Ráda se šťourám v duši, říká režisérka animované Electry, kterou nyní uvádí festival v Cannes

Pocházíte z Tádžikistánu, ale od čtyř let jste vyrůstala s rodiči v Rusku. Nyní žijete několik let v Praze, kde právě dokončujete studium na FAMU. Jako výraz poděkování za studentského Oscara, kterého jste získala za Dceru, vám tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek umožnil vyřídit trvalý pobyt v Česku a urychlilo se tím i získání vašeho českého občanství. Cítíte už se tady doma?

Asi jo. Pracuje se mi tady dobře a jazykově se už cítím svobodně. Jo, cítím se tu doma.

Než jste přišla do Česka, pracovala jste v Moskvě jako zvuková designérka v divadle. Jak jste přišla na to, že se chcete věnovat animaci? Kreslila jste si třeba?

Nikdy jsem si nekreslila, ale jako sound designérka jsem se dostala ke spolupráci na jednom animovaném filmu. Jen co jsem přišla do toho ateliéru, nadchlo mě to. Zrovna jsem procházela životní krizí, necítila jsem se moc komfortně v roli zvukařky, chyběla mi větší kreativita. S manželem Sašou (Alexander Kashcheev – pozn. red.) jsme tehdy přemýšleli, že bychom odjeli studovat někam do zahraničí. A tak jsme přijeli do Prahy. Já tu začala studovat animaci a Saša střih.

Figuríny z filmu Electra. Ta uprostřed ztělesňuje Electřina otce, který pracuje jako zubař, foto: Maur film

Jak jste vnímala před rokem začátek války na Ukrajině?

Krátce po únorové invazi jsme se Sašou dostali hodně zpráv od českých kamarádů, že jsou s námi a mají nás rádi navzdory naší národnosti. Hodně nám to s mužem tehdy pomohlo. Kulturní bublina, ve které se pohybuju, naštěstí nepřemýšlí černobíle. Nehodnotí plošně všechny Rusy, ale každého člověka zvlášť. S mým mužem jsme se odstěhovali z Ruska v roce 2014 a tehdejší politická situace byla jedním z důvodů našeho odchodu. Loňská invaze začala v době, kdy jsme byli v předpřípravách Electry. Dva týdny jsem tehdy nemohla vůbec pracovat, byla jsem úplně paralyzovaná. Říkala jsem si, proč já tu teď řeším Elektřin komplex, když je válka! Ale pak jsem si uvědomila, že mám závazky vůči ostatním a musím pokračovat v tom, k čemu jsme se při práci na filmu zavázali. A práce mi pomohla tu nejhorší dobu překonat.

Pojďme k Electře, která nyní v Cannes soutěží v sekci studentských filmů a za měsíc bude uvedena na nejprestižnějším festivalu animovaných filmů v Annecy, odkud jste si za Dceru přivezla cenu Crystal. V Dceři jste řešila láskyplný, ale komplikovaný vztah dcery a otce. Proč jste se k tomu v Electře vrátila, i když jinak a jinými prostředky?

Nemyslím, že jsem se k tomu vrátila. V Electře je vztah mezi dcerou a otcem sice jedním z témat, ale není to téma hlavní. Víc jsem v něm řešila vztah Electry k sobě samé. Můj film vychází z Elektřina komplexu a pátrá po tom, proč má hlavní hrdinka složitý vztah sama k sobě, k mužům a ke svému tělu a sexualitě. Film jde na to psychoanalyticky přes vztahy v rodině a možná nejvíc přes vztah dceři k matce.

Přesto je její vztah k otci podstatný. Podle freudovské psychoanalýzy, kterou tu nezmiňuji náhodou, je sebepojetí ženy zásadně předurčeno tím, jaký má vztah k otci. A klíčem k sebepojetí vaší Electry je právě to, zda je otcem přijata, nebo odmítnuta.

Ano, podle psychoanalýzy je člověk ovlivněn svým dětstvím, tam se formuje jeho sexualita. Freud to považuje za základ, Jungovo pojetí je ale širší, Elektřin komplex souvisí s kolektivním nevědomím, na němž jsou mýty ostatně založeny.

Možná se teď zdá, že do vašeho filmu násilně vnášíme psychoanalytické čtení, ovšem Electra přímo simuluje průběh psychoanalytického sezení.  Jak jste na to přišla?

Electra je můj absolventský magisterský snímek na FAMU. Když jsem před pár lety začala psát námět, netušila jsem, že to bude o Elektře. Začala jsem od obrazu a od formy. Chtěla jsem totiž pracovat s herci. Zajímala mě v animaci práce s tělem. Měla jsem v hlavě obrazy, které však spolu navzájem nesouvisely. Dlouho jsem se trápila, že nemám příběh, který by tuhle formální stránku spojil. A pak jsem náhodou narazila na knihu Nancy Carter Electra: Tracing a Feminine Myth Through the Western Imagination, která rozvádí myšlenku, že v současném světě je mezi námi hrozně moc Elekter, tedy žen, které mají komplikovaný vztah ke své matce a nezdravě se upínají na svého otce. Carter vychází ze statistik, podle nichž se dnes každé druhé manželství rozpadá. Tam vidí příčinu Elektřina komplexu, protože dcery nemají často vzorec funkční rodiny a zdravého partnerského vztahu. Týká se to tedy všech dětí, ale mně šlo o ženské vnímání. K mému vizuálnímu nápadu pracovat s hercem a tělem to hodně sedlo.

