Sebekritický chameleon Daniel Day-Lewis. Dokument o herci, jenž dobrovolně odešel ze scény

O Danielovi Dayi-Lewisovi lze tvrdit, že proslul úchvatným převtělováním. Zatímco někteří herci – i výteční – tvořili či tvoří variace v zásadě téže postavy (mezi ně patřili například Jean Gabin nebo Gérard Philipe), jiní fascinovali schopností vyjádřit figury někdy i zcela protichůdné; vynikali v tom absolventi Strasbergova proslulého Actors‘ Studia (kupříkladu Marlon Brando, Jack Nicholson, Robert De Niro, Al Pacino, Dustin Hoffman…) a také Day-Lewis.

Dokument přibližuje jeho privátní i profesní osudy. Narodil se v roce 1957 do movitého prostředí anglické kulturní elity (sám později přizná, že spíše snobské) – a na škole jej, mládence prý samotářského a do sebe uzavřeného, spolužáci šikanovali. V dokumentu dokonce zaznějí oslavné verše, jimiž narození syna přivítal jeho již postarší otec. Ale také se dovíme leccos o dusném prostředí, v němž vyrůstal – právě otec byl nedotknutelnou autoritou a do jeho pracovny nesměl malý Daniel vstoupit. Své nejbližší dílem obdivoval, dílem v něm vzbuzovali pocity děsu a hrůzy. Později kriticky vzpomínal: „V Anglii je společnost pečlivě rozvrstvená. Posuzují vás podle toho, jaké nosíte boty a nejvíc podle toho, jak mluvíte, stačí otevřít ústa. Je to směšná společnost. Rozložit ji potrvá léta.“

Daniel Day-Lewis jako americký prezident ve filmu Lincoln z roku 2012, foto: Twentieth Century Fox Film Corporation

Herectví jej uhranulo už ve školních škamnách, takže se přihlásil na divadelní školu při divadle Bristol Old Vic.  Po absolutoriu zakotvil v londýnském Národním divadle, kde jej rázem proslavil Hamlet. Sotva přesáhl třicítku, přišlo mu, že divadlo jej dusí – a v Hamletovi jako by pokaždé ožíval přízrak Dayova-Lewisova vlastního otce. Během jednoho představení, prý blízek zhroucení, opustil jeviště, aby se tam již nikdy nevrátil.

Další herecké působení zasvětil výhradně filmu. I když zprvu ztvárňoval vedlejší postavy, dokázal je natolik rozeznít, že směle konkurovaly těm ústředním. A pak přišla životní příležitost: ve filmu Moje levá noha ztělesnil téměř úplně ochrnutého umělce, jenž se navzdory všemu pokoušel malovat i básnit. Jedinečně vyhmátl rozpoložení svého postiženého hrdiny – více než upoutání na invalidní vozík jej sužoval pohled okolí, to, jak byl vnímán a zač byl považován, deprimoval jej okázalý soucit. V roce 1990 získal za tuto roli svého prvního Oscara.

Tehdy se pro něj objevilo označení herec-chameleon. Day-Lewis, jenž se přesunul do USA, každým filmem měnil výrazovou polohu – ať již v historické fresce Věk nevinnosti představoval málomluvného aristokrata nebo v Posledním Mohykánovi souzněl s lovcem zvyklým na osamělý život v divočině. A stranou by neměl zůstat snímek Nesnesitelná lehkost bytí podle Kunderova románu, kde ztělesnil českého doktora během vzrušených dnů roku 1968. Tuzemské ohlasy byly sice rozpačité, ale herecké mistrovství, schopnost skládat výsledný portrét, nebylo možné pominout.

Vicky Krieps a Daniel Day-Lewis ve filmu Nit z přízraků, foto: CinemArt /Focus Features

Day-Lewis se vyznačoval pečlivou přípravou. Snažil se proniknout do běžného světa své postavy, s níž trávil veškerý čas i mimo natáčení. Když se chystal na film Boxer, jeho příprava byla natolik svědomitá a pečlivá, že se vypracoval mezi desítku nejlepších britských boxerů ve střední váze. Nikdy se nespokojil s pouhým napodobováním či předstírám, vytrvale se pokoušel sžít se s postavou. Přiznává, že odedávna obdivoval Marlona Branda, schopného zvládnout náročný shakespearovský přednes i mluvu ulice, kdykoli připraveného měnit své vnější vzezření v závislosti na ztvárňované postavě.

Režisér Martin Scorsese mu nabídl již zmíněný Věk nevinnosti, ale také Gangy New Yorku, historický epos o tom, jak krvavě a v násilí se rodilo novodobé velkoměsto. V Andersonově historickém dramatu Až na krev, díky němuž Dayl-Lewis získal druhého Oscara, vyhmátl křivolaký vzestup prostého horníka až k postavení bezohledného průmyslového magnáta. Steven Spielberg jej obsadil do role prezidenta Lincolna a Day-Lewis získal třetí sošku. Do oscarové soutěže zasáhl i dalšími třemi nominacemi.

Při natáčení Čarodějek ze Salemu (1996) se seznámil s dramatikem Arthurem Millerem i jeho dcerou Rebeccou, s níž se později oženil. Jejich svazek dosud trvá. Vplul tak rovněž do vážené rodiny, na rozdíl od jeho vlastní však svobodomyslné. Pod manželčiným režijním vedením si zahrál v komorním příběhu Ostrov samoty.

Dokument o Dayi-Lewisovi má poněkud zvláštní strukturu: kromě ukázek mistrného ztvárnění často složitých, různě rozpolcených povah obsahuje hercovy promluvy, které však režie současně nechává komentovat – předmětem zájmu tudíž nejsou výhradně protagonistovy filmy, nýbrž také to, co říká a jak to říká, jak přemýšlí. Když je tázán, proč zanechal herectví (a k tomuto rozhodnutí směřoval vědomě – mezi jeho poledními filmy se již rozevírají velké časové mezery), odpoví váhavě: „Jediný příměr, který přibližně odpovídá tomu stavu, je pole, které necháte ležet ladem, protože se na něm už nedá nic vypěstovat. Myslím, že se mnou se to má podobně.“

Opustil Hollywood a rozhodl se, že s rodinou bude po značnou část roku přebývat na poklidném irském venkově, kde strávil rané dětství.  A jeho ozvuky jako by jej stále provázely…