Hard Land je kniha o lásce, smrti a pochopitelně o tom jednom

Patnáctiletý Sam vyrůstá v Grady, malém městečku kdesi v Missouri, kde se skoro všechny ulice jmenují po lidech, „kteří by sem nikdy dobrovolně nevkročili“. Jeho máma umírá na rakovinu, otec není schopen komunikace, sestra dělá raději kariéru scenáristky v Los Angeles a nejlepší přítel se odstěhoval a od Sama se odstřihl. Blíží se léto, ale není se na co těšit. Dokud tedy Sam nenarazí při procházce po místním hřbitově na sympatickou starší dívku. Aby jí mohl být nablízku, vezme brigádu v krachujícím kině, které provozuje její otec. Postupně si získá nové přátele, pochopí, jak krutá umí být první (a jako bonus neopětovaná) láska.

Není léku na tuhle letní únavu…

Mnichovský rodák Benedict Wells (* 1984) se tuzemskému publiku premiérově představil v roce 2017, kdy mu zde vyšel – v dnes už bohužel neexistující Pestré řadě soudobé prózy nakladatelství Plus (značky spadající pod Albatros Media) – román Na konci samoty, vyprávějící o dětech, jež se po tragédii ocitly v internátu. Tentokrát Wells přichází s příběhem, který se více než v reálném časoprostoru Missouri osmdesátých let minulého století odehrává v jakési sdílené snové představě o této epoše, představě prohnané nostalgickými filtry.

Dlouhá řada děl, která Hard Land formovala, obsahuje například Pampeliškové víno Raye Brabduryho či Kdo chytá v žitě J. D. Salingera. Wellsova kniha je ovšem také dokonalou esencí příběhů Stephena Kinga, v nichž slavný „král hororu“ znovuobjevuje hlas dětství a dospívání – nejedná se přitom jen o slavné To nebo o drásavou novelu Tělo, nýbrž i novější tituly jako Lunapark. Podobně jako King, tak rovněž Wells nahlíží poslední okamžiky dětství svého hrdiny skrze střípek skla z lahve Coca-Coly za zvuků rokenrolových písniček a vytváří chvílemi melancholickou koláž, nad níž vzpomínáme, že – slovy písně Eddieho Cochrana – není léku na letní žal. Wells nás možná chvílemi ukázkově citově vydírá, ale zároveň servíruje dávku drásavých momentů, abychom mu to odpustili. Ostatně hned v první větě vyloží Samovými slovy karty na stůl: „Tohle léto jsem se zamiloval a moje máma umřela.“

Každé klišé zlomeného srdce –náctiletého vypravěče a každá prototypická pařba jsou tak vykoupené chvílemi, v nichž Sam krutě pochopí, do jaké míry jsou jeho rodiče ovládáni strachem z blížícího se konce, či jak marnou naději vyvolává nadšené plánování rodinného výletu do Říma. Wells perfektně chápe, že léto je okamžikem nikoliv volnosti, nýbrž více či méně protahovaných konců a loučení – lidé, kteří do něj vstupují na konci jednoho školního roku, nejsou nikdy stejní jako ti, kteří se po létě do školy vrací. A pro některé je léto posledními okamžiky v rodném městě, což je příklad i nových Samových přátel, kteří už všichni maturovali a chystají se na vysokou, zatímco jeho čekají další dva roky v Grady.

Do jaké míry přistoupíte na autorovu hru, silně závisí od toho, jaký máte vztah k popkultuře, kterou si Wells bere na pomoc. V Hard Landu cituje desítky písniček a knih, jeho román má ostatně na Spotify svůj vlastní soundtrack. Útržky písní a prvních vět románů (jimiž jsou postavy Hard Landu doslova posedlé) dotváří čtenářský zážitek a formulují emotivní vyznění konkrétních scén. Osazenstvo kina Metropolis se například toulá po okolí v Brucemobilu, což je odkaz na toho, kdo byl v USA roku 1985 největším Brucem, totiž Springsteen (Brucemobil mimochodem proto, že v něm je povoleno poslouchat pouze Bossovy písně). Dojde přitom nejen na fláky z hitového alba Born in the U.S.A., ale i na syrovou Nebrasku (konkrétně na píseň Atlantic City) nebo na skladbu New York City Serenade z druhého (neprávem opomíjeného) Springsteenova alba The Wild, The Innocent and The E Street Shuffle.

Benedict Wells. Je synem sinologa Richarda von Schiracha a vnukem Baldura von Schiracha, bývalého člena NSDAP, který byl souzen po druhé světové válce v rámci Norimberských procesů. Jeho sestrou je filozofka Ariadne von Schirach (* 1978), bratrancem pak právník a spisovatel Ferdinand von Schirach (* 1964), zdroj: benedictwells.de – © Roger-Eberhard

Trocha vzdoru, hodně vzteku

Možná ještě větší roli než Springsteenovy písně hraje v románu oblíbenec Samovy mámy Billy Idol. Zatímco Samovy peripetie s novými přáteli jsou v podstatě optimistické a místy mile bizarní (včetně úvah na téma, jak by bylo fajn, kdyby lidé předli jako kočky, když se jim někdo skutečně líbí), synův vztah s matkou prochází temnými zvraty, k nimž decentně naštvaný punkrock skvěle pasuje. Jednou z vrcholných scén románu je Samova živá reprodukce jedné z Idolových písní. Benedict Wells obecně dokáže pracovat s dynamikou střídání scén založených na čiré nostalgii a pracujících se vztekem. Se vztekem na rodiče, na milovanou dívku, která cit neopětuje, na místního kreténského siláka i na nespravedlnost světa; anebo na matematiku, když Sama zradí samotná čísla a jeho matka se nestane jednou z třiceti procent lidí, kteří svou nemoc přežijí. A čím víc se kniha blíží závěru, tím víc obojí – nostalgie i vztek živený pocitem životní zrady a výčitkami svědomí – splývá.

Jak bylo řečeno, Hard Land se nesnaží být reálným obrazem života na americkém maloměstě před několika dekádami. Vše je zde poctou a alegorií, podobně jako pásmo básní, které dalo románu jméno a jež musí studenti v Grady neustále rozebírat v marné honbě za nejlepší známkou, protože jeho autorem je nejslavnější místní rodák. A tak není náhodou, že Sam s rodinou žije hned vedle hřbitova či že kino, kam Sam nastupuje, má brzy zavřít (jako dost možná celé Grady, které se pomalu vylidňuje). Pocit fatálnosti prostě prochází každou stránkou. A román končí zamrzlý v jedinečné chvíli, kdy Sam zjistí, o čem je ve škole probíraný Hard Land i život sám. Pointa to není zrovna nejobjevnější, ale Benedict Wells dobře ví, že je to pointa klasická.

Obálka českého vydání, repro: Kniha Zlín