ČT art uvádí: Jak Hollywood ničil filmy i osudy tvůrců

Vítejte na sklonku zlaté éry hollywoodských studií. Podívejte se, jak všemocní šéfové ničili nejen umělce, kteří se odvážili vzepřít jejich rozhodnutím, ale k bankrotu přivedli i dosud velkolepé továrny na iluze. Nástupu televizního vysílání se totiž pokusili čelit natáčením historických velkopodívaných s dosud nevídanými davovými scénami a ohromujícími stavbami, to vše barevně a na širokoúhlém formátu (případně na novince, jakou bylo užití sedmdesátimilimetrového filmu namísto dosavadní „pětatřicítky“). Předpokládali, že nic z toho nemůže patřičně vyznít na malé, zprvu ještě černobílé obrazovce. Jenže investování obrovských peněz do jediného projektu (tehdejší náklady si vynásobte přinejmenším deseti, abyste získali představu o dnešní ceně), který měl zastavit prohlubující se krizi, se ukázalo být značně riskantním krokem.

Strašlivé investice 20th Century Fox

Úvodní díl Odvrácené strany Hollywoodu nejprve ukazuje, jak složitě a v průběhu několika let se natáčela dodnes slavná Kleopatra (dokončena 1963) s impozantní Elizabeth Taylor v titulní roli. Velkolepost této produkce není kašírovaná, ohromující výjevy – stačí jen připomenout kolosální Kleopatřin vjezd do Říma – se před kamerou doopravdy inscenovaly v celé své nádheře. Jen kostýmů byly ušity desetitisíce, speciálně Taylor jich měla nachystáno pětašedesát, nejdražší – sestavený z plátků zlata – vyšel snad na dvě stě tisíc dolarů.

Kleopatra se původně měla natáčet v Anglii, v Londýně už vznikly nákladné stavby a odkloněno bylo dokonce jedno rameno Temže, aby evokovalo egyptský Nil. Jenže proti filmařům jako by se spiklo počasí, které bylo studené a mlžnaté, Taylor vážně onemocněla a natáčení provázely stávky technických zaměstnanců. Došlo k výměně režiséra, padlo rozhodnutí, že práce se přesunou do slunnější Itálie, do jejího velkokapacitního studia Cinecittà.

Marilyn Monroe při natáčení snímku Něco musí prasknout, repro: archiv ČT

Takříkajíc za pochodu se měnilo pojetí příběhu – od důrazu na bitevní scény ke komornějšímu milostnému dramatu mezi Kleopatrou a dvěma osudovými muži jejího života – Caesarem a Markem Antoniem. Marka Antonia ztělesňoval Richard Burton a potíže kolem natáčení byly náhle zastíněny zvěstmi o jejich intimním sblížení, které posléze vyvrcholilo sňatkem donedávna zadaných partnerů. Když kolos na hliněných nohách, jak by se nechal projekt Kleopatry pojmenovat, vstoupil v červnu 1963 do kin (čeští diváci si museli počkat až do roku 1968), nestal se diváckým hitem, sotva tehdy pokryl více než čtyřicetimilionové náklady, které z něho v tu dobu činily nejdražší film historie.

Režisérka dokumentární série Claudia Collao v prvním díle souběžně s Kleopatrou připomíná další ambiciózní projekt první půle šedesátých let – komedii Něco musí prasknout. Nebyla nikdy dokončena, kvůli narůstajícím problémům s její hvězdou Marilyn Monroe se natáčení přerušovalo, až je definitivně pohřbila hereččina smrt. Marilyn sužovaly psychické problémy, režiséra George Cukora (byl to homosexuál) rozčilovaly její rozmary i živočišná ženskost, kterou jí připisoval. Uvědomovala si, že nemůže donekonečna ztělesňovat sexsymbol, do něhož byla i nyní stylizována, současně však odmítala vzdát se výsad zářivé hvězdy. Oba filmy nemají zdánlivě nic společného – ovšem pojítkem je výrobní společnost 20th Century Fox, které sotva pomohly vybřednout z tíživé hospodářské situace.

Nádherná krajina smrti

Rovněž následující části Odvrácené strany Hollywoodu se věnují dílům jak proslulým, tak neznámým. Dobyvatel (1956) má s Kleopatrou společné to, že se jedná o další historickou osobnost, filmaři zhusta využívanou – o mongolského nájezdníka Čingischána. Tentokrát ho ztělesnil John Wayne (zužitkoval zde svoji průpravu v rolích westernových bijců). Nebyl to ovšem jeho nápad, celý projekt si vymyslel podivínský, filmařinou posedlý miliardář Howard Hughes. Jenže namísto očekávaného hitu se snímek proměnil v propadák, navíc označený za jeden z nejhorších filmů vůbec. Zhrzený producent se rozhodl sehnat veškeré dostupné kopie, aby je mohl zničit – a téměř se mu to podařilo.

