Nesnesitelné (sebe)dojímání se na Českých lvech

Přímý přenos ceremoniálu s předáváním cen, kdy laureátky a laureáti mají pronášet děkované řeči, je vždy oříšek a nervák. Lidé kolem filmu by o nutnosti vejít se do plánované stopáže mohli něco vědět. A podle toho se i chovat. Nestalo se. Nešťastný scenáristicko-dramaturgický nápad se střídáním se moderátorů, kdy si průvodcovskou štafetu předávali někteří z těch, kteří v minulých devětadvaceti ročnících „Lvy“ moderovali, vedl k tomu, že ceremoniál v pražském Rudolfinu nikdo nedržel přímo na pódiu v rukách. Aby se to celé časově a tempem nesesulo tak, jak se to sesulo, znamenalo by to od zúčastněných sebeovládání, profesionalitu a svého druhu solidaritu, kdy si aktéři uvědomují, že ten večer nepatří ani tak jim osobně, byť se třeba stanou i laureáty, jako kinematografii coby celku. A že kromě lidí „od fochu“, kteří sedí v sále, se na to také – a především! – mají dívat statisíce lidí u obrazovek a monitorů. Ti pak, zcela už zmordovaní, vzali na vědomí vyhlášení cen v hlavních kategoriích, které tím byly z pomyslného finále a vrcholu degradovány na povinnost dorazit záležitost do konce a nazdar.

Rozmělněné, výčtologické děkování a různé vzkazy, včetně vnoučatům, se na jednu stranu lidsky dají pochopit, neboť ocenění do poslední chvíle nevědí, zda to budou právě oni, kdo bude vyzván, aby si převzal sošku. A pak jsou tedy takzvaně v šoku. Nic to však nemění na skutečnosti, že někteří děkovači, ale i moderátoři se vymkli sebekontrole a dobrému vkusu, k němuž snad pořád ještě náleží i smysl pro míru. Nezúčastněný divák poněkud v údivu hleděl na určité sebedojímající se scény. Možná k histrionským kreacím napomáhala atmosféra v sále, každopádně u obrazovek některé okamžiky působily jako bizár, jako náhled do sešlosti, kde si to sice někteří lidé hodně užívají, ale úplně přesně nevíte, proč jsou tak odvázání a žvaniví. Říkáte si, no tolik se toho snad proboha nestalo…

Ovšem orgie (sebe)dojímání se a frenetické děkovačky náleží k duchu přítomné doby, která preferuje okázalost, obecně nestřídmost a zduřelý důraz na to, ať si každý řekne to svoje. Stačí chodit do divadel či kin, kde na každé druhé premiéře diváci snaživě vyskakují ze sedadel, aby provedli standing ovation. Kdo netleská vestoje, není Čech. Zcela neúměrně se tím vytváří dojem mimořádnosti, která ale žádnou mimořádností není, když se bezmála stává nepsaným pravidlem.

Teatrálnost k ceremoniálům, zejména těm kulturním a uměleckým, samozřejmě patří. Ale vše se odehrává v určitém kontextu. Ve společensko-politické konstelaci, pro jejíž dosah by právě „kumštýři“ mohli mít jistý smysl. A tím aktuálním kontextem je jednak střídmá pozice české kinematografie na mezinárodním poli, jednak válečná situace na Ukrajině. Ve světle toho se jeví ona bezmála tříhodinová veselice v Rudolfinu jako poněkud nemístná dosebezahleděnost.

Lze namítnout, že i některé jiné filmové ceremoniály mají tučnou stopáž, že to není tuzemské specifikum. Ano, časově zduřel nejeden ceremoniál Oscarů. Faktem ovšem je, že této akci setrvale klesá sledovanost. Kdo má dnes trpělivost absolvovat několikahodinové vyjmenovávačky a děkovačky, když jeho vnímání je setrvale ovlivňováno krátkými videy včetně těch na TikToku, který už zdaleka není jen platformou adolescentů. A když na všemožných streamovacích platformách na něj vyzývavě čeká jeden seriál a film za druhým?

Při (sebe)prezentování současné české kinematografie, kdy se už stává mantrou tvrzení, že zdejší tvorba je na vzestupu, se taktně mlčí o tom, že jediného polistopadového Oscara dostal český film – Kolja – před už bezmála třiceti roky. A že vyjma karlovarského festivalu nemají české filmy šanci dostat se do hlavních soutěží velkých festivalů.