Zápisky ukrajinského spisovatele Ampilogova: Rusové nás nechtějí jen tak nechat žít

Zápisník z války shrnuje záznamy, které Ivan Ampilogov začal psát od prvního dne ruské agrese, tedy od 24. února 2022. Poslední záznam je datován 19. květnem, ale neznamená to, že zápisy autor učinil každý den v tomto období. Prvních sedmatřicet dní konfliktu je popisováno soustavně, poté však nastávají prodlevy. V předmluvě Ondřej Soukup, na Rusko specializovaný redaktor Hospodářských novin (HN), uvádí, že když dostali nabídku od Jana Sinicyna, takové je totiž občanské jméno Ivana Ampilogova, na publikování těchto válečných zápisků, neváhali. Některé z textů knihy lze v HN skutečně dohledat, ovšem Soukup už nevysvětluje, proč tam byly publikovány pod jménem Andrej Kirillov. A nejen to. Kniha vyšla koncem loňského roku, přičemž autor publikoval i po 19. květnu v HN několik dalších textů, které do svazku bůhvíproč nejsou zařazeny. Například příspěvek ze 17. června, v němž pisatel líčí ukrajinské spory o jazyk a kulturu, které válka ještě vyhrotila.

Ampilogov v zápiscích přibližuje průběh počáteční fáze války z pohledu Kyjevana, jímž se stal poté, co roku 2014 opustil Krym, kde se narodil (* 1979), vystudoval historii a živil se novinařinou. Píše velmi osobně, pozoruje své bezprostřední okolí, ale současně uvažuje o obecnější situaci, dopouští se i určitých zobecnění, která však nepůsobí umanutě či ideologicky, nýbrž je za nimi cítit prožitek a zkušenost. Pro českého čtenáře je to vše naprosto sdělné – na rozdíl od „bonusu“, který je ve svazku k zápiskům připojen, totiž úryvků z autorovy novely Syrová země, v jejíchž reáliích není pro našince zrovna jednoduché se orientovat.

Jan Sinicyn čili Ivan Ampligov na fotografii, kterou má na sociálních sítích, zdroj: Facebook

Češi si určitě pamatují, jak se vyprázdnila zdejší města v době nejtužší pandemické uzávěry; jak ztichla, zpomalila se, jak se najednou mnohé ukázalo být zbytným. A tyto vjemy si několikrát znásobte. A to je Kyjev v prvních dnech a týdnech války. S tím rozdílem, že ono ticho a vyprázdněnost následují poté, co někde z dálky za městem jsou slyšet výbuchy, anebo místo, kolem něhož jste dnes a denně chodili, proměnila k nepoznání bomba. Všechna všednost, kterou jste (ne)vnímali „před tím“, se náhle jeví být daleko a dávno. Tyhle pocity autor přibližuje velmi hmatatelně, na konkrétních detailech – reklamy na billboardech najednou vypadají jako pozůstatky zaniklé civilizace; kluk, který jede na skateboardu, náhle vyhlíží jako vítaný symbol normality; klub, jenž býval chilloutem, se proměnil ve štáb, kde se rozdávají obranné úkoly. Ampilogov zmiňuje otázky a problémy, které zpravodajství pomíjí, ale jež člověku prolétávají hlavou (a tím spíš, když si přečte, že ukrajinská ekonomika se vloni propadla o třetinu). „Vyvstává takovýto obraz: mnohamilionové město nefunguje a požírá zbytky peněz. Střední třída, která má nějaké úspory, netvoří ani třetinu všech obyvatel Kyjeva. Jejich veškeré zdroje, kterými mohou disponovat, jsou však jen ty, které mají na kartě nebo ve formě bankovek v peněženkách. V žádném případě teď není možné, aby rozprodávali majetek,“ psal Ampilogov vloni 6. března. A my vlastně reálně nevíme, jak se tento a sto jiných problémů mezitím vyvinuly. Zápisník z války vede k tomu, že si ty hory všedních potíží aspoň tušeně dokážeme představit a konkretizovat.

