Talent, který se svou Plastic Symphony ve Vídni sice neprorazil, ale ani neprohrál

Slovensky i německy mluvený film – slovenské dialogy nejsou překládány, neboť zdejší distributor věří, že čeští diváci rozumějí slovenštině – vznikl ve slovensko-polsko-české koprodukci. Z Polska do projektu vstoupil až kristovsky oduševnělý představitel titulní role Bartosz Bielenia, jenž nedávno v polském snímku Corpus Christi zaujal jako falešný kněz, přesto charismatický a niterně ztotožněný se svým posláním. Český tvůrčí vklad do Plastic Symphony vnesl (růstovou vadou poznamenaný) ne-herec Vojtěch Zdražil, jenž se před několika lety mihl v pohádce Hodinářův učeň, a také skladatel Aleš Březina, jenž složil rozsáhlé party vážné hudby. Bieleniův Matúš je totiž nadaným violoncellistou i skladatelem, jenž na svou kariéru rezignoval poté, co přerušil studia na prestižní německé škole kvůli těžce nemocné matce.

Matúš a jeho bratr David (Vojtěch Zdražil) žijí v bědném podnájmu. Společně dojíždějí do Vídně, kde se živí jako pouliční muzikanti, aniž by ovšem Davidův trpasličí vzrůst získával jakýkoli význam – snad jedině s výjimkou výmluvných figurálních kompozic při pěší chůzi. Matúš pak vypomáhá „živou hudbou“ při pohřbech a občas zkusí, zda by neuspěl při konkursu do filharmonie. Změnu přinese až setkání s někdejším spolužákem Albertem (Sabin Tambrea), jenž mu v Rakousku nabídne lukrativní příležitost – hrát na prestižních večírcích, výstavách a podobných slavnostních příležitostech. Zbývá doplnit, že v Rakousku se Matúš seznámí rovněž s Lenkou (Judit Bárdos), která sousední země rovněž dojíždí za prací. Herecká složka se vyznačuje uměřeností, stává se nedílnou součástí zamýšlené výpovědi, aniž by na sebe strhávala rozhodující pozornost; jakoby mimoděčně zobrazené ovládání hudebních nástrojů také vykazuje potřebnou autenticitu.

Výrazově i syžetově minimalistický příběh, který svou emoční odtažitostí v (po)citových věcech připomíná styl Václava Kadrnky (naposledy Zpráva o záchraně mrtvého), je výtvarně působivě ztvárněn. Dlouhé záběry, jež se obejdou bez jediného střihu, umožňují kameře Timoteje Križky podnikat zvídavé (někdy krouživé) pohyby a hercům dovolují plně se ponořit do postav a zachycovat záchvěvy jejich nitra. Někdy přitom běží o zdánlivé prkotiny, jako jsou úvodní i závěrečný obraz ze setmělé ložnice, odkud zaznívá jen počítání kolem jedoucích aut. Snad jedině pololegální výpravu na špici opravované svatoštěpánské katedrály považuji za samoúčelnou, jakkoli asi má předznamenávat „štěstí prchavého okamžiku“.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Strukturu Plastic Symphony (tak se nazývá Matúšova skladba, kterou se marně snaží uplatnit, srážen slovy, že obecenstvo si žádá jen notoricky známé kusy) ještě lépe pochopíme, zjistíme-li, že na scénáři se společně s režisérem podílel právě i kameraman Križka, jenž vypracoval i výchozí dějový nárys. Ovlivnil tedy nejen obrazové pojetí, ale i stavbu výpovědi, která je poskládána více ze zámlk než z přímočarých akcí či prvoplánových konfliktů. Odtud pramení nenápadné postřehy, třeba o plném tvůrčím nasazení Matúše, ať již s Davidem vybrnkává na basu tóny Beethovenovy Deváté nebo když se na téže skladbě podílí v rámci orchestrálního provedení. Pojetí příběhu však nutně vede jakoby do ztracena, k opětovné, tentokrát však zdánlivé rezignaci hlavního hrdiny, jenž – poté, co Davida srazilo auto – odvrhne pochybné výsluní, když své místo i seberealizaci najde mimo jiné v základním uměleckém školství; právě tam mladičký žák zahraje jeho skladbu…

Záběr z filmu Plastic Symphony, foto: Bontonfilm

Plastic Symphony nevysvětluje pohnutky svých protagonistů. Režisér Lehotský je zachycuje v různých fázích jejich činností, zpravidla tehdy, když věří, že právě začali dělat něco, co je niterně uspokojuje. Matúš prochází rozdílnými etapami svého sebeuvědomění, než dospěje k poznání, že vnější úspěch nezaručuje vnitřní naplněnost, zatímco zprvu nezakotvený David, ale i Lenka nacházejí své místo v pomoci bližním, když ve Vídni pečují o nemohoucí staré lidi. A nenápadně, v toku rozmluv, padne zmínka o tom, že Matúš a David, vyznačující se bratrským poutem, nejsou pokrevními sourozenci – Matúš byl adoptován z dětského domova, když prý ani pořádně neuměl slovensky.

Juraj Lehotský v Plastic Symphony navenek navazuje na linii neiluzivních až deziluzivních sociálně orientovaných děl, která se dotýkají přejezdů do zahraničí za prací, stejně jako poměrů ve vlasti. Nicméně bratislavský tvůrce vyprávění uzavírá do veskrze intimní roviny, neboť zakotvení v neutěšené realitě má rozměr koloritu, ba snad i malebnosti. Všednost a obvyklost tu jsou natolik součástí běžné existence, že dílo neobsahuje varovný, natož protestní podtext. Ano, niterné uspokojení může poskytnout i zdánlivě nedůstojná aktivita. Jestli je to umělecky málo, anebo dost, na to si musí každý divák odpovědět sám.