Portrét: Martin McDonagh rozšiřuje panoptikum svérázných podivínů a říká si o další Oscary

Britský dramatik a režisér irského původu Martin McDonagh (* 1970) ve Vílách z Inisherinu opět oživuje zuřivost i křehkost splašené existence člověka. Neztrácí cit pro břitký humor, ale více než kdy jindy se do jeho vyprávění vkrádá melancholický tón, zjitřený mimo jiné vývojem scénáře v časech celosvětové pandemie.

Herec Brendan Gleeson a Martin McDonagh při natáčení filmu Víly z Inisherinu, foto: Blueprint Pictures

Už mě nezajímáš

Víly z Inisherinu mají zdánlivě banální zápletku. Zatímco zbytek Irska v roce 1923 rozdělují výbuchy bomb a občanská válka, obyvatelé fiktivního ostrova Inisherin dávají přednost každodenním rituálům, rozlehlým pastvinám a místní putyce. Neměnný chod ostrovního života se však začne hroutit v momentě, kdy Colm Doherty oznámí svému nejlepšímu kamarádovi Pádraicovi, že už se s ním dále odmítá bavit. Colmovo vysvětlení je bezohledně prosté – zkrátka už Pádraica nemá rád.

Podobná premisa by se mohla vyjímat v učebnicích scenáristiky jako odstrašující příklad chabého námětu. Jenže zdání často klame. A McDonagh klame ještě častěji. A rád. Ve skutečnosti je absurdní situace pečlivě připravenou záminkou pro nános sofistikovaného dramatu. Vyjde najevo, že Colm pro exkomunikaci kamaráda přece jen důvod má: už nechce marnit čas tlacháním nad sklenicemi černého piva, místo toho se chce věnovat skládání hudby a svému posmrtnému odkazu. Pádraic zosobňuje hodného prosťáčka. Nastalá situace ho zprvu zarmoutí, ale když mu Colm, vzdělaný houslista, doslova zabrnká na jeho svědomí výstřední pohrůžkou – uřízne si jeden prst pokaždé, když se k němu přiblíží – Pádraicův smutek přeroste v hněv.

Ticho v Camberwellu

Martin McDonagh patří k nejrespektovanějším autorům současnosti, ale v polovině osmdesátých let by si na jeho hvězdnou kariéru vsadil málokdo. Přestože jako dítě irských rodičů v Londýně navštěvoval katolickou školu, neoslovila ho ani víra, ani tradiční vzdělávací systém. V šestnácti opustil školu, stejně jako jeho starší bratr Joseph, klíčová postava Martinova dospívání. Kulturní kvas ve Velké Británii tou dobou brojil proti thatcherovskému establishmentu, Martin objevil punkové kapely a nasál jejich odpor k autoritám. „Pamatuji si, jak mi v uších hrála píseň Clampdown od The Clash. Bylo v ní zoufalství i hněv, všechno, co jsem tou dobou cítil.“

McDonaghovi oblíbenci v čase jeho mládí: kapela The Clash, foto: ČTK / AP – Adrian Boot

Neměl práci, protože žádnou nechtěl – spokojil se s kulečníkovými kluby, televizí a sociální dávkou pro nezaměstnané. Joseph nosil domů nové desky i štosy knih. „Možná bylo dobře, že mě ve škole nenutili číst knihy, které se mi nelíbily. Možná proto jsem si uchoval lásku ke čtení,“ vzpomínal McDonagh v roce 2006. Četl Nabokova i Borgese a přičichl k možnostem vyprávění, vzdáleným koutům země a k fikčním světům.

V londýnském domě ve čtvrti Camberwell osaměl roku 1994. Jeho rodiče se na důchod vrátili do Irska a Joseph odletěl studovat scenáristiku do Spojených států. Během devíti měsíců Martin McDonagh napsal sedm divadelních her z prostředí irského venkova. Zhmotnil v nich ponuré, nevyzpytatelné světy, v nichž defilují roztodivní psychopati, podivíni a zločinci. Světy plné černého humoru, absurdních zápletek, zvláštních obsesí i násilí.

