Viktorii Hanišové v novém románu opět vyhasíná vypravěčská jiskra

Ve své volné románové trilogii, do níž se řadí Anežka (2015), Houbařka (2018) a Rekonstrukce (2019), Viktorie Hanišová (* 1980) ukázala, že pro své vyprávění dovede vyhmátnout atraktivní výchozí situaci. V závěrečném dílu trilogie se jí však text postupem času vymkl z rukou, rozmělnila jej, próza ztratila tah i přesvědčivost. Něco podobného lze konstatovat i u autorčina románu Neděle odpoledne.

Výchozí situace je tentokrát takováto: „Uvaděčem“ je kluk Teodor. Ten chlapec není – jak o sobě praví – „jen tak obyčejnej kluk, protože nejsem stejnej jako ostatní“. Navštěvuje doktora Strejčka, jenž se zaměřuje na dětskou psychopatii, v autobuse může sedět na místě pro invalidy, učí se doma s mámou a do školy se chodí nechat pouze přezkoušet. Kamarády v podstatě nemá, pouze ve skříni se skrývá jakýsi Hyn. Nadto jej máma pravidelně bere do pochybného náboženského spolku, kde sama hltá slova muže, jenž si říká mesiáš. A Teodorův otec? Ten neděli co neděli odpoledne odchází neznámo kam…

Do Teodorova úhledně nalajnovaného světa vtrhne jak velká voda chlapec z náboženského spolku. Jmenuje se Mojmír, sám si nechává říkat Vychcan a Teodor o něm přemýšlí jako o Otrokovi – naoko totiž plní vše, co si mesiáš přeje, ve skutečnosti jde o podvratného vyvrhele, kvůli němuž vypravěč začne vystrkovat růžky. A nejen to: Teodor začne po otcově intervenci chodit do školy. Přesto je pro něj začlenění se do společnosti obtížné – mimo jiné proto, že se mu na tváři rozlézá pigmentová skvrna.

Je tudíž poněkud překvapivé, když se Teodor v osmnácti postaví na vlastní nohy, odstřihne se od rodiny a na několika desítkách stran sledujeme, kterak zdolává překážky spojené s osamostatněním se. Jeho přerod je prostě příliš překotný. A kromě toho tato linka představuje ne zrovna funkční tematické vybočení z románové kompozice.

Více než třísetstránkový román se totiž skládá ze tří částí. Tu nejdelší coby protagonista „odslouží“ zmíněný Teo. Pak dojde řada na jeho matku a následně na otce. A Hanišové se – opět – nepodařilo udržet tvar díla a jeho dynamiku. Příběh rodinného tajemství a zasutých křivd je rozmělňován popisem toho, jaké všechny události k němu klíčové aktéry dovedly. Nakonec se to vše sice poskládá dohromady, ale stěží se lze zbavit dojmu, že text měl být výrazně osekán a dějově zhuštěn. Mnohé části zkrátka působí, jako kdyby spisovatelka prostě psala a psala, aniž by měla na mysli strukturu celku.

Rozmělněnost Neděle odpoledne se projevuje ještě jinak. Teodorovo vyprávění je zprvu vcelku chytlavé a zábavné, jak se seznamujeme s vypravěčovým neotřelým pohledem na svět, poznáváme jeho zvyky, přemýšlení a tak dále. Jenomže když dojde jak na jeho dospělou existenci, tak především na vyprávění o životních peripetiích jeho mámy, je to generické, nevýrazné psaní, jakého nabízí česká literatura posledních let plno. Navíc zde narážíme na nejedno klišé; třeba když se Teodor po několika hubených rocích postaví na nohy a nostalgicky vzpomíná na doby, kdy měl hluboko do kapsy: „Chtěl bysem ještě jednou zažít ten pocit, jako když jsem si kdysi dal před skladem kebab za stravenku, kterou jsem našel na chodníku, kam se na to hrabou všecky ty lososový carpaccia a humrový polívky.“

Viktorie Hanišová zapletla do románu i několik politických či společensky aktuálních motivů – ať už se jedná o kariéru Teodorova otce a jeho předlistopadovou cestu k ní, či o covidovou pandemii, jež tvoří pozadí finále příběhu. Že by však tyto motivy byly hlouběji prozkoumávány či reflektovány, to nikoliv. Po předloňské Dlouhé trati, slušné sbírce povídek, se tak jedna z nejvýraznějších českých prozaiček posledních let vrací k nevyrovnanosti a bezvýraznosti, jakou se vyznačoval její předposlední román. Škoda.

Obálku a grafickou úpravu knihy zhotovil Andrej Nechaj, repro: Host