Na východní frontě (ne)klid. Strhující dokument o válce na Ukrajině

Raw-dokument Východní fronta přechází ostrým střihem mezi poklidnou přátelsko-rodinnou diskuzní seancí na vesnici „bez války“ a nepředvídatelným děním na brutálním bojišti. Devětapadesátiletý Vitalij Manskij z pozice hlavního supervizora kompiluje materiál natočený vojenskými dobrovolníky, v tomto případě osmičlennou skupinou zdravotníků v čele s druhým režisérem snímku, pětatřicetiletým ukrajinským dokumentaristou Jevhenem Titarenkem.

Titarenkův batalion od srpna 2022 putoval válkou zmrzačenou zemí, jejíž krajinomalba nemá daleko k výjevům obou světových válek, které se měly stát poučením pro budoucnost. Dobrovolníci ve vojenské výstroji se samopaly v rukou jsou dle vlastních slov svědky něčeho, co lze přirovnat ke zhmotněnému Dantovu Peklu. Jejich výpravy s cílem zachraňovat a pomáhat mnohdy končí tragicky. GoPro kamery připnuté na ochranných přilbách či výstrojích se stávají očima diváků a díky tomu je válečná realita mimořádně přítomná, fyzická a surová. Nositelé kamer podávají autentická svědectví ze zdecimovaných sídlišť a domů, jejichž obyvatelé je – při zběsilém útěku před blížícím se nepřítelem a bombardováním – nechali nezamčené, ponechané napospas osudu. Batalion objevuje opuštěné zákopy ruské armády s pračkou uprostřed pozoruhodného ničeho, na zničené farmě nachází vyčerpané stádo krav, uvízlé v pohlcujícím bahně, vychrtlé a vyčkávající na svou smrt; v lese čelí intenzivnímu odstřelování a nemohoucnosti včas zachránit fatálně raněné, jinde je tým vylekán (stejně vyděšeným) zuřivým psem, jehož poslední smrtelný nářek vás provází ještě dlouho po projekci.

Teaser k dokumentu, zdroj: YouTube

Jak daleko lze v bolesti a destrukci zajít, a jak dlouho tupá ruská agrese ještě potrvá? A jak dlouho vydrží ukrajinská obrana? Obdobné otazníky sice ve filmu visí ve vzduchu, lidští hrdinové Východní fronty však odpovědi nepřinášejí, od toho tu nejsou. Do problematiky naopak přirozeně vnášejí humor, cynismus i upřímnou touhu po míru a pokoje pro své nejbližší, od dětí přes manželky až po (pra)rodiče. Režisérská dvojice Manskij & Titarenko vždy včas utíná mučivé záběry a poskytuje alespoň dočasnou oázu klidu v podobě přátelských, poučných i vtipných rozhovorů o skutečné síle demagogie a propagandy putinovského Ruska či o možnostech darování spermatu v rámci boje o zachování budoucích ukrajinských generací. K divákům z plátna putují útržky životních příběhů a lidskost dobrovolnické skupiny se odhaluje se vším, co k ní patří, tedy: mimořádná obětavost, odhodlanost a těžko představitelná statečnost, ale i pochybovačnost, naivita a pochopitelně také strach.

Tvůrci filmu Východní fronta na Berlinale: zleva produkční Natalija Manskaja, režisér Vitalij Manskij, režisér a kameraman Yevhen Titarenko a produkční Natalija Khazan, foto: Berlinale

Finální záběr Východní fronty dokumentuje nasazení na pokraji totálního vyčerpání. Subjektivně intenzívní a chaotická kamera-oko se postupně rozostřuje a proměňuje v bílou temnotu, jíž zvukově dotváří intenzivní dech běžícího vojáka. Vizuální migréna ve svém důsledku ovšem nerámuje pouze a jedině bezvýchodnost situace, ve hře je totiž i jistá naděje. Ta je možná vůbec nejsilněji přítomna v situaci na první pohled možná ne zcela postřehnutelné, kdy zdravotníci objasňují důvody, proč se snaží pomoci i zraněnému nepříteli. Tím, že napadená ukrajinská strana v mnohých případech dopomůže k záchraně těžce zraněného ruského nepřítele, může mladým, režimem zmanipulovaným ruským vojákům vnuknout myšlenku o nesmyslnosti a fatálnosti celého ruského tažení včetně zrůdné podstaty putinovského režimu. Je samozřejmě evidentní, že pouze s takovým přístupem žádnou válku vyhrát nelze, Východní fronta ovšem dokládá, že humanismus stojí na straně těch silnějších.

Autor studoval filmovou a divadelní vědu v Olomouci. Pracuje jako manažer PR & marketingu v Kunsthalle Praha.

Plakát k filmu Východní fronta, repro: Berlinale