Zuzana Částková přiznala, že při natáčení Electry se snažila nehrát, ale spíš být jako loutka. Na snímku z natáčení je s animátorem Markem Jasaněm, foto: Maur film

V téhle fázi jste oslovila ke spolupráci na filmu psychoanalytika Karla Malimánka?

Ano. Během psaní scénáře jsem navštěvovala na FAMU kurz psychologie osobnosti, který vedl psychoterapeut Karel Malimánek. Baví ho film. A já se ráda šťourám v duši. Oslovila jsem ho, zda by se mnou konzultoval scénář. Věděla jsem, že nechci vyprávět lineárně, vždycky mě bavilo skládat příběh napřeskáčku. A Karel mi říkal, že to perfektně sedí, protože ve vyprávění lidí na terapii se prolíná minulost s přítomností a sny s fantazií. V průběhu dlouhé terapie se často klient vrací k jedné vzpomínce a pokaždé o ní vypráví jinak. Na počátku to může být zkreslené, na konci už díky terapii dokáže zjistit, co se tehdy stalo a proč ho to poznamenalo. To pro mě bylo vodítko pro vyprávění příběhu.

V mém filmu se dospělá Electra několikrát vrací ke klíčové scéně svých desátých narozenin. Na začátku filmu vypráví, jaká to byla skvělá oslava, přišly kamarádky, které jí záviděly dokonalé líčení. Postupně během filmu se ten umělý svět, ta maska, začíná rozpadat. Opadávají dlaždičky, fasáda. To je pro psychoanalýzu symbol zdi, za níž se skrývají skutečné pocity. Na konci ve stejném záběru mluví dospělá Electra o tom, co se skutečně stalo na jejích desátých narozeninách.

V případě Dcery jste se inspirovala hranými filmy, konkrétně snímkem Larse von Triera Prolomit vlny. Díky tomu jste přišla na to, že ruční kameru budete používat v loutce, což do té doby nikoho nenapadlo. Odkud přišla inspirace pro Electru?

Formální stránku ovlivnila antická mytologie, která má mnoho společného s divadlem. Šla jsem tentokrát trošku divadelní cestou – kulisy, statické záběry, herci. V antickém divadle navíc hraje velkou roli chór. A to pro mě byly barbíny v životní velikosti, které Electru často obklopují jako kamarádky. Chór má v antickém divadle několik úkolů, především mluví o tom, co si myslí postava, nebo pomáhá autorovi objasnit myšlenky hry. A právě to moje barbíny dělaly, komentovaly narozeniny, nebo mluvily na skupinové terapii za Electru.

Loutky dcery a otce z filmu Dcera. Daria Kashcheeva dělala u tohoto filmu kromě scénáře a režie i animaci, kameru a zvukový design, foto: Maur film

To je možná také důvod, proč je váš nový snímek tak stylizovaný, až vypjatý… A proč ta agresivní a krvavá stylizace?

Protože téma Elektřina komplexu je spojené se sexualitou a pocity agrese. Sebedestrukce. Verzí Elektřina mýtu je hodně, mě nejvíc inspirovala Eurípidova, v níž je scéna, kdy Elektra, vyhnaná matkou do vesnice, sedm let den co den chodí na hrob svého otce Agamemnóna, a rve si vlasy, až zůstane holohlavá. To je hodně agresivní obraz. V Electře hraje potlačená agrese velkou roli a směřuje ji na sebe. Podle mě to reflektuje současnou společnost, dneska se hodně mluví o tendencích k sebepoškozování a sebedestrukci mladých lidí a přemýšlí se o tom, co to způsobuje. Mně to jako celek takto dává smysl.

Když jsme u reflexe současnosti, všudypřítomné barbíny ve vašem filmu opravdu formují už pár generacím dívek obraz toho, co od nich společnost očekává…

Četla jsem, že první model panenky Barbie byl inspirovaný panenkou Bild Lilli, která se prodávala v Německu v obchodě s tabákem jako sexuální hračka. Zakladatelka společnosti Mattel, Ruth Handler, jednou na výletě v Německu tuhle pannu zahlédla, nadšeně ji přivezla do Ameriky, odkoupila práva a začala ji vyrábět pro malé holčičky. To pak ovlivnilo několik generací… Zároveň je barbína pohodlná maska, Electra se do ní promění, stává se loutkou a jako plastová a prázdná nic necítí a všem se to líbí.

