Esej: Příslib amerického snu a mučedníci umění. Milostné dopisy filmu ztrácejí relevanci
Při pohledu na letošní oscarové nominace je zjevné, že v kuloárech Akademie stále rezonují produkce, které ochotně reflektují film a jeho průmysl. Navzdory tomu, že se jedná o nejvýraznější divácké propadáky sezony.
Není pochyb o tom, že autobiografická produkce Fabelmanovi a eklektický Babylon představují nabité sebereferenční spektákly udržující své diváky v transu. Po závěrečných titulcích však zůstávají zásadní pochybnosti. Není tato zkondenzovaná nostalgie po „magické síle filmu“ vypočítavou snahou vzkřísit úctu k upadajícímu hollywoodskému mýtu?
Oči se rozzáří…
Sál po několika minutách všudypřítomného rozruchu potemní. Z promítací místnosti zazní rázné cvaknutí. Pozornost diváků upoutá plátno, na němž se rozprostře pramen světla vycházející někde z hlubin kouzelného přístroje oživujícího statický obraz. Oči hlavní postavy se při zaznění prvních tónů doprovodné hudby rozzáří a společně s protagonistou nasedáme na vlak zvaný „filmová magie“.
Popsaná scéna je pravděpodobně jednou z nejvíce emblematických pro takzvané milostné dopisy filmu a objevuje se v různých obměnách napříč dějinami kinematografie. Ať už jde o Oscarem oceněné italské drama Bio Ráj (1988), v němž úspěšný režisér Salvatore „Toto“ Di Vita vzpomíná na dětství strávené v biografu, nebo o britský snímek Dlouhý den končí (1992), kde osamělý chlapec Bud nachází potěšení v kině. Takové a další podobné snímky nás mají udržet v přesvědčení, že zhlédnutí filmu je „nezpeněžitelným metafyzickým zážitkem, který má léčivý potenciál“.
Oči dokořán, uhranut filmem. Paul Dano, Mateo Zoryon Francis-DeFord a Michelle Williamsová ve filmu Stevena Spielberga Fabelmanovi, foto: Universal Pictures Spielberg o Spielbergovi
Minulý rok s touto premisou do kin vstoupili Fabelmanovi. Životopisný coming-of-age počin Stevena Spielberga (* 1946), který si stihl vydobýt sedm oscarových nominací v klíčových kategoriích včetně nejlepšího filmu a režie, vstupuje do života dospívajícího amerického Žida Sammyho Fabelmana (Gabriel LaBelle) zrovna v okamžiku, kdy zhlédne první film.
Režisérův obrázek o životě mladého umělce, jehož největším snem je práce ve filmovém studiu, sice nabízí mnoho kompozičně mistrných a nápaditých scén. Nicméně Fabelmanovi jako celek připomínají výlohu ohraných spielbergovských triků, které v minulosti možná měly potenciál zaplnit kina. Spielbergův E.T. – Mimozemšťan (1982) byl ve svém premiérovém roce historicky nejúspěšnějším filmem z hlediska návštěvnosti a desetimilionový rozpočet překonal celosvětovými tržbami, které vyšplhaly až na 600 milionů dolarů. Než se Fabelmanovi odebrali na video on demand (VOD) platformy, byli se čtyřicetimilionovým rozpočtem schopni celosvětově vydělat pouze pětatřicet milionů dolarů.
Osvědčený model se tak režisérovi vymkl z rukou. Filmový průmysl se dnes rapidně mění pod tlakem řady faktorů, na nichž má podíl i pandemie. Rozšíření VOD platforem je pro některé tvůrce dostatečnou ekonomickou motivací k tomu se rozloučit s kinodistribucí, pro diváky naopak levnější alternativou k postupně prodražujícím se návštěvám kin. Hlavní odbytiště pro hollywoodskou produkci přestávají být schopna přitáhnout dostatečné množství diváků pro pokrytí svého provozu a spoléhají se na osvědčené „marvelovské“ kasovní trháky. Z filmové podívané v americkém kině se tak postupně stává skoro stejně exkluzivní událostí jako návštěva opery (lístek v kině dnes vyjde na nějakých pětadvacet dolarů).