Východ Ukrajiny, červenec 2014. Vojáci ukrajinské vládní armády hlídkují ve městě Lysyčansk v Luhanské oblasti, foto: ČTK / AP Photo – Dmitrij Lovetskij

Několikrát autor zmiňuje Mariupol. A nikoliv jen kvůli tomu, že jej ruská armáda příkladně zdevastovala po svém způsobu (nejprve vybraný úsek bombarduje, pak najedou tanky a zbytky staveb dobijí, potom postoupí o kus dál a následuje totéž). Ampilogov totiž v letech 2015/2016 bojoval v okolí onoho jihovýchodoukrajinského přístavu coby člen ukrajinského dobrovolnického praporu Donbas. Z jeho průběžných zmínek vyplývá, že Mariupol byl už od roku 2014 přifrontovým městem a raketové útoky na civilisty tam neměly premiéru až vloni. Vůbec je ze zápisků zřejmé, že Ukrajina byla ve válce právě již od roku 2014 a že ji loňská komplexní agrese ze strany Rusů nepřekvapila, že byla pouze otázkou času. Jak odlišné třeba od pohledu v Moskvě dlouhodobě žijícího českého novináře Jiřího Justa, který v knize 15 let v Rusku píše, že s vpádem na Ukrajinu rozhodně nepočítal! Tady se ukazuje, že z centra impéria může být i novinářský pohled na politiku, kterou Kreml uplatňuje, velmi nerealistický.

Ampilogov s pochopením i se znepokojením sleduje v ukrajinské společnosti vlnu odtrhávání se od všeho ruského, včetně klasické literatury, přitom v zemi je etnicky Rusem každý pátý občan (on sám píše rusky). Zdráhá se být horlivý a černobílý, uvědomuje si, že ne každý občan současného Ruska je vyznavačen Putina. Současně ovšem hledí na současnou ruskou společnost naprosto bez iluzí. Cituje svého kamaráda, který kdysi křičel na smířlivé (a naivní) Němce po napadení Gruzie: „Pro Rusy je dobytí území jako národní orgasmus!“ Autor upozorňuje, že Rusové se jen tak nevzdávají, že sami od sebe nikdy nezačnou s nepřítelem vyjednávat. Evropské hodnoty, tvrdí spisovatel, jsou jim lhostejné, jejich slova nestojí ani za groš, vůči Evropanům cítí závist, ale zároveň se jim chtějí vysmívat a mají radost, když se jim západního člověka povede napálit. „Až příliš si zakládají na své ubohé velikosti. A proto tahle válka skončí jedině něčí porážkou a něčím vítězstvím. Spolu se nikdy nesžijeme. Rusové nás nenechají žít. Tohle Ukrajinci pochopili dokonale, i bez konečného rozluštění ‚záhady ruské duše‘,“ píše Ivan Ampilogov.

Dobrovolník staví 25. března 2022 barikádu z pytlů s pískem u jednoho z vchodů do metra na Náměstí nezávislosti v centru ostřelovaného Kyjeva, foto: ČTK – Vojtěch Dárvík Máca

Kniha Zápisník z války náleží k těm, nad nimiž si lze velmi dobře uvědomit toto: Západ, a sem se snad dá řadit i Česká republika, musí Rusům ukázat, že není tak měkký, pohodlný a zdegenerovaný, jak by jej Kreml rád viděl. Západ musí prokázat, že je schopen oběti. Protože jedině tehdy bude Rusko považovat západní svět za soupeře, kterého se nevyplatí balamutit. Nejspíš by Rusko sice vojensky netáhlo Evropou až k Atlantiku, jak o tom sní někteří ruští jestřábi, ale západní společnosti by i tak Kreml víc a víc rozkládal a pohrdal jimi. Rusům je třeba se postavit. Kdo to nechápe, může se jednou velmi divit.

Autorkou obálky knihy je Kateřina Bartošová, repro: ČT art

P. S. – Je opravdu velmi mrzuté, když na titulní straně obálky a na hřbetu knihy je uvedeno příjmení autora Ampilogov, kdežto na obou chlopních paperbacku a v tiráži (tam velkým písmem) je vysázeno Ampligov.