Jedna báseň. Autoři čtou: Miroslav Pech
Pro literární zpracování událostí ještě čerstvých (nastaly na jaře 2019, jak jednoznačně deklaruje velmi otevřená anotace) se autorovi nejlépe hodila poezie. Vznikla tak – u prozaika Pechova formátu tím spíš – nečekaná básnická prvotina.
Svazek Marabu je souborem tří básnických cyklů s názvem po jednom z nich. Je to přetěžké, bolestné čtení. Mluvčí/autor se v něm bezprostředně a drásavě vyslovuje k nedávným životním ztrátám a k jejich prožívání. Konkrétně jde o ztrátu maličkého syna, dále o bratra, který se upil ve středních letech, a potom o proměnu děda z matčiny strany, který se pomátl a stal se – tenhle kdysi despoticky tvrdý, agresivně zatvrzelý, panovačný člověk – bezmocnou troskou.
Trojice souborů básní tak tvoří pozoruhodný trojlístek rozevřených životních ran, které lze zacelit jen za cenu návratu z očistce, a současně tematizuje triádu předělů v životě muže, zastoupené třemi různými osobami: narození, půle pouti a její konec. První ztvárňuje konec sotva započatého života, druhá ztrátu životního vzoru a jistoty, jakkoli vachrlaté, třetí přerod obávaného muže v nahrbeného kostlivého ptáka marabu s plenou mezi nohama. Pozorovatel těchto tří ukončených či končících životů je sice vnější, ale jako by byl jimi on sám, a to jakkoli je hovořící „já“ skryto za rolemi, totiž za „otcem“ v prvním oddílu, „mladším bratrem druhém“ a za jedním z vnoučat v případě třetím.
Únosce uvnitř hlavičky
Snad nejdrásavější je první oddíl, v němž jsme hned od první básně vrženi do situace vlastně nevyhnutelné ztráty novorozeného synka, jenž přišel na svět rovnou s mozkovým nádorem (I takto ztrácíme své děti/
únosce se může skrývat/ přímo v nich). Bojíme se, že nám naše zdravé dítě odnese a zamkne do sklepa úchylný únosce, ale ten může být uvnitř, od samého počátku, zřejmě ještě před ním. Jak strašlivá je tíha večerů, nad nimiž se vznáší otazník, které mohou být poslední – a jeden z nich bude právě takový. Jak nesnesitelná je tíha obvazu na malé hlavičce, nasáklého těžkou krví, jakou průrvou je rozevřená pooperační jizva, která se už nezacelí. Jaké to je, otvírat v nemocničním pokoji okno, aby mohla ven duše vlastního dítěte.
Jakkoli se tu píše o prožitku sebenenávisti spouštěné sebelítostí tváří v tvář této mezní situaci a blížící se tragédii, v samotných těch básních nic takového není. A pokud se v poslední básni oddílu slibuje posmrtné shledání a doufá se v ně, není to nic kýčovitě srdceryvného, je to prostě to jediné, co zbývá.
Smrt není pointa
V druhém oddílu čteme o dvou bratrech, z nichž tady zůstal ten mladší, zatímco starší, zdánlivě ostřejší a nebezpečnější, ve skutečnosti křehčí a zranitelnější, co hůře snášel tíhu světa, už tu – vědomě – není. Básník zde velmi přesně postihuje paradox vzhlížení a obdivu k jistotě zcela nejistého bratra, který se potácí v závislosti, ale i tak zůstává navždy mladšímu oporou, jeho nesmrtelným hrdinou z akčních filmů.
V tomto oddílu se mluvčí z er-formy přesmykuje k ich-formě, slyšíme tu mluvit já, které vzpomíná na společné dětství ve sdíleném pokojíku a vidí novýma očima věci a události staré – vybavuje si ovšem obě tváře či mnoho bratrových tváří, srovnává mnoho různých bratrů v jednom, který už tu není (Soumrak mě naplňuje melancholií,/ jako někdo, koho milujete,/ ale nedokážete mu porozumět.). Jak pochopit milovaného člověka, kterému porozumět nestihnete? – snad právě básní… Varování ovšem přišlo, a to už tehdy, když bratři chytali kobylky do sklenice – a na louce se objevila smrtka v kápi. Bylo jasné, že jednou si jednoho z bratrů předčasně odnese.
