Sissi zdvihá prostředníček. Zašněrovaný Korzet zapomíná na prodyšnost gradace

Zatímco digitální doba reprodukuje stárnutí člověka takřka každý den a na každém kroku, v šedesátých letech devatenáctého století souvisela reprodukce s pomalejším uměním malby. Fotografie byla v plenkách a film teprve čekal na své objevení. Když roku 1867 oslavila rakouská císařovna Alžběta Bavorská třicátiny, rozhodla se zásadně omezit možnosti být umělecky reprodukována a negovala nové návrhy malířů a později i fotografů. Její rozhodnutí bylo vypočítavé: Sissi – jak se císařovně přezdívalo – chtěla oklamat zub času a zanechat budoucnosti pouze zakonzervovaný obraz své mladické krásy. Povedlo se. Její nejznámější podobiznu, dnes masivně reprodukovanou v muzejních brožurách, na obalech čokolády i na vinných etiketách po celém Rakousku, namaloval malíř Franz Winterhalter v roce 1865. Císařovnu zdobí velkolepé vlasy padající do pasu, decentní perly a diamanty, nezištný úsměv, hladká pleť i růžové tváře.

Mýtus princezny však není spojený výhradně s její krásou. Sissi je dnes označována za první královskou celebritu, jako habsburská pop-star i nově objevená feministická ikona. Vymykala se dobovým konvencím, byla známá pro své diety, ovládala deset jazyků, vynikala v jízdě na koni a habsburskému protokolu ráda ujížděla do vzdálených koutů Evropy. Její mýtus znásobila i tragická smrt – Sissi zemřela na sklonku 19. století poté, co ji pilníkem probodl italský anarchista Luigi Lucheni.

Už v roce 1921 o ní vznikl krátký biografický film Kaiserin Elizabeth von Österreich. Do širšího povědomí se Sissi vrátila v padesátých letech díky trilogii rakouského režiséra Ernsta Marischky, který do role mladé císařovny obsadil tehdy začínající Romy Schneider. Ačkoliv z dnešního pohledu působí trilogie okoralým dojmem kýčovité romance, hned dva díly byly nominovány na Zlatou palmu canneského festivalu a celá trilogie se každé Vánoce vrací na německé televizní obrazovky. Posmrtnou sílu císařovny pocítila nejvíce právě Romy Schneider, která se nikdy nevymanila ze stínu svého mytického předobrazu. „Sissi se na mě lepí jako ovesná kaše,“ poznamenala herečka s odstupem let.

Trailer k filmu Korzet, zdroj: YouTube

Příběh dlouhovlasé císařovny se na canneský festival vrátil loni s filmem Korzet, uvedeným ve druhé soutěžní sekci Un Certain Regard. Rakouská režisérka a scenáristka Marie Kreutzer (* 1977) v něm nabízí ambiciózní reinterpretaci dějin, osvětluje méně známou část Alžbětina života a pozoruje ji v situacích, které popkultura odstavila na vedlejší kolej.

Masochismus nevratného

1877, Vídeň. Královský dvůr připravuje oslavu Alžbětiných čtyřicátých narozenin, císařovna však zaujímá přezíravý postoj. Uvědomuje si, že začíná žít život po životě. Více než dřív je svázána konvencemi habsburské monarchie, vracejí se bolavé vzpomínky na předčasně zemřelou dceru a kdysi cituplné manželství s Františkem Josefem zcizují vladařské povinnosti, paličaté rozbroje a Františkův nezájem o její politické schopnosti.

Přestože Sissi stále pečuje o svoji postavu, pedantské okolí si neodpouští jedovaté poznámky, komentuje její vrásky i nevhodné chování. Vzdorovitou povahu císařovny oslabuje její věk i narůstající pocity osamění. Vede ji to ke stále častějším únikům do zahraničí, kde se setkává se svými bývalými milenci. Chvilková rozptýlení však otevírají staré rány, narušují psychickou rovnováhu a zesilují masochisticky laděné volání po minulosti. Jak se cítí žena, již definoval mladistvý vzhled ve chvíli, kdy si začíná uvědomovat své stáří? Přijme nezvratný tok času i nepochopení společnosti, anebo v sobě ještě jednou objeví patologický, její život definující vzdor? Čím lze odzbrojit patriarchální kulturu, která fetišizuje ženské tělo, ale nezajímá se o jeho názory?

