Naděje patří sobcům. Seriál The Last Of Us poněkud kulhá apokalypsou

Herní předloha dodnes patří k etalonům skvělého vypravěčství. Samotná mechanika hry, uvedené na trh v roce 2013, nijak převratná nebyla. Dokonce v éře, která přeje takzvaným otevřeným světům, je její princip ohraničených úrovní v něčem dávno přežitý. Jenže titul The Last Of Us překonával limity koridorů skvělým designem a precizně vyladěnou hratelností, díky níž se dočkal remaku pro každou novou generaci konzolí Playstation, aniž by ztratil na své relevanci. V jádru jde o klasický akční survival thriller, v němž hráč překonává nástrahy post-apokalytického světa proměněného záludnou invazí houby z čeledi cordyceps, jež zotročuje lidský mozek.

Nedostatek originality námětu bohatě kompenzoval způsob vyprávění, který byl filmově soustředěný i podaný. Nešlo o epickou pouť za záchranou světa, nýbrž o komorní příběh dvou lidí svedených na společnou cestu pustinou dílem náhody. Už první dějství navíc přineslo netypicky drtivý moment, v němž hlavní hrdina Joel tragicky ztratil dceru, což byl motiv, který následně určil elegický tón celého vyprávění. Když o mnoho let později potká hubatou teenagerku Ellie, je z něj záludný a zjizvený veterán apokalypsy, který pocit ztráty léčí naprostou otupělostí. Prostořeká dívka, která ve svém těle skrývá tajemství schopné změnit běh světa, ho s každým dalším zastavením vyváděla z vnitřního exilu.

Fragmenty lidskosti

Hra tak nebyla pouhým mechanickým simulátorem přežití, nýbrž  plnohodnotným psychologickým dramatem plným drtivých i mrazivých momentů. Skrze fragmenty vyprávěla v jádru melancholický a komorní příběh o rozkladu humanity, ale i příběh o záblescích naděje, která přežívá v záplavě temnoty. Seriálová adaptace měla od počátku dva základní vklady. Zhostil se jí jeden z autorů původní hry, Neil Druckmann, a pozici showrunnera obsadil Craig Mazin. Ten se sice asi nikdy nezbaví hanlivé nálepky člověka, který stál za pitomoučkou parodií Scary Movie, zároveň se však podepsal pod jeden z nejlepších a nejdotaženějších seriálů posledních let – Černobyl.

Pedro Pascal a Anna Torv v seriálu The Last Of Us, foto: HBO

Pečlivě promyšlený, střízlivý přístup charakterizuje i devítidílné The Last Of Us. Tvůrci se správně rozhodli příliš neměnit herní příběh, dokonce doslovně citují některé dialogy – jeden z důkazů, jak scenáristicky precizní byla předloha. Seriál věrně zachovává i strukturu hry, když každý díl prezentuje zastavení v novém prostředí, jakousi ohraničenou mapu, kterou se postavy pohybují s cílem postoupit dál. Pojícím motivem je pouť, která však má stále abstraktnější motivaci. Platí ono omšelé: cesta je cíl. Joel a Ellie protínají osudy jednotlivců a komunit a každý další drakonický výsek světa po zhroucení obě postavy sbližuje a prohlubuje jejich zprvu značně nevraživé a účelové pouto.

Snaha vystavět seriál jako kolekci střípků, které od sebe někdy dějově dělí měsíce a stovky mil, ovšem nefunguje tak dobře jako ve hře, která navzdory tomu působila velmi sevřeně. I proto, že hráč se mohl do jednotlivých úrovní skutečně ponořit, zatímco vesměs necelá hodina seriálové epizody zvládne sotva škrábnout povrch jinak komplexního prostředí. The Last Of Us proto působí trochu uspěchaně, některé elementy světa – především hroziví houboví mutanti – nejsou zdaleka narativně vytěžené, tím pádem spíše vytvářejí dojem morbidní dekorace.

Natasha Mumba a Merle Dandridge v seriálu The Last Of Us, foto: HBO

Z hlediska struktury výrazně vyčnívají dvě queer epizody, které navíc vybočují z lineárního vyprávění. Druhý díl zachycuje nečekanou romanci dvou mužů, které dohromady svede náhoda, sedmý díl se vrací do minulosti Ellie a líčí její první velkou lásku a první velkou ztrátu. Právě v těchto vybočujících epizodách se projevuje těžkopádná melodramatičnost a trochu vynucená snaha proměnit post-apokalyptické vyprávění v plnohodnotný dramatický zážitek. O něco podobného se snažil už seriál The Walking Dead, a byl v tomto ohledu přesvědčivější – i proto, že víc prostoru věnoval budování soudržného světa kolem mikropříběhů.

Rodinou proti své vůli

The Last Of Us nesoustavně těká a pohromadě ho drží především ústřední duo a naprosto výjimečná herecká chemie Belly Ramsey a Pedro Pascala. Jejich tenzní vztah charakterizuje neschopnost bavit se o věcech, které je poznamenaly. Sbližují se neobratně, mimoděčně skrze každý další střet, kterým projdou. Jejich neohrabaná lidskost je dojemná, obejde se bez klišé a tvoří nejsilnější emoční momenty seriálu, kterému se daří vypovídat o lidské křehkosti a o potřebě naděje, jež může mít často krajně sobeckou povahu.

Pocit, že jde o antologii nevyrovnaných povídek, každopádně v seriálu nikdy nezmizí. Vrcholné díly pracují s odlišnými typy energií a tvůrčích přístupů. Neil Druckmann se jako režisér druhé epizody postaral o nejvěrnější přenos herní hororové tísně v podobě plížení se koridory a naslouchání děsivým zvukům takzvaných clickerů. Pátý díl pod taktovkou Jeremy Webba je jímavým obrazem dětské nevinnosti, která nemá šanci v krutém světě přežít, přesto se houževnatě snaží.

Jeden z plakátů k seriálu, repro: HBO

Režie šesté části se ujala výtečná chorvatská filmařka Jasmila Žbanić (Grbavica, Quo vadis, Aida?) a vytvořila artově křehký, melancholický sněžný western. A skutečným vrcholem jsou poslední dvě epizody, pod nimiž je podepsaný švédsko-íránský virtuóz Ali Abbasi (Tina a Vore, Svatý pavouk). Právě on dokáže přesnou, věcnou a explicitní režií nejlépe obsáhnout jedinečnost stylu The Last Of Us a přes určitou severskou distanci proniknout blízko problematickým postavám, šokovat, mrazit i dojmout.

Jedinečnost hry spočívala v tom, že odolala vábení pointy v podobě triumfu humanismu a nahradila ho hořce nejednoznačným, sobeckým, ale velmi pochopitelným vykoupením Joela z jeho domnělého selhání. Tím, že se seriál rozuzlení věrně podržel, si otevřel cestu k druhé sezóně, slibující ještě větší dávku diváckého nekomfortu a drásavosti. The Last Of Us se mezitím stalo druhým nejúspěšnějším seriálem historie HBO – hned po fantasy hitu Hra o trůny. Po první sezóně však přece jen zůstává trochu rozpačitý dozvuk fenoménu, který svou velikost bude muset teprve obhájit.