Trailer k filmu Electra, foto: Maur film

Když zmiňujete loutky, chtěla jste, aby herci ve vašem filmu hráli, nebo aby spíše byli loutkou se živým tělem, které můžete různě animovat? Zuzana Částková, která hraje dospělou Electru, mi říkala, že si jako loutka připadala. Je prý zvyklá hlavně na divadlo a ví, že ve filmu musí v herecké akci ubrat, ale v tomhle případě si spíš zakazovala hrát.

Přišly jsme spolu se Zuzkou na to, že nejlepší při animaci je, když herec nehraje. Co nejvíc nehraje. Před každou scénou jsem Zuzaně říkala, co její postava v tu chvíli asi cítí, hodně jsme se o tom bavily. Dvě hodiny musela třeba jen sedět a dívat se do kamery a my jsme pracovali s jejím tělem a pohledem. Pak jsme si to pustili a nefungovalo to, protože se hrozně třásla. Přemýšleli jsme, čím to je. Došlo nám, že to bylo tím, že hrozně hrála. Moc dýchala. Tak jsme to zkusili znovu, snažila se o neutrální pohled a výdech v okamžiku, kdy se fotí. A pak to konečně fungovalo. Vždycky jsme museli Zuzanino tělo zafixovat, měli jsme pro to systém, který jsem si pojmenovala mučící židle.

Co je to mučící židle?

Šlo o fixační židli pro herečku, aby byla stabilní. Židle měla různé opěrky, které se daly všemožně posouvat, protože hlavní herečky byly dvě: dospělou Electru ztvárnila Zuzana Částková a tu desetiletou Marie Verner, dcera Marty Jandové. Herečka musela mít opřenou hlavu, protože se to celé točí okénko po okénku a jakýkoliv pohyb či chvění je vidět. Když si to pak pustíte jako animaci, hrozně se to třepe. Všem hercům jsem říkala, nehýbejte se, nehrajte, koukejte se do jednoho bodu, museli být úplně zafixovaní a nehybní. Pouze Zuzanu Stivínovou, která hraje Electřinu matku, Klytaimnéstru, jsem naopak ponoukala k hraní, protože její postava je záměrně přehnaná, je to karikatura.

Mluvíme o hercích, ale v loutkovém filmu a ve stop-motion je hlavním hercem animátor, ten určuje pohyb i výraz postavy. Jak to bylo ve vašem případě?

No jasně, animátor je v animaci herec, možná mnohem víc herec, než skuteční herci, které jsem ve filmu měla. Měla jsem dva animátory a v průběhu natáčení jsem pochopila, že každému z nich sedí něco jiného. Vojtěch Kiss byl skvělý na hrubší práce, třeba na řezání figurín pilou. Marek Jasaň byl naopak výborný na práci s herci, zejména dobře zvládal natáčení s desetiletou Marií Verner, což bylo hodně náročné, protože malé dítě se nudí, když musí na záběr dlouho čekat.

Trailer k filmu Dcera, foto: Maur film

U Dcery jste dělala skoro všechno – kameru, animaci, režii i zvuk. Tady jste byla v roli režisérky s týmem lidí. Jaká to byla zkušenost?

Už bych se nechtěla vrátit ke způsobu práce, který byl u Dcery. Když člověk dělá všechno sám, hrozně to vyčerpává. Dcera to asi dovolovala, protože to byl komornější příběh pouze s loutkami, žádní herci. Ale víc mě baví spolupráce se štábem. Samotnou mě to vlastně překvapuje. Práce v týmu totiž člověku dodává hrozně moc energie. Lidi, to je synergie.

Česká animace zažívá poslední léta řadu úspěchů. Ze starší generace můžeme jmenovat Michaelu Pavlátovou, která se snímkem Moje slunce Maad před dvěma lety obdržela cenu Crystal v Annecy; z té mladší třeba Annu Podskalskou, která předloni soutěžila v Cannes s krátkým snímkem Rudé boty, nebo Philippa Kastnera, který letos slavil úspěch na Berlinale s filmem Deniska umřela. Čím si vysvětlujete úspěch současné české animace?

Podle mě je to shoda různých okolností. Úspěchy začaly přicházet vlastně poté, co na FAMU jako vedoucí Katedry animované tvorby nastoupila Michaela Pavlátová. Dává studentům v tvorbě velkou svobodu. Další věc je možnost podpory studentských filmů na Státním fondu kinematografie, což donedávna nebylo možné. Navíc studenti začali hodně jezdit na zahraniční festivaly. Já jsem si třeba návštěvou festivalu v Annecy obrovsky rozšířila pojem toho, co je animovaný film.

Právě do Annecy za měsíc jedete s Electrou… A co dál?

Jsem ráda, že si teď můžu dovolit nějaký čas jen nasávat inspiraci, protože člověk vloží všechno do svého filmu, a pak se cítí prázdný. Jsem otevřená tomu, co přijde. Netlačím na pilu.

Anglický plakát k filmu Electra. České uvedení plánuje společnost Maur film v létě v rámci pásma krátkých filmů, repro: Maur film