Jeden by měl chuť si zapálit… Vicky Krieps v hlavní roli filmu Korzet, foto: Aerofilms

Korzet stojí především na charismatickém výkonu lucemburské herečky Vicky Krieps. Sissi v jejím podání disponuje jazykovou vybaveností i pestrým leporelem emocí. Krieps mistrně přepíná mezi polohami unavené vězenkyně zlaté klece a nepoddajnou jízlivostí, kterou se tato herečka proslavila v Niti z přízraků Paula Thomase Andersona (fotografie z tohoto snímku můžete vidět v druhém dnešním příspěvku na našem webu, v něm píšeme o dokumentu o herci Danielovi Dayi-Lewisovi, s nímž se Krieps v Andersonově snímku pracovně potkala – pozn. red.). V roli směšného císaře Lucemburčance zdatně sekunduje Rakušan Florian Teichtmeister, jehož osobnost nyní ovšem na Korzet vrhá temný stín, neboť herec byl nedávno obviněn z držení dětské pornografie poté, co u něj úřady našly více než padesát tisíc souborů dětských fotek a videí.

Režisérka Kreutzer se soustředí na psychologické nitky své hrdinky, neztrácí čas didaktickým kontextem politické situace, ale současně neopomíjí kritiku zkostnatělé habsburské monarchie. Podobně jako ve filmu Marie Antoinetta americké režisérky Sofie Coppoly, i Rakušanka ozvláštňuje fikční svět sletem kreativních anachronismů. Postavám ponechává dobové kostýmy, ale nechává je bloudit omšelými chodbami Hofburgu, zbavenými předpokládaného ornamentalismu. Výsledný kontrast s posměchem předjímá blížící se konec impotentní říše, svázané v narcistní poloze vlastního velikášství, která odmítá vnímavost vůči příchodu moderní éry. „Mrtvé stromy mě nezajímají,“ odpovídá suše Sissi své dceři ve chvíli, kdy ji malá dívka informuje o tradiční výzdobě vánočních stromů. V jedné chvíli si tvůrci pohrávají i s meta-fikčním motivem filmového vynálezu v rukou Louise Le Prince. „Rád bych vás natočil,“ řekne Louise Alžbětě. Císařovna sice neví, co sloveso znamená, ale když se postaví před jeho kameru, běhá, skáče, křičí. Žije, neumírá.

Korzet není úplně realistický film, foto: Aerofilms

Krize identity

Jemné anachronismy fungují, nicméně Marie Kreutzer chce jít ještě dál. Do některých scén pašuje nenápadné, ale zbytečné předměty, zvěstující nástup modernity – současně vyhlížející traktor, french press nebo zapomenutý mop v druhém plánu. Snímek podkresluje zpomalenými záběry i využitím moderní hudby, ale v těchto momentech naráží na své režijní limity. Na rozdíl od Marie Antoinetty, která v podobných scénách nalezla punkový nádech protofeministické revize i důvtipné paralely se současností, Korzet se utápí v prvoplánové, vyprázdněné atrakci a ztrácí svoji identitu – neví, zda si ponechat konvence psychologizujícího historického dramatu, anebo podvrátit žánr do radikálnější podoby. Nakonec zůstává kdesi uprostřed a na povrchu, čímž ztrácí sílu svého sdělení.

Nejistou režii zviditelňují i neduhy epizodické struktury a eliptického vyprávění. Zhruba v polovině filmu začíná padat řetěz – postavy nemají správný odpich, působí statickým, značně neživotným dojmem, dialogy ztrácejí jiskru a slévají se do unylé, povrchní konstanty, vytěžující Alžbětinu depresivní osamělost bez potřebného přesahu. Elipsa nemá pevné dramaturgické podepření a stále častěji kupí neopodstatněné jednání postav – jako v případě zvláštního, blíže nevysvětleného smíru mezi Sissi a Františkem Josefem.

Marie Kreutzer obrátila mýtus krásné Sissi vzhůru nohama, Winterhalterův obraz přetřela temnějšími odstíny a spolu s hrdinkou vztyčila prostředníček vůči bezduchým okovům patriarchální společnosti. Revolta se ovšem koná jen částečně. Pevně sešněrovaný Korzet zapomíná na prodyšnost gradace, zůstává u ambiciózní premisy a neví, jak s ní naložit. Stejně jako jeho hrdinka se snaží křičet z plna hrdla, ale zvučnost jejího protestu pohřbívá ticho povrchnosti.

Autor je studentem filmové vědy a spolupracovník MFF KV.

Český plakát k filmu Korzet, repro: Aerofilms