Jiří Just píše o současném Rusku. Kniha nijak výborná, ale něco z ní za přečtení stojí

„… už dokážu najít podstatu ruského velikášství, revanšismu a vlastně i systému, který v Rusku panuje. Snad i vám pomůže kniha, kterou držíte v ruce, těmto ruským komplexům porozumět,“ píše politolog a novinář Jiří Just (* 1983) v úvodu publikace 15 let v Rusku s podtitulem. Zápisník zpravodaje. Ruskou „podstatu“ ovšem zprostředkovává rozmělněně a roztržitě, protože jeho psaní pendluje mezi reportáží, cestopisnou črtou, vzpomínkami a polopolitologickými partiemi. Práce s poznámkovým aparátem je příznačně nahodilá, některá tvrzení by se vyloženě patřilo doložit, zdrojovat, to se však nekoná. A rovněž příznačně se v jeho knize objevuje málo vídaný prvek: jakési rozhovory uvnitř souvislého textu, kdy odpovědi jsou vysázeny o něco světlejšími literami, kdežto parafráze otázek jsou vtěleny do výkladu či popisu. (Běžný rozhovor – otázka a odpověď – je pak v knize přetištěn jeden, na jejím konci.) Nicméně svazek 15 let v Rusku přináší určitou sumu informací, které se v běžných novinářských příspěvcích neobjevují a v nichž autor vychází ze svých zážitků a zkušeností.

Mráz přichází z Kremlu

Jiří Just žije v paneláku na jednom z moskevských sídlišť. Za celé roky ani neví, jak vypadají jeho bezprostřední sousedé. Nikdo se tam s nikým nebaví. Povinnou výbavou kvartýrů jsou ocelové dveře, lidé se doma obrní a starají se pouze o sebe. Odpad se v Moskvě, jak si všiml, zatím moc netřídí, zato z domů aspoň pozvolna mizí musoprovody – šachty na odpad ústící do přízemní místnosti; reálně to často funguje jako „digestoř smradu a dálnice pro šváby“. Nebo z jiného soudku: Čech je v Rusku nikoli lichotivé označení pro Čečence a Čechy Rusové za součást západní Evropy nepovažují. Invazi z roku 1968 podle Justa „drtivá většina“ Rusů má za bratrskou pomoc.

U nás zřídka frekventovanou skutečností je Justem celkem detailně přiblížený kult Felixe Džeržinského, Leninova spolupracovníka a zakladatele Čeky, instituce, která ihned po revoluci spustila krvavé represálie. Džeržinskij je dnes vyzdvihován jako bojovník proti korupci a vůbec nepravostem; na desítky či stovky tisíc „jeho“ mrtvých se při tom pochopitelně nemyslí. Informačně užitečná je kapitola o tom, jak se občané v Rusku stavěli ke covidové pandemii, jak nosili či nenosili ochranné prostředky, jak se to mělo s očkováním, jak pandemické restrikce byly kreativně využity proti představitelům opozice. Jedno číslo: nadúmrtnost činila v Rusku za roky 2020/2021 zhruba 1,1 milionů lidí.

Svírající představu navodí pasáž z návštěvy sibiřských končin během ukrutné zimy (v roce 2018). „Stojím na břehu zamrzlé řeky. Hranice mezi pevninou a vodou stírá sníh. Z Obu se stala ledová dálnice. Vede do Labytnangi. Města nechvalně proslulého svou trestaneckou kolonií Bílý medvěd. Dívám se tím směrem. Jsem asi deset kilometrů od ní. Tam někde v dáli za mřížemi sedí ukrajinský režisér Oleg Sencov. Ruský režim ho v roce 2015 odsoudil k dvacetiletému trestu za údajné organizování protiruských teroristických aktivit na Ruskem anektovaném poloostrovu Krym.“ (V září 2019 byl Sencov propuštěn v rámci výměny zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem.) Následuje historický exkurz do této části Sibiře, v níž se nacházely tábory gulagu a za strašlivých podmínek v nich otročili a umírali ti drobní hospodáři, kteří byli prohlášeni za kulaky. (V této partii se Just potkává s komiksovým dílem Ukrajinské a ruské sešity, které jsme tu recenzovali v minulých dnech.)

Pravoslavný kněz žehná 19. ledna 2022 ledové vodě řeky Veksa ve vesnici Kupanskoje, 150 km severně od Moskvy, foto: ČTK / AP – Maxim Marmur

Pozoruhodný je opakující se motiv pocitu některých Rusů, že se v SSSR cítili být diskriminováni, kupříkladu proto, že Rusko, přesněji Ruská sovětská federativní socialistická republika, nemělo svoji vlastní komunistickou stranu, kdežto ostatní svazové státy ano. (Tady se nabízí paralela s Československem: existovala KSS – komunistická strana Slovenska, ne však komunistická strana Česka.) Ruský nacionalismus a pocit nadřazenosti nedošel tedy v Sovětském svazu takového naplnění, jak si to mnozí Rusové nejspíš představovali; za bolševického režimu kvůli oficiální doktríně internacionalismu a drakonickým postihům za nacionalistické projevy tedy raději drželi jazyk za zuby. Teď si to vynahrazují.