A čteme také promlouvající „ty“ – Miroslav Pech si ozkušuje ve své básnické prvotině prozaické vyprávěcí postupy a perspektivy, střídá mluvčí/vypravěče i časy (A tys byl hrdý, že máš staršího bratra,/ který tě ochrání před zlem). A nakonec se perspektiva promění na poslední možnost, na „my“, na nás, kteří jsme měli všechno, a přesto to nebylo dost k přežití (Myslím, že jsme měli všechno). Střední oddíl, to je velmi dojemné a přímočaré vyznání bratrské lásky – smrt není pointa, můžeme se vídat už pouze ve snu, ale můžeme.
Obálku sbírky navrhla Michala Pechová, repro: Nakladatelství Petr Štengl
Miroslav Pech: Marabu
Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2022, 80 stran, doporučená cena 160 korun.
Toto z něho zbylo, co s tím?
V závěrečném oddílu Marabu, po němž je tedy sbírka pojmenována, se seznamujeme s dementním vetchým starcem, který býval despotickým rodinným postrachem, před nímž bylo třeba schovávat a bránit děti, vnoučata a slabší, kteří by z ataky jeho hněvu nemuseli vyjít celí. O děda se nyní stará dcera, sama v babičkovském věku. A mluvčí se řečnicky táže po tom, co se honí narušenou myslí a zpřetrhanými synapsemi dědovy osobnosti, která se proměnila v cosi ubohého a degradovaného, ale nakonec mnohem snesitelnějšího, než kým byla ve svých permanentně běsnících jurovských letech, kdy doslova promlacovala jednu generaci svých potomků za druhou.
Autor do těchto textů ukládá vzpomínky všech a táže se: Je možné takového člověka vidět jako politováníhodného, je možné se povznést nad utržené rány, bolesti a nelidské křivdy? Je možné se i usmát, když se role proměňují až tak, že senilní děd svou dceru označuje za vlastní matku? Dokážeš, ty, přát dědovi návrat do sladkého dětství, ke koni Sivanovi, kterého snad jako jediného miloval? Stejně jako bratrovi, i dědovi se mluvčí snaží především porozumět, pochopit jej, akceptovat, najít v něm světlou stránku. Celá tato sbírka je o hledání dobra ve zlu, je o naději, která v tomto hledání tkví (Někdy mám dojem, že ti rozumím/ Dědo).
Ztráty, psaní, terapie,
Toto není poezie naléhavých snových obrazů z jiných světů, těch za řasami a za čelní kostí, nebo profetických apokalyps či lyrických krajin – toto jsou zásadní, odžité součásti životopisu, krvavé vzpomínky, ještě se třesoucí maso.
Možná chcete slyšet, že poezie přece nemá plnit terapeutické funkce, její tvorba nemá být „vypisováním se“ z osobních traumat. Ovšem když čtete Marabu, je zjevné, že terapie básnického záznamu může být skvělou, nesmírně silnou poezií pro jiné, pro čtenáře: Takovou, která promlouvá jednoduše ke každému, a nejen svou autentičností, skutečností prožitku zachycených chvil a událostí, což je jistě nezpochybnitelná kvalita, nýbrž také minimalisticky vykreslenou emocionální hloubkou a jedinečnou oproštěností a jednoduchostí veršů. Taková poezie zcela přímočarého osobního záznamu, který má daleko k ublíženeckým stížnostem, k ubrečenosti, k vytí na měsíc, jakkoli by byly zcela pochopitelné, je pro čtenáře básnickým zážitkem, ta se jej svou vážností a syrovostí zaručeně dotkne.
Všichni zestárli v roce úmrtí synů a bratrů, píše se také v druhém oddílu – šlo o rok covidový, kdy mnozí přišli o mnohé. Také k těm bude tato sbírka promlouvat velmi naléhavě.
Miroslav Pech, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Miroslav Pech (* 1986), básník a prozaik. Vyrůstal v Nové Bystřici na Jindřichohradecku, prošel mnoha zaměstnáními (tiskař, prodavač, pomocný dělník, skladník, redaktor, řidič ad.). Je autorem povídkových sbírek a autobiograficky laděných novel, věnuje se i hororovému žánru a fantastice. Publikoval v časopisech Semtam, H_aluze, Psí víno, Protimluv, Host, Salon, Weles, Pandora či na internetové Dobré adrese. Marabu je jeho básnickou prvotinou. Žije s rodinou v Českých Budějovicích a patří k nejvýraznějším osobnostem jihočeské literární scény.
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