Násilí jako způsob komunikace

V Osiřelém západu kupříkladu přiblížil téma složitého bratrství. Dva bratři se špičkují kvůli malichernostem, ale jejich spor graduje destruktivní agresí v post-biblické krajině, kde už dávno není žádný bůh, který by oběma bratrům vtiskl smysl života. Absence boha, vykreslená opilým knězem, přivolává tíživé bezčasí a nulový řád. O slovo se proto přihlásí násilí. Nejprve jako poslední komunikační kanál mezi oběma bratry, později jako efektivní náhražka boží existence. Osiřelý západ v sobě ukrývá i řadu obecnějších otázek – vystihuje lidskou dětinskost, (ne)schopnost komunikace a porozumění i existenciální boj o špetku naděje. Násilí bublá také v Krásce z Leenone, dusivě klaustrofobickém vyobrazení vztahu matky a dcery. Při inscenaci této hry v Londýně prý nervy vytekly nejen postavám, nýbrž i divákům, zděšeně sledujícím scénu, v níž dcera chrstne matce do obličeje rozpálený olej.

Popisek ČTK „Pražský Činoherní klub uvedl 14. ledna (2011) premiéru nejnovější hry nejhranějšího současného světového dramatika Martina McDonagha, černou komedii Ujetá ruka v hlavní roli s Markem Taclíkem.“ Ten je vlevo, vpravo Martin Finger, foto: ČTK – Tomáš Zezulka

Nepředvídatelné situace doprovázejí jeho hry i ve chvíli, kdy jeviště potemní. Velký ohlas Krásky z Leenone vynesl v roce 1996 McDonaghovi cenu pro nejslibnějšího divadelního tvůrce. Byla to úleva, ale jen částečně. Získal kýžené uznání jako autor, ale britská divadelní smetánka si ho nadále dobírala pro jeho irský původ. Výroční ceny se předávaly v hotelu Savoy. McDonagh byl nervózní a s bratrem se předtím přiopil vodkou. Když se připíjelo na zdraví královny, oba bratři byli poněkud hrubější, než by měli být. Přišel za nimi Sean Connery – mimochodem Skot, jemuž se Angličané v šedesátých letech rovněž vysmívali – a řekl jim, ať sklapnou. „Fuck off!“ odpověděl McDonagh a odporoučel se pryč.

Faktem však je, že divadelní hry z devadesátých let odstartovaly McDonaghovu slávu, vyšperkovanou dalšími kusy, například brilantním Panem Polštářem nebo mrazivými Katy, drsným příběhem o posledním anglickém katovi a malosti člověka na pozadí swingující Británie šedesátých let. Kati byli s obrovským úspěchem uvedeni i na Broadwayi.

Několik her pro české publikum přeložil a zinscenoval režisér a herec Ondřej Sokol – včetně Osiřelého západu, který obdržel cenu Alfréda Radoka. „McDonagh pracuje s jazykem velice přesně. Není to jen běžné blábolení, má obrovský talent pro psaní a výstavbu dialogů. Dokáže napsat jakýkoliv dialog v jakékoliv situaci tak, že ten dialog je prostě k popukání. Stojí za tím precizní struktura. Mnohdy se zdá, že sledujeme černou komedii, ale aby fungovala, musí mít solidní a důsledné psychologické základy,“ řekl Sokol před časem pořadu filmových Reflexí.

Václav Hanzl jako Mairtin Hanlon ve hře Martina McDonagha Lebka z Connemary v Činoherním studiu v Ústí nad Labem; duben 2016, foto: ČTK – Libor Zavoral

V předpeklí Hieronyma Bosche

Ovšem McDonagh nevyrostl jen na deskách a knížkách, a nechtěl zůstat jen u divadla. S bratrem si v dětství oblíbili i některé ikonické filmy, zejména americké – Scorseseho Taxikáře i Coppolova Kmotra. „Stále preferuji americké filmy před těmi evropskými, ale mám raději ty smutnější, divnější americké filmy,“ řekl v loňském rozhovoru pro The Atlantic.

