Strávit léto s duchy. Snímek Falcon Lake děsí a dojímá citlivým obrazem obav z dospívání

O společnosti a politice promlouvají mezilidské vztahy. I tak lze pojmenovat jeden z rysů quebecké kinematografie, do níž náleží i loňský Falcon Lake. Od Gillese Groulxe a jeho Le chat dans le sac (1964) přes Zabil jsem svou matku (2009) Xaviera Dolana až po rané snímky 32. srpen na Zemi (1998) nebo Maelström (2000) již světově známého režiséra Denise Villeneuvea, vnesla nová generace quebeckého filmu do kinematografie narativní kreativitu, hravou práci s formou a stala se výstřední a individualizovanou odnoží kanadské filmové tradice.

Ze stejného odkazu těží Quebečanka Charlotte Le Bon (* 1986), která proslula jako modelka a herečka v životopisném filmu o francouzském návrháři Yves Saint Laurent (2014), ale zahrála si i ve válečném snímku v české koprodukci Anthropoid (2016). Coby scenáristka a režisérka se rozhodla vztáhnout k osobním vzpomínkám na první lásky a dospívání spojené s úmrtím svého otce, a vystoupit tak se žánrově rozmanitou prvotinou, za niž obdržela francouzskou cenu Prix Louis-Delluc za nejlepší debut. Děj vychází z úspěšné grafické novely Une sœur ilustrátora Bastiena Vivèse. Sleduje pozvolna se vyvíjející vztah mezi třináctiletým Bastienem (Joseph Engel) a šestnáctiletou Chloé (Sara Montpetit), s níž se hoch seznámí během rodinného pobytu u Falcon Lake. Léto strávené zakoušením nevinného přátelství a křehkostí první lásky doprovází duchařské příběhy. Legendy skryté na dně rozlehlého jezera se pro Bastiena a Chloé postupně stávají realitou.

Mezi hororem a idylou

Navzdory hávu strachu a mystéria, který netěží z předlohy, nýbrž je vkladem Charlotte Le Bon, zůstávají žánrové odkazy nenápadným doplňkem. Podkreslují tenzi a nejistotu při objevování vlastní sexuality. Falcon Lake začíná jedním z klasických hororových tropů – příjezdem Bastienovy rodiny do zatuchlé chaty uprostřed lesa, kde po nocích chlapec čelí výjevům dlouhovlasé dívky jak vytržené z kultovního Kruhu (1998) Hidea Nakaty. Pobyt v chatě však nepřinese propad manickým stavům a slasherový závěr, ale osciluje mezi jemnými odkazy na tradici hororového žánru, dle něhož příroda skýtá nebezpečí a sexualita je trestána, a cottagecorovými výjevy selankového života na venkově.

Stejná linka doprovází i vztah Bastiena a Chloé. Starší dívka je pro chlapce odchovaného městem a s fobií z vody ztělesněním přirozené divokosti a z hlediska věku i rašícího sexuálního uvědomění. Oba se potkávají ve zlomovém bodě. Bastien se učí se nebát svých přirozených pudů, Chloé naopak si chce ve svém novém kamarádovi zakonzervovat bezstarostnost a čistotu dětství. Jejich vzájemné potřeby jsou z hlediska odlišných životních situací v dlouhodobé perspektivě neslučitelné, a tudíž jsou odkázány na to, aby zůstaly příběhem jednoho léta. A stávají se hermeticky uzavřenou idylou předurčenou k rychlému zániku.

Falcon Lake je citlivým obrazem začínajícího vztahu mezi Bastienem a Chloé, foto: Artcam

Hororové prvky vstupují do filmu v okamžicích Bastienovy nejistoty, v nichž Chloé je pro chlapce buď nečitelná, anebo se mu vzdaluje. Počáteční – zejména noční – scény pracují se světelnými kontrasty či se znepokojivými zvukovými linkami. Podtrhují auru enigmatičnosti a nespecifikované posedlosti, jíž na Bastiena působí Chloé plavící se ve svitu měsíce na třpytivé hladině Falcon Laku. Auru hrůzy při jejich vzájemném emočním sblížení nahrazují pitoreskní až impresionistické kamerové celky dříve znepokojivě působící chatky, v níž Bastien a Chloé spolu hrají karty, popřípadě krajiny připomínající malby Claudea Moneta nebo Berthe Morisot. Důraz na senzualitu je patrný rovněž v momentech, kdy si Bastien uvědomuje tělesnost starší kamarádky. Detaily jejího těla, které se při společné koupeli dvojice zračí v paletě hřejivých barev, připomínají i intenzivní a zároveň nevinné první zkušenosti s lidskou fyzičností a erotikou. Přirozenost těchto scén podporuje autentický herecký výkon protagonistů. A to pravděpodobně i proto, že podle Le Bon její hlavním cílem bylo to, aby hráli sami sebe.

Jak nestabilní jsou Bastienovy pocity a přemáhá jej strach, tak prudce se mění nálada filmu. Minimalistická hudba švédské skladatelky Shidy Shababi pracuje s klidnými tóny místy narušovanými mantrovitými pochmurnými polohami připomínajícími, že léto lásky Bastiena a Chloé se pomalu chýlí k pochmurnému konci.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Duch jako posel útěchy

„Pro mě duchařské příběhy nejsou pouze o děsu. Můžou být poetické a přinášet i útěchu,“ popsala Le Bon v rozhovoru v rámci festivalu v Cannes, kde byl snímek loňské jaro promítán. O duchách se ve Falcon Laku skutečně mluví často, žádného však film neukáže. Jezero, jehož reálná manitobská předloha je paradoxně opředená legendami o paranormálních výjevech, snímek hned na začátku vyprávění představí coby sídlo utrápených duší, které potkala nešťastná smrt. Morbidní konec předznamenávají i některé poetičtější scény bezvládné panenky plovoucí na hladině nebo černohumorné narážky, že pro Bastiena by bylo horší, kdyby ho jeho rodiče zastihli při masturbaci, než kdyby se jeho malý bratr Titi utopil v jezeře. V této fázi film – v kontrastu k předešlému ději – koketuje se zbytečně doslovnou emoční vypjatostí. Nicméně tvůrkyně Le Bon se libovůli patosu vyhýbá ambivalentním a mnohoznačným koncem.

Ve finále se duchem stává sám Bastien. Jednak doslova: Ve společných hrách s Chloé, při nichž si libují v převlékání se za hadrové strašidlo leckdy připomínající motivy z amerického fantasy dramatu Přízrak (2017). Jednak metaforicky: Pokračuje ve šlépějích Chloé stejně jako Muž bez tváře ve stopách Čihiro Ogino v kultovním anime Cesta do fantazie (2001), jehož plakát má dívka vylepený na zdi svého pokoje. Z Bastiena po konci léta pravděpodobně zůstane pouhá vzpomínka – chlapec bez tváře spojený s hořkosladkou atmosférou jednoho časem odvátého léta u Falcon Lake…

Český plakát k filmu, repro: Artcam