Jedna báseň. Autoři čtou: Vilém Ďoubal

Ze čtyřiačtyřiceti básní prvotiny Neodeslané pohlednice by některé z nich bylo možné označit za příležitostné či intimní, založené na blízkých osobních vazbách, často básnických či obecně literárních. Tyto texty jsou často věnovány tvůrcům z Moravy (někdy i dedikací), leckdy jsou trochu „pro zasvěcené“. Jiné vypadají jako jazykové hříčky. Mnohé z nich se, očima „mužů středního věku“, obdivují kráse žen a dívek – a mají určitý erotický, i (auto)posměšně erotický nádech.

Většina básní se tu zakládá na individuálně podstatné vzpomínce, kterou lze někdy generalizovat (třeba prožitek normalizačních zájezdů k moři či na hory), jindy je ona vzpomínka velmi konkrétně časově ukotvená a často lokalizovaná do autorovy Olomouce. Dva texty jsou už titulem označeny jako ohlasy (Z ohlasů budovatelských a Z ohlasů budovatelských II), výjimečně se tady mihne i záznam snu.

Většina básní rovněž obsahuje různě umístěnou pointu, mnohdy založenou jazykově; jsou to malé hravé objevy, které jako by opodstatňovaly daný text a souborně i celou knihu (oka nezamhouřená / spouští se / na dívčích punčochách; nakopnu příběh kaštanu deštěm omytého; sáhnout si na dno / musí mít strop; zavrzá rez na předtuše). Ruka Inda visící mrtvolně ze stažených okýnek aut jako by čtenáři přímo defilovala před očima, ano, v Bombaji / nebo v Olomouci.

Mnohé básně vyjadřují smutek za odešlým a odešlými (je mi smutno / za Fričem), trochu výsměšně sledují aktivity na sociálních sítích nebo elektrifikované motorky a koloběžky, hipstery s biozeleninou atd., jež jsou příznakem nové doby, která je, zdá se, autorovi cizí, ba k němu hostilní.

Obálka s fotografií Jana Horáčka, repro: Dauphin

Mluvčí nejednou pozoruje dění zpoza výlohy svého „kšeftu“, ale sám zůstává neviděn. Ženy si hladí zadek před výlohou jako v zrcadle, a netuší, že uvnitř za sklem kdosi stojí. V mnoha básních je takto znesnadněn pocit soukromí – už napořád jako bychom byly sledovány, případně u hospodského stolu hodnoceny. Někdy je potřeba „celou“ ženu domýšlet, spolu s její životní situací, třeba když z ní, jdoucí s kočárkem, vynikají pouze kozačky. To pak: kozačky pokrčí rameny / dítě vidět není. Múzou a ženou autorova srdce ovšem nejsou všechny ty servírky s hlubokými výstřihy nebo ženy za výlohou ani dívky s lehkým parkovým krokem, ani ty slečny brzy staré nebo dívky sotva zletilé přicházející se začátkem semestru. Ženou autorova srdce je tajemná Veronika, která se sbírkou příležitostně, snad jen dvakrát, mihne, jako objekt obtížně polapitelný, a přece můj. Anebo jsou to dcery, básnicky „stlačené“ do jedné, té s borůvkovými skvrnami na chodidlech (ty jako žádná jiná / spíš hluboko / v mých kostech)?

Vzpomínkové básně jako kdyby měly v Neodeslaných pohlednicích větší sílu, jako by dokázaly přehlušit ty „aktuální“ (těch je tu však beztak pomálu). Třeba ta z dávného pobytu u moře v Bulharsku, kde se poprvé vyjeví dechové problémy, které mluvčího čekají v dospělosti, a současně s nimi i konec dětství:

(…)

černobílá fotografie v rodinném albu
znásilní kus tvé paměti
dofoukne plovací kruh dětské duše
jež bude pomalounku splaskávat
s každým dalším létem.

Vilém Ďoubal (* 1978), básník, jazykový korektor a redaktor na volné noze, čajman v čajovně Kratochvíle v Olomouci, pořadatel hudebně-literárních večerů Tiché úterý. Básně publikoval například v Hostu, Tvaru, na webu vydavatelství Polí5 či na webové básnické platformě nedelnichvilkapoezie.cz. Neodeslané pohlednice jsou jeho knižní prvotinou.