V roce 2004 se odhodlal a natočil krátkometrážní snímek Šestiraňák. Své rozhodnutí později odůvodnil i nedostatkem potenciálu divadelního umění, které podle něj nikdy nebude tak ostré, jak by si sám přál. Filmová režie samozřejmě byla úplně jiná disciplína než práce pro divadlo. McDonagh sice ještě neměl osvojený filmový jazyk ani „dostatek technických znalostí“, ale zúročil dokonale vypointované dialogy. A prorazil. Šestiraňák, film o jedné šílené jízdě vlakem, smrti a explodujících kravách, mu dokonce vynesl Oscara za nejlepší krátký film.

Smrtí začíná i jeho celovečerní debut V Bruggách (2008). Nájemný zabiják v podání Colina Farrella zastřelí kněze, ale nechtěně při tom zabije i malé dítě. Po zpackané misi se se svým parťákem ukryje do belgického města, do „prdele světa“, která záhy ovšem odkryje zlověstný škleb boschovského génia loci a stane se mcdonaghovským prostorem předpeklí, v němž se rozvíří existenciální témata viny, odpuštění a morálních zásad.

Po uvedení debutu si McDonagh vysloužil srovnání s Quentinem Tarantinem nebo Guyem Ritchiem. Srovnání nebyla úplně přesná, protože dramatik recykloval především sám sebe a filmový žánr gangsterské komedie podvracel svým vlastním způsobem. Důvtipně vytěžil kulisy vlámské kultury a – podobně jako v některých svých hrách – proti sobě postavil hnijící bratrské figury na okraji. Zločin rozředil nesamozřejmým sentimentem a vysledoval proměnlivou dynamiku vztahu dvou mužů, stejně jako vrstevnatost jejich charakterů a morálně dvojznačné možnosti jejich vykoupení. A více než Tarantino nebo Ritchie zachytil cosi upřímného – tlukot srdce, smyslnost přátelství i autentický smutek postav z masa a kostí, podepřený výkony ústřední herecké dvojice, Colina Farrella a Brendona Gleesona.

Nálepka „irského Tarantina“ jej nicméně provázela i po premiéře dalšího filmu. Sedm psychopatů (2012), postmoderní kompilát intertextových významů, sleduje příběh hollywoodského scenáristy a upozorňuje na limity vyprávění v době, kdy už jsou velké příběhy mrtvé. Metafikční rámec sice odkazuje k sebereflexi tvorby, ale současně zabíjí momenty, v nichž se McDonagh snaží vdechnout svým postavám realistický rozměr – postavy Sedmi psychopatů sice totiž disponují emocemi, jenže často se stávají spíše pokusnými králíky v diskurzu o možnostech filmového média. „Nefungovalo to. Až příliš jsem se snažil natočil cool film, ale místo toho jsem natočil esej o lidech, ne film,“ reflektoval ten snímek v rozhovoru pro britský The Guardian.

Marnění času

Možná i proto se rozhodl opustit scenerie Hollywoodu a vydat se na další okraj světa – do Ebbingu, zapadlé díry v americkém státě Missouri. Tam situoval děj Tří billboardů kousek za Ebbingem (2017). Hlavní postavu napsal na tělo herečce Frances McDormand – její Mildred je ženou ve středních letech, která chce vypátrat vraha své dcery i přes neschopnost místní policie.

Na první pohled lze Billboardy číst optikou sociálního dramatu, ale ani zde není nic tak jednoznačné, jak se zdá. McDonagh narušuje strukturu konvenčního vyprávění, často odbočuje k intimním dramatům vedlejších postav a bere tak Mildred její přímočarost. Zároveň odmítá terapeutickou funkci pomsty, přidává pocit úzkosti a obrací pozornost svých hrdinů k jejich rozbouřenému nitru – to lze uklidnit, ale pouze tehdy, když pochopí, že světy včerejška, živené nároky na pomstu, už nikdy nepřijdou.

