Próza Heleny Černohorské ukazuje, že o kolektivizaci se pořád ještě dá psát bez schémat

Dobu minulého století mají čeští spisovatelé a spisovatelky v oblibě. Leckomu už romány pohybující se ve srozumitelně vykolíkovaném prostoru historických křivd lezou krkem. Problém tkví především v tom, že množství próz z minulého století jako by bylo vytvořeno podle vzorce: poučení o tom, že nacisti/komunisti byli monstra, chytlavý příběh, silné emoce, jednoduchý jazyk. Přesto lze pořád ještě psát o těchto historických epochách tak, že kniha osloví i čtenáře, kteří už přelouskali desítky děl zasazených do tavicího kotle minulého století. Důkazem je útlá kniha Ida od Heleny Černohorské (* 1987), kterou si autorka vydala ve vlastním nakladatelství Bylo nebylo (vede je spolu s Annou Pleštilovou).

Ida dosud neprávem stojí stranou širší pozornosti. Což je pochopitelné, knihu nelze pořídit v síti větších knihkupeckých řetězců. Nevýraznost je pro tu publikaci příznačná: čítá pouhých osmdesát stran, nemálo z nich zabírají ponuré (a působivé) kresby výtvarnice a spisovatelky Terezy Říčanové (* 1974); rozsahem tedy jde o delší povídku, možná kratší novelu.

Titulní figura je původem Němka, která přichází k muži jménem František, aby mu pomáhala v hospodářství. Práce se chápe téměř náruživě, jako by díky tomu mohla zapomenout na auru viny, kterou s sebou po druhé světové válce vláčí. V záviděníhodném postavení není ani František. V době kolektivizace se pokouší, seč může, zachovat kontrolu nad vlastním hospodářstvím – a Krvostřeb z místního družstva mu kvůli tomu hází pod nohy jeden klacek za druhým. Ostatně i Idin příchod je jeden takový pečlivě mířený záhlavec – František totiž původně o Idině původu nemá ponětí. Důležitou roli ve vyprávění sehrává ještě Františkův syn Venoušek. Celkově nejde o složitě konstruovaný příběh se silnými hrdiny. Většinu času sledujeme sled každodenních činností. Kolik jen se tu nakrájí na dva prsty tlustých chlebů, když se aktéři po vyčerpávající celodenní dřině svalí na židli v kuchyni, z posledních sil zadělají na jídlo na další den, načež padnou vyčerpáním do postele, aby se nazítří všechno zase opakovalo!

Pohled do knihy Heleny Černohorské Ida s ilustracemi Terezy Říčanové, foto: Bylo nebylo

Historie je pro text Heleny Černohorské klíčová, přesto figuruje spíše kdesi v pozadí. Čtenáři této suverénně vyprávěné knihy tuší, jaké peripetie osudy protagonistů v následujících letech patrně naberou, proto se jejich snaha stát si za svým a nepoddat se jeví jako boj s větrnými mlýny. Právě tím však vytváří hutnou a intenzivní melancholii a tušení, že se k Františkovi, Idě a Venouškovi blíží těžký bouřkový mrak, jenž je protagonistům dosud skrytý za horizontem, ačkoli vzduch už houstne.

Helena Černohorská sice do knihy zabudovala několik potenciálních katalyzátorů děje, které by snad mohly vyprávění dodat patřičnou dynamiku, ukazují se však jako pomyslné Čechovovy pušky, z nichž se přitom nakonec nevystřelí. Ať už běží o nevybuchlé granáty, které Venoušek shromažďuje spolu s kamarády, či o ponížení, jemuž je Ida vystavena v hospodě během zábavy. To je však jednoznačná přednost této knihy. V době dynamických příběhů plných překvapení a zvratů působí Ida jako mírně starosvětská antiteze ukazující na to, že síla vyprávění se může skrývat i v méně okázalých záležitostech. Třeba v přesném, jemném, poetickém jazyce, jenž je jedním z hlavních důvodů, proč si tuto prózu člověk užije od první do poslední strany. A nejspíš bude na konci litovat, že těch stran nebylo víc…

Obálka hmotně skromného svazku Ida, repro: Bylo nebylo