Susan Hayward s režisérem Dickem Powellem při natáčení snímku Dobyvatel, repro: archiv ČT

Jenže Dobyvatel vstoupil do dějin z úplně jiného důvodu: Více než polovina lidí, kteří se natáčení účastnili, v průběhu příštích let (v případě mimořádně odolného Wayna desetiletí) zemřela na nemoc z ozáření. Režisérka tuto skutečnost zdárně tají po bezmála polovinu filmu, nejprve představuje jednotlivé aktéry počínaje Hughesem a konče hereckým obsazením (mongolské bojovníky nahrazovali indiáni). Přirozeně, že ani Dobyvatel se nenatáčel v původním prostředí – vhodné exteriéry poskytl Snow Canyon, liduprázdné místo bez známek civilizace. Americká vláda Hughese ujistila, že tu žádná hrozba nehrozí. Až později se ukázalo, že fotogenická lokalita se nacházela asi dvě stě kilometrů od místa jaderných zkoušek, ještě o rok dříve ji pokrýval větrem zavátý radioaktivní spad, který písku zjednal unikátní barevnost. Když se Dobyvatel v Hollywoodu dotáčel, filmaři si nechali přivézt na šedesát tun onoho úžasného písku, aby měli zajištěnu potřebnou věrohodnost.

Opožděné satisfakce

Třetí a čtvrtý díl cyklu se soustředí na dvě díla, jež doplatila na konflikt mezi režisérem a studiem. Ačkoli oba snímky od sebe dělí více než půlstoletí, mají až obdivuhodně shodné osudy včetně toho, že k divákům dorazily ve zmrzačené verzi, která zničila původní pojetí.

Když Erich von Stroheim, známý svou neústupností i maximalistickými nároky, roztočil Chamtivost (1924), spoléhal na hereckou autenticitu málo známých tváří a na realistickou opravdovost příběhu. Věřil, že natáčení i podobu filmu má plně ve svých rukou. První verze, kterou nabídl, měla přes devět hodin. Poté ji zkrátil na polovinu. Jenže producent Irving Thalberg, pracující pro společnost Metro-Goldwyn-Meyer (neboli MGM), rozhodl jinak: Výsledný sestřih – něco přes dvě hodiny – inicioval bez Stroheimova souhlasu a nehleděl na významové posuny. Pesimistický pohled na americkou společnost svorně odmítli diváci i odborná veřejnost. Teprve po mnoha letech, když se Chamtivost už zařadila mezi základní díla němého filmu, byly složitě dohledávány vyřazené části.

Vizuál ke snímku Chamtivost, repro: archiv ČT

Jiným poničeným filmem byla Nebeská brána (1980). Režisér Michael Cimino, jehož proslavil Oscary ověnčený Lovec jelenů (1978), dostal volnou ruku – a společnost United Artists prý málem přivedl k bankrotu, jak se tvrdívalo. Několikanásobně překročený rozpočet, ustavičně prodlužovaná doba natáčení, donekonečna opakované záběry (třeba pouhé šlehnutí bičem se prý natáčelo asi padesátkrát) a přemrštěná délka, to vše Ciminovi zjednalo pověst potížisty. Zamýšlel stvořit epický vhled do poměrů na Divokém západě, který by se vyhnul westernovým klišé. Jenže zázrak, který se podařil jinému olbřímímu projektu, jakým byla Coppolova Apokalypsa (1979), se tentokrát nekonal. Divácké přijetí původní, téměř čtyřhodinové verze bylo odmítavé. Producenti propadli panice. Cimina přiměli, aby dílo přestříhal a zkrátil, jenže finanční propad se tím ještě umocnil. Cimino si doživotně poničil kariéru, v budoucnu už jen paběrkoval. A muselo uplynout třicet let, než se restaurovaná podoba původní verze Nebeské brány dočkala uznání…

Režisér Michael Cimino při natáčení snímku Nebeská brána, repro: archiv ČT

Mimořádná díla, mnohdy předbíhající svou dobu, narážejí na nepochopení, jsou různě ničena a dlouho trvá, než se znovu zaskví v původní kráse. Jenže tuto krásu pak už ocení pouhá hrstka nadšenců, které baví objevovat zasuté poklady minulosti.