Tři billboardy kousek za Ebbingem vyhrály Zlatý glóbus za nejlepší film i dva herecké Oscary – Frances McDormand vyhrála sošku za nejlepší herečku v hlavní roli a Sam Rockwell uspěl v mužské kategorii pro nejlepšího vedlejšího herce, přestože postava jeho napraveného rasistického policisty vzbudila kontroverze i vlnu negativní kritiky.

Celosvětová pandemie covidu udeřila právě ve chvíli, kdy se McDonagh přehoupl přes padesátku. „V takovém věku začnete přemýšlet. Marním čas? Měl bych ho – nehledě na to, kolik ho zbývá – věnovat umění? Vždycky jsem o těchto otázkách přemýšlel, marnění času a povinnost vůči umění. Cítím, že je potřeba trochu zrychlit, pokud chci, aby po mně něco zůstalo,“ přemýšlel pro The Atlantic. Není tedy náhodou, že o podobných otázkách přemýšlí i Colm ve Vílách z Inisherinu. Stejně jako McDonagh si je vědom smrtelnosti i umění jako vhodného prostoru pro budování odkazu, který přežije. 

Víly z Inisherinu už mají cenu za scénář z benátského festivalu i Zlatý glóbus za nejlepší komedii. Ač ani zde nechybí svébytný humor, více než u jakéhokoliv jiného filmu Martina McDonagha se tu vkrádá tón melancholie. Tvůrce zklidňuje tempo a obloukem navazuje na své hry z „devadesátek“. Opět přemýšlí o dětinské povaze člověka, cynických rozbrojích i bolesti srdce. Melancholie má však spíše syrové obrysy prosté sentimentu. Obě postavy – opět ztvárněné Farrellem a Gleesonem – destruují lidství stejnou měrou a odmítají ustoupit tak dlouho, až nakonec přijdou o všechno, co je kdysi řadilo mezi cituplné bytosti. Podobně jako bývalí partneři a manželé, kteří v zuřivých rozchodech cupují poslední zbytky společného, unikátního světa.

Patrný je i McDonaghův posun ve znalosti filmového jazyka – vytěžuje naturalistickou fotogenii irské přírody, konotuje některé kompozice někdejšího dánského režisérského mistra Carla Theodora Dreyera a komponuje kulturně pestrý obraz, kde se mísí irský folkor, hororová poetika i postavy podivínských voyerů, jaké známe z britské literatury nebo z her islandského dramatika Sjóna. „Chtěl jsem ukázat Irsko v plné kráse. Ve většině irských filmech se příroda vytrácí, často i proto, že ty filmy mají omezené rozpočty. Celý štáb chtěl zachytit krásu západního Irska,“ přiblížil snahu McDonagh pro web Indiewire.

Je vlastně jedno, kolik sošek si McDonaghovo dílo odnese tentokrát. Mnohem podstatnější zůstává věrohodný dojem vitálního tvůrce, který je i nadále ochoten kriticky přemýšlet o základních hodnotách, aniž by se podbízel divákům nebo vlastní pohodlnosti. Neztrácí kontakt s okrajovými místy existence a hledá možnosti porozumění i tam, kde oslové přežvykují useknuté prsty lidské ruky.

Autor je studentem filmové vědy a spolupracovník MFF KV.

Český plakát k filmu Víly z Inisherinu, repro: Falcon

Víly z Inisherinu / The Banshees of Inisherin (Irsko / Velká Británie / USA, 2022, stopáž 114 minut)

Režie a scénář: Martin McDonagh, kamera: Ben Davis, hudba: Carter Burwell, střih: Mikkel E.G. Nielsen. Hrají: Colin Farrell, Brendan Gleeson, Kerry Condon, Barry Keoghan, Gary Lydon, David Pearse, Pat Shortt, Bríd Ní Neachtain, Aaron Monaghan.

Česká premiéra 26. ledna 2023.