ČT art uvádí: Michael Haneke – svědek lidského selhávání a nalhávání si, že se nic neděje

Michael Haneke je podepsán pod takovými filmy jako Funny Games, Bílá stuha nebo Láska, které jsou někdy vnímány jako kruté či šokující. Letos již jedenaosmdesátiletý tvůrce získal za svá díla přehršel ocenění: amerického Oscara, Evropskou filmovou cenu, Zlatou palmu v Cannes…

Portrét Michael Haneke, filmař naší doby hned na počátku sděluje, že tento tvůrce rozvíjí odkaz mistrů, jakými byli Michelangelo Antonioni, Robert Bresson, Ingmar Bergman nebo Andrej Tarkovskij. A neprodleně konstatuje, čím se Haneke opakovaně zabývá: nechce publikum bavit, hodlá je spíše znepokojovat zjištěním, že to, co vyhlíží jako pravda, může být pouhý klam. Otevírá, co se společnost snaží držet pod zámkem. Noří se do lidského nitra, aby vyjevil rozpory a ústupky, jichž se dopouštíme, dotýká se zdánlivě umrtvených, ale ve skutečnosti spíše jen spících běsů, které se skrývají pod slupkou spořádanosti a jež není až tak těžké probudit.

Velmi pozvolná kariéra

Michael Haneke se narodil v Mnichově do rodiny nábožensky smíšené rodiny herců. Jeho matkou byla Beatrix von Degenschildová, rakouská umělkyně, která sice účinkovala ve vídeňském Burgtheatru, ale musela se spokojovat pouze s drobnými rolemi. Otcem byl německý herec Fritz Haneke, v poválečném období orientovaný výhradně na televizi. Jejich manželství dlouho nevydrželo, rozvedli se, syn zůstal ve Vídni s maminkou a otčímem (tím byl sbormistr a hudební skladatel  Alexander Steinbrecher) a byl nucen se podřizovat  rodičovské autoritě i rigidnímu katolickému prostředí. S tím nejspíš souvisí, že se Haneke oženil až ve svých čtyřiceti letech.

Michael dlouho neměl vyjasněné, čemu by se chtěl věnovat, vyzkoušel různé obory, než začal pracovat jako dramaturg v regionální televizní stanici. Poté působil na různých divadelních scénách jako hostující režisér, seznamoval se s filmovou režií, zprvu v televizních podmínkách.

Michael Haneke a Juliette Binoche při natáčení filmu Kód neznámý (2000), foto: Michael Haneke Collection Austrian Film Museum, Vienna – Jeremie Nassif

Dlouho patřil mezi nepříliš sledované umělce takříkajíc druhé kategorie, než po své padesátce zaujal rozbory (sebe)destrukce v lidském životě (Bennyho video, Pianistka, Kód neznámý), přiblížil děsivé okouzlení navenek spořádaných postav násilnostmi (dvakrát natočený – jednou v Evropě, podruhé v USA – snímek Funny Games). Tato tematická linie vyvrcholila Hanekeho asi nejznámějším dílem, vizuálně strohým, černobíle natočeným podobenstvím Bílá stuha, kde v historických kulisách (v předvečer první světové války) obnažuje kořeny pokrytectví a nesnášenlivosti v prostředí odlehlé vsi, jak se odrážejí v obtížně pochopitelných – a ještě méně objasnitelných – vraždách.

V závěru své tvůrčí kariéry se Haneke obrátil k rodinným vztahům, ať už se jedná o soužití stařičké manželské dvojice v dramatu Láska, nebo volně návazný Happy End, který se přiklonil k jízlivému portrétu středostavovské podnikatelské rodiny. Ale ani zde se nezřekl vyhrocených, eticky nejednoznačných zápletek. Lze v Lásce vnímat jako láskyplný akt milosrdenství násilné ukončení života, který se proměnil spíše v bezmocné živoření? A jak se postavit k rozhodnutí dobrovolně odejít ze života, jak je spatříme v Happy Endu? Haneke tvrdí, že žádné lidské rozhodnutí není jednoznačné, že pokaždé záleží na situaci, v níž se člověk nachází, i na širším kontextu dění.

Dvaapadesát hutných minut

Belgická režisérka Marie-Ève de Grave (* 1965), s níž se na obrazovce seznamujeme poprvé, zvolila princip mozaiky – shromáždila Hanekeho rozmluvy zachycené na film i poskytnuté tisku, aby z nich příhodně citovala, aby postihla jeho postoje a názory, ale také přiblížila jejich vývoj a proměny. S touto výchozí základnou se však dokumentaristka nespokojila: přidává výpovědi jeho spolupracovníků i kolegů z branže, zpovídá filmové historiky a teoretiky, začleňuje vysvětlující komentáře a samozřejmě své vyprávění prokládá umně volenými ukázkami z Hanekeho filmů. I krátké výňatky dokáží přesně vyhmátnout, čím tento tvůrce stále fascinuje, jak vede herce, jak buduje atmosféru nejistoty a víceznačnosti.

Režisér Michael Haneke, foto: Films du Losange Aurimages

Použitá svědectví dokládají, s jakými rozpaky byly jeho první filmy přijímány, ale jak si zároveň každý uvědomoval, že se ocitá tváří v tvář zrodu svébytného umělce, jenž odmítal používat sentiment a dojetí jako divácky vděčný prvek.

Režisérka krok po kroku postihuje, jak Hanekeho umělecká dráha pozvolna získávala mezinárodní rozměr i respekt. Od rakouských, případně německých reálií se jeho dílo přenáší k nadčasovým, všeplatným podobenstvím, když do výroby vstupuje Francie jak financemi, tak předními herci všech generací, kteří považují za čest, že mohou tvořit právě s ním: Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert, Daniel Auteuil. Juliette Binoche jej dokonce sama oslovila, zda by pro ni neměl nějakou roli…