95. Ceny Akademie jsou tu. Kdo vyhraje? Zdroj: Profimedia
Tipněte si, kdo vyhraje Oscara
Letošní Oscary jsou tady. Tipnete si, jaký snímek zvítězí v kategorii nejlepší film? Ze všech správných tipů vybereme výherce batohů ČT art, knih a dalších hodnotných cen.
Není divu, že Spielberg, který před podobným zvratem varoval už v roce 2013, cítí nutkání vracet se do doby, kdy jeho jméno mělo relevanci a zdi průmyslu stanovily zároveň baštu amerického snu. Podle něho se každý může při troše ochoty změnit z nuly na hrdinu tak, jak to dosvědčuje kariérní vzestup samotného Spielberga.
V době, kdy si americká střední a nižší třída prochází enormní sociální krizí, americký sen přestal být příznačný pro snahu o společenskou rovnost, nýbrž pro mnohé představuje spíše motto pro divokou neoliberální politiku a maximalizaci kapitálu, které byly spuštěny v osmdesátých letech. Spielberg spolu s Georgem Lucasem (* 1944) a jeho franšízou Hvězdné války (filmy: 1977–2019), pomáhal budovat začátky blockbusterové éry Hollywoodu, která dnes pro něho představuje kámen, pod jehož tíhou kdysi kultovní režisérovo jméno ztrácí společenský kredit.
Babylon se hroutí pod tíhou fádních vyznání
O trochu víc cynicky k „továrně na sny“ přistupuje Damien Chazelle (* 1985) a jeho loňský epický Babylon, nominovaný na cenu pro nejlepší výpravu a dekorace, a ještě i za kostým a hudbu. Tvůrce formálně mistrných snímků jako hudební drama Whiplash (2014) a muzikál La La Land (2016) se specializuje na odkrývání odvrácené strany slávy a úspěchu, které své hrdiny svádí na scestí. Chazellovy „historky z podsvětí raného Hollywoodu“ se soustředí na příběh fiktivní herečky Nellie LaRoy (Margot Robbie), mexického poslíčka Manuela „Mannyho“ Torrese (Diego Calva) a hvězdu němých snímků Jacka Conrada (Brad Pitt). Děj sleduje postavy v době, kdy Hollywood vstupuje do fáze zvukového filmu a jejich pět minut slávy se začíná postupně chýlit ke konci.
Tříhodinová extatická show pod taktovkou hudebního doprovodu Chazelleova dvorního skladatele (a někdejšího spolubydlícího z koleje) Justina Hurwitze na rozdíl od Fabelmanových odhaluje jinou stránku filmové magie, než je ta v očích dítěte pozorujícího film v kině. Babylon, jehož název odkazuje na knižní pojednání o skandálech filmového podsvětí Hollywood Babylon od undergroundového režiséra Kennetha Angera, nahlíží do zákulisí filmové produkce. Mimo světla reflektorů tucty komparzistů podléhají zraněním během natáčení historického boje, celebrity se potýkají se závislostmi, které v nich původně zasel průmysl, a zestárlé, odepsané hvězdy na konci života nemají lepší vyhlídky než rychlou sebevraždu.
Režisérova idea Hollywoodu těžila z některých předobrazů v realitě. Inspirací pro postavu herečky LaRoy v podání Margot Robbie byla slavná tvář němého filmu Clara Bow, pro Pittova Jacka Conrada zas John Gilbert, jemuž se přezdívalo „Velký milenec“. Přítomnost Mannyho a trumpetisty Sidneyho Palmera (Jovan Adepo) připomíná přínos marginalizovaných menšin, tedy Afroameričanů, Hispánců a Latinos, které byly skrytou sílou bobtnajícího filmového průmyslu. Navzdory některým historicky nepřesným místům, na něž upozornili kritici i režisér Paul Schrader, snímek zdařile udržuje dojem, že jde o pravou tvář někdejšího Hollywoodu. O to důrazněji pak v díle vyzní, že filmový průmysl je temným místem deziluzí a ztracených nadějí.
