Román Počkej na moře citlivě zachycuje vztah dvou mužů v šedesátých letech

Ten muž, s nímž mladý Švéd naváže vztah, je totiž jeho univerzitním učitelem, a především se vše odehrává v druhé polovině šedesátých let, tedy v době, kdy se v Anglii homosexualita teprve dekriminalizovala a pořád se na ni hledělo skrz prsty. Vypravěč svůj vztah s vyučujícím musí bedlivě střežit nejen před spolužáky a ostatními učiteli, nýbrž také před svou domácí a vůbec před ostřížími pohledy cizích lidí.

Ještě předtím však milenecká dvojice absolvuje dramatickou cestu, která vede k tomu, že si vzájemně odhalí svou orientaci a překročí pomyslnou studentsko-učitelskou bariéru. Tato cesta v mnohém předznamenává celý příběh. Klíčovou roli v ní sehraje poezie a projížďka na lodičce. Je to tedy trochu klišé, nicméně docela působivé, a rovněž se zde ukazuje, že i když jsou oba muži svolní odhalit ty nejniternější rysy, neudělají to napřímo.

Ve vztahu je vypravěč tím impulzivním, nerozvážným, tím, který se vrhá do všeho po hlavě a nehledí na následky, zatímco jeho starší partner zvažuje pro a proti, čas od času raději zařadí zpátečku, aby svého milence – ale hlavně sám sebe – uchránil před tvrdým nárazem do zdi. Nebo je alespoň přesvědčený, že to dělá, každopádně to vede k drobným půtkám, které postupně začnou přerůstat v podstatnější rozpory, jež ve vztahu zanechají první výrazné trhliny. Nadto vysokoškolského učitele poměr s mladíkem nakonec dostihne a on musí přehodnotit svůj život, rozmyslet si, kam se vydat a zda bude po jeho boku nadále figurovat i vypravěč příběhu. Rozhodne se zkusit štěstí se psaním a přesídlí do opuštěného rozlehlého domu svého známého, kde je dost místa jak pro něj, tak pro vypravěče.

Muži společně procházejí obdobím hluboké vášně, do nějž však každý vnáší něco, co by si ten druhý nepřál. Vypravěče především začíná vysilovat život v Anglii a čím dál více touží po rodném Švédsku. Na desítkách stran tak čtenáři sledují, jak se hroutí záměry aktérů, jejich tužby a přání. Zatímco zpočátku je zdůrazňováno nesnadné soužití homosexuálních partnerů v Anglii šedesátých let, postupně vyvstávají do popředí charakterové rysy protagonistů a veškeré zkoušky a strázně, které společně musejí překonat – nebo se o to alespoň pokusit.

Veronika Opatřilová. Studovala španělštinu. Švédsko, kde žila, ji však okouzlilo natolik, že se stala překladatelkou ze švédštiny. V roce 2021 jí vyšla knižní prvotina Ostrov žije, magický příběh o ostrově proměněném v divočinu, foto: Prostor

Počkej na moře tak balancuje mezi historickým společenskokritickým a milostným románem – druhý zmíněný žánr si samozřejmě táhne mnohé negativní konotace a ne všem úskalím žánru, jenž je považován za oddechový, se Veronika Opatřilová (* 1986) vyhýbá. Její příběh je místy sladkobolný, místy doslovný, místy je toho intimního nimrání se v jednom soužití příliš a člověk může nabýt dojmu, že vypravěč ty nesnáze jako by spíše hledal a vytvářel, než aby se je pokoušel překlenout. Někteří čtenáři mohou být nadto zklamáni tím, že se román zaměřuje více na samotný vztah než na ohledávání dobových společenských poměrů, ale to není slabina textu, nýbrž otázka autorské volby.

Oproti zmíněným výhradám stojí v první řadě velice podmanivá melancholická atmosféra příběhu, kterou udává anglické prostředí či vypravěčova nenasytná záliba ve sledování moře. Dále je třeba vyzdvihnout autorčin intenzivní jazyk, zvýrazněný tím, že vypravěč oslovuje v du-formě svého staršího milence, a také to, jak se jí podařilo do vyprávění zapojit množství návratných motivů – většinou se jedná o umělecká díla, od poezie přes obrazy až po hudbu. I díky nim si lze Počkej na moře snadno představit jako námět pro filmové zpracování – tak jako tomu bylo v případě románu Dej mi své jméno (česky 2018) Američana Andrého Acimana, jejž Počkej na moře v mnohém připomíná. Druhý román Veroniky Opatřilové je knihou, jejíž některé scény člověku zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení.

Návrh titulní strany obálky provedl Adam Lederer (ProAL) a použil reprodukci obrazu Beach Study od Henryho Scotta Tukea, repro: Prostor