Vyhladovět Ukrajinu, zmučit Čečnu, zabít novinářku. Italovy komiksy z cest na východ

Igort (* 1958, vlastním jménem Igor Tuveri), jenž náleží k předním evropským komiksovým tvůrcům, publikoval Ukrajinské sešity poprvé roku 2010, Ruské sešity o rok později (oba svazky v předním italském nakladatelství Mondadori). Čerpal ze svých nedávných cest po těchto státech. „Na začátku pro mě Ukrajina byla něco neurčitého, jakási mlha, která patří do sovětské sféry,“ otevírá Ukrajinské sešity. „Jak se v těchto místech žilo za komunismu? Pořád mi to vrtalo hlavou.“ Hovořil s lidmi na ulicích, na trzích. Dozvídal se, co prožili oni sami či jejich předci, jak uvažují o minulosti i přítomnosti.

Putin sem už brzo vtrhne

V letech 2008 a 2009 Igort vnímá Ukrajinu coby stát těžce zasažený ekonomickým srabem, s lidmi na jednu stranu odolnými, otužilými, vytrvalými, na stranu druhou rezignovanými či skeptickými, kteří nehledí do budoucnosti s nadějí. Autor má dojem, že život tu pokračuje ze setrvačnosti. Obrovské plochy úrodné půdy leží ladem, o radioaktivitě, jejíž následky jsou v určitých částech země nadále patrné (viz Černobyl), se raději nehovoří. Když potká šestadvacetiletého Váňu, který jinak žije v Moskvě a pracuje v továrně na ohňostroje PIROFF (jen na okraj: ta firma dodnes existuje), opilý mladý muž mimo jiné praví: „Putin už brzo vtrhne na Ukrajinu.“

Igort si všímá v zásadě dvojího vlivu a dědictví Ruska, potažmo bolševismu. Staří, nyní živořící lidé se rozpovídají o strašlivém hladomoru, který Stalin a jeho přisluhovači, rozpoutali na Ukrajině počátkem třicátých let. Jedním z nich byl Ukrajinec Lazar Kaganovič, nejprve vůdce ukrajinské komunistické partaje, posléze generální tajemník celé KSSS. „Ukrajinská kultura neexistuje! Kulturní a fyzická genocida postupuje podle detailního plánu,“ píše Igort. Argumentuje fakty, která vtěluje například od výmluvných grafů: v roce 1930 byl na Ukrajině podíl kolektivizovaných hospodářství 22 procent, o šest let později 90 procent; počet kulaků byl roku 1928 vyčíslen na 5,6 milionu, v roce 1934 na 149 tisíc. Hned za těmito čísly následuje portrét a stručná charakteristika práce amerického novináře Waltera Durantyho, dopisovatele deníku The New York Times, který v roce 1932 získal Pulitzerovu cenu za reportáže, v nichž líčil, že se žádný hladomor nekoná.

Přitom zejména na východě Ukrajiny autor u leckoho cítí stesk po sovětských časech. Jistá Marie Ivanovna sice drží v paměti hrůzy stalinismu, ale zároveň s nostalgií vzpomíná na „na život za Brežněva“, kdy jídlo bylo dobré a laciné a „všeho bylo dost“. „Za komunismu jsme se cítili jako lidi. Všechno bylo levné,“ tvrdí Nikolaj Ivanovič. „Vláda lidem pomáhala.“

Autor pro kresby volí tlumenou barevnou škálu s převahou hnědých tónů, v určitých partiích přechází do pérovek; černobílou kresbu využívá nejspíš proto, aby zdůraznil existenciální obnaženost, krajní skutečnost, tíhu stínů. Kromě toho komiks rytmizuje tím, že střídá „běžná“ vyprávěcí okénka s celostránkovými nebo i dvoustránkovými ilustracemi, ale šetří s nimi – i proto, že ve vyprávění text nehraje doplňkovou roli. Igort vytváří dojem sešitů, do nichž snáší různé materiály k tématu: vedle osobních rozhovorů s pamětníky jsou to záznamy z archivů či výkladové stránky, jimž dominuje text osvětlující souvislosti.

Sibiř, země žalu

Zatímco Ukrajinské sešity mají povahu historického panoramatu, Ruské sešity jsou personálně a časově koncentrovanější – soustředí se na osobnost novinářky Anny Politkovské, zavražděné v Moskvě 7. října 2006, a na čečenské téma, zejména na druhou rusko-čečenskou válku, která vypukla v srpnu 1999 a jejíž zvěrstva Politkovská dokumentovala ve svých reportážích. Rovněž v tomto díle autor využívá dokumentační zdroje, například deník Novaja gazeta, kde Politkovská pracovala a po níž byli (19. ledna 2009) pistolí odpraveni i právník listu Stanislav Markelov a novinářka Anastasia Baburovová. Všichni tři jmenovaní sbírali svědectví o mučení a vraždách prováděných ruskými speciálními jednotkami. Homo sovieticus roste a je čím dál troufalejší, zobecnila Politkovská svá pozorování z Ruska, v níž si moc upevňoval Vladimir Putin.

Jedna z „glos“, nazvaná Na bojišti, čítá jen dvě kresby: nachází se na nich polodetail devatenáctiletého ruského vojáka, který odpovídá vyšetřujícími soudci v Grozném (ten vidět není, reprezentují ho pouze slova v bublinách) o své čečenské aktivitě v létě 2001. Igort tu cituje výňatek z přepisu výslechu, který zveřejnila Politkovská v jednom svém článku. První kresba: „Proč jsi ho zabil?“ – „Nevím, pane.“ – „Proč jsi mu uřízl uši?“ – „Nevím, pane.“ Druhá kresba: „Proč jsi ho skalpoval?“ – „Vždyť to byl Čečenec!“– „Chápu“.

V Ruských sešitech je barevná škála ještě o něco staženější a Igortův kresebný výraz, který snad jde přiblížit souslovím tušená či náznakovitá realističnost, pracuje ještě o něco více s nedoslovností, neboť slova svědků sdělují strašlivé detaily násilností, jejichž „věrné“ zobrazování by bylo těžko únosné. Už takhle je to místy hodně silná káva. Právě bolševické, sovětské, potažmo ruské státní – totiž státem podněcované a trpěné – násilí je svorníkem obou souborů. Igortovy grafické romány jsou z těch děl, která si vlastně nechcete číst a prohlížet, ale zároveň se od nich nemůžete odrhnout.

Igort čili Igor Tuveri (* 1958), italský komiksový výtvarník, ilustrátor, scénárista a filmový režisér; snímek z roku 2017, foto: Wikipedia.org – Niccolò Caranti

V epilogu nazvaném Limbus a nakresleném převážně v černobílé škále, Igort cestuje vlakem na Sibiř, „do srdce pouště tvořené sněhem a ledem“, kde je „nelidská zima“, a vybavuje si lágrové scény, o nichž četl. Do těchto končin byli deportováni kulaci a tady vysílením v obrovských počtech umírali. „No a co, jestli umře pár desítek milionu lidí, stejně jich máme dost,“ poznamenala dcera spisovatele Vladimira Korolenka o hladomoru na Ukrajině v dopise, který adresovala vdově po Leninovi Naděždě Krupské. Na posledních stránkách svazku míří osamělý muž, poutník, kamsi do dáli, do prázdna, mizí v nekonečných prostorách, stává se menším a ještě menším, až už ho jen tušíme…

Obálka společného svazku dvou grafických románů, repro: Argo