přímého porozumění, jako špičatý a hranatý tok slov a veršů, které jako by nechtěly tvořit cosi uceleného v dílčích básních, nýbrž snad až v jejich úhrnu. A to, co z celku trčí, se rozpadá na trny a střepy (kéž by se našel někdo / kdo by byl ochotný / vydláždit nové východy / těmi ostrými střepy). Sdělení je tu třeba destilovat jaksi diagonálně či vertikálně. Ale nemáme se pokoušet snažit „číst mezi řádky“, básně jako kdyby přitahovaly pozornost ke slovům a jejich běžným významům tak, jak jsou do veršů položena, jako by popírala možnost víceznačnosti nebo obrazovosti. Ta je suplována zvukovou stránkou veršů, rozmytou vizuálností, bizarní stavebností, výrazovou strohostí a vícejazyčím (zejména latinou v botanickém a zoologickém názvosloví či v „okřídlených“ citátech, zde ovšem notně poupravených a aktualizovaných, dále se tu vyskytuje francouzština, němčina, angličtina).

Přesto je možné hledat v této sbírce „motivy“ či témata, nechat se navést k linkám, které jsou pouze naznačeny nebo stojí za oponou: Jak že to žijeme? Jak obýváme a promýšlíme tento svět, jehož živoucnost jsme si přivlastnili, jsouce však slepí, nesvobodní a dosebezahledění? Básnířka zpochybňuje základy té podoby humanity a humánnosti, na niž jsme uvyklí. Vystupují tu lesní lidé, pralidé, takylidé, taky my – jakási komická dějinná linie člověčenství v evoluční víře.

Proč nahrazujeme přirozené světlo ostře přesvícenou kumulací, proč nám nestačí hlasitý zvuk cikád ve větvích, a musíme si je ještě nazvučit? Proč napodobujeme sami sebe, noc a počátek, v němž se ocitáme? Básnířka upozorňuje na otupenost našich smyslů, na to, že naše rozpoznávací schopnosti se dostaly natolik nízko, že se na smysly nemůžeme spoléhat, musíme každému z nich vytočit „volume“ na maximum, abychom si vůbec něčeho povšimli.

Na smysly je tato kniha vůbec soustředěná, ba na jejich souzvuk či průnik – na synestezii, kterou lze obtížně prostředkovat slovy. Existenciální tázání po podstatě a smyslu dostává v těchto básních často odpověď o prázdnotě, nicotě a ne-existenci jakýchkoli podstat. I nicota je neslyšná, vysílá totiž ultrazvukové vlny, které nezachytíme. Neslyší ani sebe samu: nicota vysílá dnes / už jen ultrazvukové vlny / aby sebe nedoslechla ani // co? ta? končí citovaná báseň zvukově-významovou hříčkou. Je to ta, ta díra, co spí jen s otevřenýma očima.

Pod grafickou podobu svazku jsou podepsáni Čumlivski & Horváth, repro: Větrné mlýny

V této básnické sbírce je však rovněž přítomna lyrická, ba přírodnělyrická linie, v níž se dočkáme i snových obrazů ptáků, kteří v noci létají do oken, a zejména mnoha botanických označení. Ovšem ani magická rostlina, calea zacatechichi, nám ke komunikaci s duchy nepomůže, jen uspává; ani kopinaté listy mandloně nízké, amygdalus nana. A stejně tak latinsky pojmenovaná borovice či jedle, natož krvavě zbarvený dračinec rumělkový nebo krátkodechá rudbekie. Nepomůže žádný herbář, arboretum, žádné bizarní multiflorum.

Tato „přírodní“ linie se váže na způsob, jímž jsou tu nabízeny nejširší dějiny – jejich průřez odshora dolů / přes čas začíná v pravěku, opakovaně se tu objevují sauropodi, šavlozubé bytosti, pancířnatci, křesadla, pralidé, pozdní trias, prastaré kosti, které nás usvědčí. Skok do období Kristova, období počátku „letopočtů“, ukazuje amforu plnou fórů: už tehdy začaly mručet postapo trombóny na marné lidstvo; když budeš měnit minulost / nezapomeň, začíná tento básnický svazek. Nezměnitelná, a také neznámá minulost se směje. Směje se i básnická mluvčí, a to zoufale, ironicky: protože …konec stvoření s koncem hledání / nejsou spojeny jednou linií. Hledat urkonec ani urzačátek je tudíž pokus předem odsouzený k neúspěchu. U šavlozubců ani pancířnatců to samozřejmě nezačalo. Ve chvíli kdy přichází budoucnost / všude překáží svět, tak sbírka zase končí.

Sedlmajerová svým debutem ohledává často v něm skloňovaný počátek: počátek dějin, počátek minulosti, okamžik zrození člověka a světů. Co bylo na počátku, je zřejmě ústředním motivem sbírky Bizarrum multiflorum. Minulost je čekání, odpovídá. Minulost je něco, co nijak nesouvisí se vzpomínkou. Minulost je památník změny, kterou vzýváme, ale děje se bez našeho přičinění. Nemáme ponětí, jaká je tvář země naruby. Pořád se snažíme objímat svět ze čtyř stran – nejspíš jsme pořád nepochopili jeho okrouhlost, která to vylučuje.

Minulost a její začátek jsou rubem konce, proto ji nikdy nepropátráme. Tyto básně o čase, prostoru a časoprostoru nabízejí jinou možnost, jak se tomu postavit: přijmout na vertikále, že není horizont, nýbrž existují horizonty – vyskládané za sebou; svět v podobě stromu, v jehož koruně je bůh a v kořenech satan, čeká, roste mnohokvětě dál. Čeká, až zjistíme, čí vlastně je naše vlastní kůže. Čeká v zastavení – na nás. Nihil novi sub terra, nic nového pod zemí, nikoli pod sluncem, a zlatá brána do minulosti je zavřená, jakkoli každý z nás jí musí projít.

Anna Sedlmajerová (* 1996). Narodila se v Havlíčkově Brodě. Studovala zahradní a krajinářskou architekturu na Mendlově univerzitě v Brně, nyní studuje krajinářskou architekturu na ČVUT v Praze. Byla oceněna v Literární soutěži Františka Halase v roce 2017, jeden její text byl vybrán do ročenky Nejlepší české básně 2018, publikovala časopisecky (například v Hostu nebo v Nedělní chvilce poezie). Bizarrum multiflorum je její knižní básnický debut.