Chci tu být, leccos skousnu

Autor je často osobní. Svěřuje se, co rád pije a jí, kam s oblibou cestuje, vyznává se ze záliby v pop kultuře (proto až tak nepřekvapí, když třeba použije sousloví „zahřeje u srdíčka“). Osobní je však ještě i jinak, podstatněji a někdy docela znepokojivě. Totiž: Jiří Just má za manželku Rusku, v Moskvě žije jako volný novinář, který potřebuje a chce mít kontakty a musí s putinovským systémem nějak vyjít, nesmí začít být považován za agenta; s takto ocejchovanými lidmi je režim rychle hotov. Takže aktuální reálie Just popisuje s kritičností velmi uměřenou, žádné investigace. Rusy nechává hovořit o tom, jak oni věci vidí, ale věcně je nekonfrontuje, alespoň tedy ne na papíře knihy. Poznamená pak jen, už „mimo mikrofon“, že Rusové jsou obětí „svého sebeklamu a omamného revanšismu“.

Žena prochází kolem billboardu s portrétem ruského vojáka oceněného za akci na Ukrajině a nápisem Sláva hrdinům Ruska; Petrohrad, 3. ledna 2023, foto: ČTK / AP – Dmitrij Lovetskij

Nevyřčená, ale zřejmá obezřetnost a svého druhu loajalita má svůj nejproblematičtější projev v Justově opakované, již déletrvající účasti v politických talkshow v ruských televizích, zejména v propagandisticky vlivném Prvním kanále. Just je v tomto bodě naprosto schizofrenní. Na jednu stranu píše o dryáčnictví těchto relací, v nichž nacházejí uplatnění různé obskurní figury, z nichž některé jmenovitě přibližuje a našinec jen zírá, kdo se jako opinion leader také může v tamních médiích prosadit. Na stranu druhou Just přijímá velmi problematickou roli hosta odjinud, který v debatách nabízí kritický náhled v mezích tamního zákona. Just nezastírá, že mu to někteří kolegové zazlívají (například někdejší zpravodaj ČT v Moskvě Miroslav Karas); účast vysvětluje třeba tím, že jako novinář potřebuje nahlížet, jak se ruská propaganda vytváří. Ovšem bude v tom nepřiznaně asi ještě něco: výše honorářů, která je, jak to lze vyrozumět z autorových zmínek o některých jiných účastnících oněch debat, velmi slušná.

Nejsem si tedy jist, zda 15 let v Rusku je svědectvím o tom, jak Jiří Just dokázal „najít podstatu ruského velikášství, revanšismu a vlastně i systému“. Avšak autorovo srozumění s ruskou realitou, kterou v něm jím dotazovaní lidé musí cítit, vede k tomu, že Justovi naplno říkají, jak to vidí. A to jsou možná vůbec nejdůležitější sdělení z celé knihy. Novinář Maxim Jusin, který je dle Justa „imunní vůči hurávlastenectví“, viní západní média, že opustila své někdejší profesní standardy a nejsou neutrální. „Nepopisovat Rusy a ruskou armádu jako ruské agresory, ruskou vládu jako putinovský režim,“ žádá Jusin. Takže když armáda vpadne na cizí území, není to agrese? A jak jinak nazvat režim v Moskvě, jemuž už bezmála čtvrtstoletí vládne – čím dál tvrději – jeden muž?

Jiný novinář, kterého Just kryje iniciálami A. J., říká: „Válka vytvořila mezi mnou a některými liberálními přáteli hluboký příkop. Přestože jsem proti válce a válkou ji nazývám, přestože otevřeně říkám, že válka je tragickou chybou, nemohu se přinutit, abych přál porážku své zemi a své armádě. Na rozdíl právě od mnohých mých liberálních přátel a známých.“

Válku máme v genech

Vyvrcholením je interview s vojenským žurnalistou, expertem zvaným do propagandistických show Vladislavem Šuryginem, jehož má Just za autentického představitele „‚okradené‘ generace, která dnes vládne v Rusku. Generace žijící v přesvědčení, že přišla o svou zemi. Nesmířila se s novým ‚patvarem‘ zvaným postsovětské Rusko a usiluje o restauraci moci na ‚svých‘ dřívějších územích.“ Šurygin, jehož Just označuje Vlad, stál na podzim 1993 na straně protijelcinovských vzbouřenců, protože ještě podle něho existovala naděje, že sice bez některých států (Pobaltí, Gruzie), nicméně mohl být obnoven „svaz, který by byl dědicem impéria“.

Šurygin je toho mínění, že válka se během posledních více než sta let stala součástí osobních, rodinných a národních dějin, že je v ruské společnosti svým způsobem již přítomna v genech, takže vůči ní existuje imunita, společnost s ní umí žít. „Pokud se válka bude vyvíjet podle špatného scénáře, tak jsem přesvědčen, že většina Rusů zvolí mezi prohranou válkou a jadernou válkou tu druhou možnost,“ říká Vlad k rusko-ukrajinskému konfliktu. „Nevím, jestli stejný názor sdílí ruská mládež. Ale je jasné, že má generace nyní rozhoduje o budoucnosti ruské mládeže.“

Na závěr ještě jedna citace. Jestliže někomu přijdou přehnaná tvrzení, že v případě vítězství nad Ukrajinou bude ruská moc chtít územně postupovat dále, tak v odpověď se nabízejí slova Vladislava Šurygina: „Je zcela jasné, že pokud vyhrajeme tuto válku, tak bude jednoduché postavit do latě Kazachstán a další postsovětské státy. Dokonce bez použití síly. Jedna vyhraná válka na Ukrajině vyřeší všechny problémy ve prospěch Ruska.“

Obálku Justovy knihy navrhl Pavel Ševčík, repro: Albatros Media