Chazelle svým postavám sice nedopřeje zcela šťastný konec, svůj film však završí několikaminutovou sentimentální montáží filmů, která má pokrýt kánon kinematografie od sekvence dvanácti snímků pohybujícího se koně Eadwarda Muybridge po technicky opulentní scény z Avatara (2009) Jamese Camerona. Završení děje Babylonu tak podotýká, že filmové řemeslo je přeci jen uměním, které stojí za oběť.
Takový závěr působí v důsledku rozporuplně. V první řadě jde o značně reduktivní pojetí toho, co by mělo patřit do kánonu. Vedle toho myšlenka mučednictví pro „vyšší umění“ vyznívá fádně i na pozadí kauz sexualizovaného násilí a bossingu, které v posledních šesti letech pomohlo odkrýt hnutí #MeToo. Přičiněním této iniciativy se podařilo rozkrýt podobné případy, za nimiž kromě jiných stál vlivný producent Harvey Weinstein. Pro americký filmový průmysl to znamenalo další ránu, a to i kvůli faktu, že produkční a distribuční společnost Miramax bratří Weinsteinů v minulosti pomohla řadě nízkonákladových filmů najít si místo v Hollywoodu (mezi něž patřily kupříkladu Pulp Fiction: Historky z podsvětí Quentina Tarantina a celovečerní hraný debut Stevena Soderbergha Sex, lži a video). Ta část společnosti, která svůj sentiment přesměrovala na intimnější tvář amerického filmu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak měla další důvod, proč nad průmyslem pokrčit rameny.
Vloni vznikla i filmová adaptace reportážní knihy o počátcích hnutí #MeToo z pera novinářek Jodi Kantor a Megan Twohey, které dění kolem Weinsteina detailně popsaly. Navzdory tomu, že Akademie ráda zaštiťuje filmy o filmovém průmyslu, natočené životopisné drama Když promluvila od německé režisérky Marie Schrader se v letošních nominacích neocitlo…
Hasnoucí celebrity Tinseltownu
Právě společenská atmosféra mohla mít svůj podíl na tom, že se Babylon po uvedení v kinech setkal s kontroverzními reakcemi ze strany diváků a kritiky. Dokazují to i nízké tržby kolem osmašedesáti milionů dolarů, na které produkce za osmasedmdesát milionů dosáhla po deseti týdnech v distribuci. Neúspěch Babylonu kromě toho signalizuje, že známá herecká jména přestávají být dostatečným lákadlem, které přitáhne diváky do kin.
Pro srovnání: Ještě před čtyřmi roky obsazení hvězdného triptychu – v sestavě Brad Pitt, Margot Robbi a Leonardo DiCaprio – do romantické fantazie o americkém „Tinseltownu“ (slangové označení pro Hollywood) přispělo k tomu, že Tarantinův snímek Tenkrát v Hollywoodu utržil během prvního víkendu okolo poloviny svého rozpočtu, tedy jednačtyřicet milionů dolarů. Dnes sázka na nejžádanější tváře nezaručuje kasovní úspěch.
Mimo to Tarantinův devátý film, který byl ve své době favoritem Oscarů (deset nominací) se na rozdíl od Babylonu vyhýbá autoritativním tvrzením. Tarantino v něm nechce obnovovat úctu k Hollywoodu nebo se naopak vyžívat v jeho marnivosti. Svým pokusem o revizionismus v souvislosti s nešťastným osudem herečky Sharon Tate, zavražděné sektou Charlese Mansona, subtilně naznačuje, že film od svého vzniku neztratil jednu ze svých klíčových funkcí – pomáhá křísit mrtvé a utíkat od neštěstí každodenního života.
Je ovšem otázkou, jak by Tenkrát v Hollywoodu uspěl v postpandemickém světě. Každopádně by však americké sebereferenční filmy typu Fabelmanových nebo Babylonu mohly změnit své koncepční směřování a přestat diváky mermomocí přesvědčovat, že ve studiích se odehrávají jenom kouzla a jejich filmaři se řídí vyšším, nezpeněžitelným posláním.
Autorka je hudební a filmová publicistka.
