Žena, která je sevřená každodenností aneb Petra Soukupová posedmé

Už ve svém debutu našla Petra Soukupová (* 1982) jak osobitý styl, tak témata, jimž se od té doby ve své nyní již vcelku rozsáhlé bibliografii věnuje v podstatě soustavně. Strohým jazykem, který evokuje mluvenost, zachycuje peklíčka, jimiž si postavy procházejí obvykle na rodinném půdoryse.

Na rozdíl od čím dál většího množství prozaiků, a především prozaiček se Petra Soukupová nezdráhá nejít čtenáři vždy bezpodmínečně na ruku – ne vše je v jejích prózách úhledně uzavřené, nenarazíme zde na černobílé rozdělení na hodné a zlé postavy, které usnadňuje hodnotovou orientaci v románovém světě. Autorka, která získala za knihu Zmizet Magnesii Literu v kategorii Kniha roku, se nezdráhá své postavy v konfliktních situacích grilovat, aniž by to vedlo ke katarzi či k ponaučení. Aktéři zabředávají do repetitivních konfliktů, což je po čase začne činit mírně nesnesitelnými – přesto se tituly Petry Soukupové jen stěží zavírají. Autorka totiž dovede psát o banalitách, aniž by byl banální výsledek. Nebo alespoň není schematický či zkreslený, a nejeden čtenář či čtenářka se tak v jí popisovaných každodenních půtkách pozná.

To platí i o novém románu, v pořadí autorčině sedmé knize pro dospělé (tvoří i literaturu pro děti) Nikdo není sám. V té se opět zaměřila na rodinu, přičemž zde námětem částečně navazuje na svou pět let starou prózu Nejlepší pro všechny. Vedle ústřední čtveřice ve složení matka Veronika, otec Michal, dcera Mája a syn Míša jsou totiž dalšími důležitými aktéry Veroničini autoritativní rodiče. Jsou bohatí, ve svém domě v Sovoluskách mimo jiné zbudovali pro svá vnoučata vnitřní bazén a doufali, že si tím zajistí jejich častější přítomnost. Jenomže Máje táhne na patnáct, Míša radši jezdí na skejtu a pro Veroniku jsou návštěvy dosti nesnesitelných rodičů utrpením. Interakce mezi těmito příbuznými tak nejčastěji připomíná chůzi po minovém poli.

A pak (nyní tedy spojlerujeme) Veroničina matka náhle skoná. Následuje zjištění, že zdravotní stav jejího otce – konkrétně jeho duševní kondice – je mizerný. Začíná Veroničino pendlování mezi Prahou a velkým domem, v němž se s otcem v čase její nepřítomnosti může stát bůhvíco. Veronice začne tato situace přerůstat přes hlavu a neblaze se podepisuje nejen na jejím rozpoložení, ale i na její rodině a práci ředitelky knihovny. Pomoct by jí snad mohla sestra Lída, jenomže ta žije v zahraničí a na veškeré výzvy k intervenci reaguje vlažně – mimo jiné proto, že si tak jako protagonistka s rodiči zažila své.

Obálka a grafická úprava nové prózy Petry Soukupové je Martin Pecina, repro: Host

Petra Soukupová udržuje Veroniku v permanentní tenzi. Když už se zdá, že vystrkuje hlavu z příbuzenské úmornosti, dostaví se další rána, další povinnost, další nepředložená událost; nadto se nezdá, že by si příliš hlídala, kolik večer vypije vína. Problémy bují a příslovečná poslední kapka se zdá přijít s každou další stranou. To je autorčina osvědčená metoda a těžko hledat v české literatuře někoho, komu by se drtivý tlak každodenních záležitostí dařilo přiblížit tak sugestivně jako Petře Soukupové.

Autorka navíc zachycuje zápolení ve víru všedních dnů nejen z pohledu Veroniky, nýbrž i z pohledu její dcery a jejího syna. Tito tři si podávají vypravěčský kolík, byť v popředí přece jen stojí matka obou dětí. Soukupová tu také prokazuje dovednost živě zprostředkovat prožívání a myšlení více postav rozličného věku. Míšova vášeň pro skejtování, jeho problémy s vlezlým a neoblíbeným spolužákem Járou, Májina poblázněnost chlapcem Jonášem, překážky, které jí padají do cesty při její snaze dostat se na gymnázium – toho všeho se čtenářům dostane vrchovatou měrou. A byť se některé rysy protagonistů zakládají na stereotypech – například Májino veganství –, vyprávění dokazuje, že stereotypy v literatuře můžou fungovat nikoli pouze coby červený hadr pro recenzenty.

V podstatě na vše popsané v předchozích odstavcích jsme u Petry Soukupové zvyklí. Možná až moc. Nové knihy této spisovatelky už nějakou dobu nepodněcují ani tolik otázku „jak se dílo vydařilo?“ jako spíš „kdy už bude člověk autorčiným stylem a jejími tématy přesycen?“. Nedá se říct, že by Soukupová snižovala, anebo naopak zvyšovala laťku svého psaní. Kdo tedy její tvorbě holduje, bude románem Nikdo není sám potěšen, kdo jí nikdy nepropadl či jej po čase začala rozčilovat, ten její novinku asi do ruky nevezme.

Mě osobně doposud žádná z knih Petry Soukupové nezanechala v takových rozpacích. Zatím nikdy mi nepřipadalo, že by pisatelčino přešlapování na místě bylo tolik výrazné a že bych měl při postupování románovým světem tak intenzivní pocit, že to už jsem od Soukupové četl – a možná hned několikrát. V kontextu mnoha titulů tematizujících každodennost je nicméně na místě uznat autorčinu dovednost zachytit často nespravedlivé a napjaté situace, aniž by měl člověk pocit, že se z něj pisatelka pokouší ždímat emoce, a zároveň vytvořit plastické postavy – byť je jejich životní perimetr obvykle omezený na rodinné záležitosti a další vztahy. Těžko předpokládat, že se to s příští knihou změní.