Pustina zvaná mír je nejosobitější space opera na celé světelné roky od Země

Teikskalánská říše už staletí nenašla vyzyvatele. Šíří svou představu civilizace napříč vesmírem se směsí sebevědomí, arogance a upřímného přesvědčení o správnosti svého konání. Největší zvěrstva, která s sebou ustavování impérií přináší, už jsou minulostí, ovšem dochází k povstáním a drobné nezávislé státečky na periferii se oprávněně bojí, kdy se o ně říše začne zajímat. Jenže náhle se zjeví podivné prstencové lodě a vypuká válka, v níž Teikskalán může vykrvácet. Jenže byl by to opravdu dobrý výsledek, když za neznámými emzáky zůstávají planety plné zmasakrovaných kolonistů a pouhý poslech jejich řeči vyvolává u lidí nutkání zvracet?

Do hvězdné soustavy, kde dochází ke střetům, proto míří zvláštní vyslankyně zvaná Trojí Posidonie (Teikskalánci tvoří svá jména pomocí číslovky a podstatného jména, což občas vytváří podivuhodně sarkastické momenty). Doma se totiž nudí a doufá, že zažije něco zajímavého. Cestou přibere velvyslankyni stanice Lsel. Tato žena jménem Mahit Dzmarová se nenudí – doma se stala nepohodlnou a potřebuje si zachránit krk. Společně rozvíří chaos. Nejsou v tom žádné začátečnice; není to tak dávno, co se v srdci Teikskalánu připletly k pokusu o převrat…

Obálka předloni vydaného překladu autorčina debutu, repro: Host

O impériích a kulturních válkách

Arkady Martineová je pseudonym newyorské rodačky AnnyLinden Wellerové (* 1985), která jej využívá pro odlišení své kariéry spisovatelky a historičky. Ačkoliv zatím vydala pouze dva romány, už se řadí mezi nejvýraznější osobnosti moderní sci-fi – a zvláště její královské disciplíny, space opery. Tento typ vyprávění, který dlouho zosobňoval největší klišé o eskapické a na více či méně klišovitých atrakcích založené laciné dobrodružné literatuře, prošel během své historie několika revitalizacemi. Patří sem obsáhlé vize budoucnosti lidstva Isaaka Asimova pokrývající celá tisíciletí, ekologii a psychedelii objevující Duna Franka Herberta, genderově odvážné příběhy Ursuly K. Le Guinové jako Levá ruka tmy i potměšilé šlehy Iaina M. Bankse z cyklu Kultura. Nebo dějiny subžánru shrnující Zpěvy Hyperionu Dana Simmonse. Martineová sama navázala na nedávné úspěchy autorek jako Ann Leckiová (trilogie Impérium Rádč, jejíž první díl získal všechny hlavní žánrové ceny včetně Huga, Nebuly a Locusu) nebo Becky Chambersová s její optimistickou sérií Poutníci.

Slovy recenze z Publishers Weekly představují knihy Arkady Martineové „příslib přetvoření žánru“. Jakkoliv mohou podobně silná slova vzbuzovat nedůvěru, nelze zpochybnit, že čtení Vzpomínky zvané říše i Pustiny zvané mír je vrcholně uspokojivý a zábavný zážitek. Teikskalánská série je prostě napínavá, inteligentní, vtipná, podvratná, navíc disponuje překvapivě velkou dávkou nadsázky.

Ostatně Martineová jednou pobaveně glosovala svůj židovský původ a skutečnost, že její matka vyučuje hru na housle na Juilliardu a otec hrával v orchestru Metropolitní opery: „Potomci východoevropských Židů v meziválečném období tak nějak hráli klasickou hudbu a k tomu vynalezli anglofonní sci-fi.“ Což není jen připomínka jejího vlastního dědictví, nýbrž i třeba slavného Isaaka Asimova, na jehož sérii Nadace ostatně v mnohém navazuje (stačí si porovnat Asimovovu planetu Trantor a planetu Teikskalán). Zcela originální je ovšem autorčina schopnost promítnout do space opery výsledky vlastního historického bádání. V rámci dizertace se zabývala prosazováním byzantinské imperiální politiky a kultury za hranicemi východořímského impéria (především v arménském království, jež je svého druhu předobrazem stanice Lsel).

