Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Těsnohlídek
Dílo Jana Těsnohlídka má široké a věrné publikum napříč republikou. Autor nedávno vydal svoji šestou básnickou sbírku, nazval ji Garum. Rysy, jimiž si už ve své prvotině vydobyl výsadní postavení u čtenářů a básníků mladší generace (jimž se v JT’s věnuje nakladatelsky), si Těsnohlídek udržuje ve všech sbírkách, které následovaly – a u Garum to není jiné.
Složitosti a proměňující se nástrahy běžného života sdělované nejjednodušší, nejúdernější, a tudíž nejnaléhavější možnou cestou, k čemuž přispívá výrazná rytmizace textů, vystižení pocitů a prožitků, které jsou mladým či nyní mladším lidem blízké, podchycení starostí, s nimiž se potýkají a kterým rozumí, společné vnímání: v tom tkví zřejmě největší síla Těsnohlídkovy poezie. Nyní pětatřicetiletý básník je si toho dobře vědom, a vychází svým čtenářům vstříc. Píše skutečně pro ně, je jedním z nich, zaznamenává rychlou kroniku jejich generace: jsou-li oni radikalizovaní, je on radikální, zejména svou pamfletickou přímočarostí. „Mám výhodu, moje texty jsou jednoduchý. Mají k nim přístup lidi, kteří normálně poezii vůbec nečtou,“ řekl básník v jednom starším interview. Nelhal: jeho básně jsou svým výrazným a nekomplikovaným rétorickým gestem přístupné. A platí to i o těch v nové sbírce Garum.
Zásadní podíl obyčejnosti na našich životech Těsnohlídek neumenšuje tím, že by jim najust věnoval méně prostoru a všední nahlížel jako nedostatečně básnické. Bláhové naděje na lásku, štěstí a porozumění vedou k marnosti, která si užije melancholičnosti. Plahočí se to dál, na zádech se nese estetizace každodenního neestetična. Lidé uondaní šetřením, pokusy o rodinu, hypotékou; zklamaní ztroskotanými vztahy, přepracovaní a donekonečna vytěžovaní, přesvědčující se o smyslu. Peníze jako podmínka života, zdaleka ne pouze té důstojné varianty, ale třeba také nejobyčejnějšího života rodinného. Mantrou se stalo nějak „to zvládat“ a odpovědí na konverzační otázku, jak se ti vede, je: nic mě nezajímá/ nic mě nebaví/ nic nemám. Zcela přiznaný je tu vyšťavený svět třicátníků ve světě, který se končí/ v přímym přenosu; třicátníků přese všechno odhodlaných počkat na něco, na cokoli, co by se konečně mělo stát, jelikož je nutno si přiznat, že už nejsme děti a mít ty své je pomalu nemožné. Ostatně autor opakovaně tvrdí, že prostě píše to, co aktuálně žije. A obejme přitom klidně i banalitu, tezovitost nebo lítostivost, ještě pořád/ s naprostou samozřejmostí – to jsme přece taky my, možná jsme to nejvíc.
zachraň člověka v sobě
když říkám
– zachraň
člověka v sobě –
ještě pořád
s naprostou samozřejmostí
mám na mysli
to dobrý
Titulní strana Těsnohlídkovy sbírky Garum. Grafický úpravce Marcel Malacký pro ni využil reprodukci obrazu Vladimíra Houdka Untitled (2015, 160 × 113 cm), repro: JT’s nakladatelství
Jan Těsnohlídek: Garum
Jan Těsnohlídek – JT’s nakladatelství, Krucemburk 2022, 48 stran, náklad 1500 výtisků, doporučená cena 177 korun.
To vše Těsnohlídek coby výrazný představitel domácí angažované poezie (myšleno poezie reflektující aktuální celospolečenské problémy) podporuje smyslem pro gradaci, zkratku a pointu, jednoduše intenzitou, která je právě taková jako garum, starověká fermentovaná evropská rybí omáčka – a v nehledané obecné češtině s atmosférotvorným prozatérským švihem, která má plné právo na mašírování krajinou staroslavné poezie. Všechny tyto základní kameny Těsnohlídkovy básnické tvorby nejlépe vyniknou v autorském přednesu – i proto jsou videa v Jedné básni pro chápání poezie stejně důležitá a výmluvná jako v životě mít na nájem, vést krátký dobrý rozhovor nebo dostat teplou polévku.
Prostá, intenzivní a radikálně naivistická poezie Jana Těsnohlídka se pokouší plnit hned několik cílů současně. K těm důležitým patří pokus o navracení poezie mladé veřejnosti, dobrý marketing a sebeprezentace, otevřená válka s negativně vnímanou exkluzivitou a izolovaností básnění, básnických sbírek a básníků samých, pozapomenutá fermentace slov.
Jan Těsnohlídek, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Jan Těsnohlídek (* 1987), spisovatel, básník, redaktor a nakladatel, pocházející z Krucemburku. Je autorem básnických sbírek Násilí bez předsudků (2009, Cena Jiřího Ortena), Rakovina (2011), Ještě je co ztratit (2013), Hlavně zachraň sebe (2016), Hranice a zdi (2018) a románu ADA (2012). V roce 2017 mu vyšly sebrané texty s názvem Básně 2005–2013 a roku 2019 v Německu první samostatná zahraniční publikace, výbor z díla s názvem Astronauten. Redakčně k vydání připravil desítky sbírek převážně českých autorů. Román ADA se vloni dočkal divadelního zpracování. Jeho texty byly zhudebněny kapelami Umakart, Lesní zvěř a Bad karma boy, přeloženy do mnoha jazyků a otištěny v českých i zahraničních časopisech a antologiích. Vlastní nakladatelství JT’s.
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