Byzanc ve vesmíru

V Pustině zvané mír Martineová pokračuje ve zkoumání zákonitostí imperiálního myšlení a jeho každodennosti. A přidává ovšem i fascinující lingvistickou zápletku, nadto obohacenou o různé koncepty sdíleného vědomí a vzpomínek.

Je fascinující, do jakých detailů dokázala Martineová popsat teikskalánskou kulturu a způsoby, jimiž ovlivňuje myšlení obyvatel říše, stejně jako cizinců, kteří k ní vzhlížejí a věnují jejímu studiu celý život, aniž by měli naději, že budou považováni za něco víc než za vzdělané barbary. Ostatně když se Trojí Posidonie vydává na frontu, dočteme se, že „úkolem Trojí Posidonie bylo naučit se mluvit s emzáky. Hodil by se jí tudíž nějaký emzák, který by dokázal obstojně mluvit s lidmi. A když neměla po ruce emzáky, musela si vystačit s barbary, což už k sobě nemá tak daleko.“

V současnosti máme bohužel nepříjemnou aktuální připomínku zvráceného imperiálního přesvědčení o vlastním poslání a výjimečnosti v ruské invazi na Ukrajinu. Rusko nikdy nebylo mytickým „třetím Římem“, nýbrž degenerovaným stínem středomořského kolosu. A jeho představa o vlastním osudu je stejně degenerovanou verzí neochvějné víry Římanů (za něž se ostatně Byzantinci až do svého hořkého konce považovali), že oni jsou středem světa a civilizace, zatímco všichni ostatní jsou barbaři. Podle španělského historika Josepa Fontany je ostatně právě toto přesvědčení a vymezování se „my“ versus „oni“ jedním z formativních procesů moderní evropské identity. (O setrvačnosti a podmanivosti této ideje svědčí nacionalisticky laděná hudba moderního řeckého skladatele Stamatise Spanoudakise, viz živé vystoupení s písní o pádu Konstantinopole:

Živé vystoupení Stamatise Spanoudakise, zdroj: YouTube

Není úplně reálné očekávat od prózy, jakkoliv se věnuje prvnímu kontaktu a válce s mimozemšťany, přehršel akčních scén. Ovšem díky řadě chytře vybudovaných a náležitě rozvinutých konfliktů je Pustina zvaná mír textem dynamickým a napínavým. Do hry vstupuje například nová teikskalánská ministryně války, ale i jedenáctiletý následník trůnu, který se o konfliktu dozvídá v rámci svého vzdělávání v politice a etice. Martineová šikovně kombinuje drama, vyloženě tragické zvraty i úlevné chvíle lidskosti. A umí i humorné pocty žánru; třeba v podobě mimozemských koček, které pronikly na palubu teikskalánské válečné lodě a přemnožily se tam ve ventilaci, což odkazuje jednak na slavnou epizodu Star Treku, jednak na úvod seriálu Červený trpaslík.

Výsledkem je kniha, v níž se hraje nejen o existenci impéria a potenciálně o miliardy životů, ale hlavně o duši a smysl civilizace. Jakými prostředky je ještě možné ji bránit (a prosazovat). Jaké přináší výhody, ale hlavně povinnosti. Je to hra fascinující i vtipná, především však nenápadně, o to silněji aktuální. Ostatně, staničníky, kteří musí zvažovat, do jaké míry je jejich kultura a historie stále ještě jejich, jsme ve střední Evropě už celá staletí my všichni.

Obálka autorčiny druhé knihy, která je volným pokračováním prvotiny, repro: Host