Prozaický debut scenáristky Zeithammerové. Uvěřitelný tlak na ženy, ale ledabylý jazyk

Vystudovaná scenáristka Sára Zeithammerová (* 1997) napsala pro iVysílání České televize vloni premiérovanou minisérii Pět let (v režii Damiána Vondráška). Spolupracovala i na další minisérii pro tuto platformu – TBH (v režii Lucie Kajánkové). Na sklonku loňského roku vydala román Stehy. Můžeme ji tedy počítat mezi nastupující tvůrkyně, které o sobě daly v minulém roce poprvé výrazně vědět. Jaký je Zeithammerové knižní debut?

Patriarchát pana Hynka

Ve Stezích je uzlovým bodem setkání Lucie, módní návrhářky a majitelky butiku, a Anny, dvacetileté studentky a milenky jejího muže, tváří v tvář. Tato vypjatá situace, plná předem formulovaných očekávání a sociálních rolí, se otevírá hned první kapitolou a vyprávění rámuje. Většina textu se odehrává ve flashbacích, vyprávěných střídavě oběma ženami v nečíslovaných, ale ikonami zřetelně označených kapitolách. Flashbacky osvětlují vnitřní svět Lucie a Anny, plný hledání štěstí, skrývaných nejistot i traumat. A především neuspokojivou osobní historii s Luciiným manželem Hynkem.

Vypravěčky jsou tedy odlišné generačně i vzděláním a vzájemně na sobě vnímají hlavně rozdíly. „Jestli někomu chci ublížit, je to Anna,“ formuluje podváděná manželka potlačený vztek při sebeubližování. Čtenáři a čtenářky však brzy rozeznávají to, co mají obě ženy společné. Jedna i druhá se pohybuje v privilegovaném městském prostředí. Svá vyprávění protkávají řadou literárních, filmových a jiných kulturních odkazů (tu na nový film Romana Polanského, jinde na Strindberga či Shakespeara apod.). Anna i Lucie cestují, nemají existenční potíže. Zároveň pocházejí z bolestivých rodinných poměrů a absence rodičů výrazně formuje jejich život, stejně jako syndromy nepatřičnosti. Hynek vychází z jejich vzpomínek jako muž, který je sice okouzlil, ale udržuje si nad nimi nezdravou až suverénskou převahu, vedoucí k přehlížení jejich potřeb a k silně manipulativním projevům. Patriarchát.

Pět v životě nadějné autorky. Na horním snímku gymnazistka Sára Zeithammerová přebírá na veletrhu Svět knihy Praha cenu v soutěži pro studenty středních škol, kteří recenzovali severskou literaturu (červen 2016). Na dolním snímku výřez z jejího profilového snímku na Facebooku (listopad 2021), zdroj: Facebook

Rozeřeklé věty

Protagonistky spojují i variace konkrétních emotivních formulací napříč jejich kapitolami. Tento literární trik by ovšem byl mnohem působivější, kdyby Anna a Lucie byly od sebe jazykově lépe odlišeny (neboli kdyby se ony variace formulací objevovaly a na sebe odkazovaly v partiích jinak podaných zřetelně odlišným stylem). Některé jazykové zvláštnosti sice můžeme považovat za idiolekt postav, potíž je však v tom, že „zakroucené“ formulace sdílejí obě vypravěčky – jedna třeba popisuje „ústa otevřena v rozeřeklé (sic!) větě“, druhá „přerýžovává vzpomínky“. Vesměs běží o autorskou či editorskou ledabylost.

„V Praze bych se toulala ulicemi s lahví sektu a tiskla prsty ke zmrzlým zvonkům…“ vypráví Anna o svém silvestru v Paříži. A o pět řádků níže už kamarádka „Heda přitiskla prst na zvonek“. Je opakování onoho „tisknout prsty na zvonek“ pro svoji fyzičnost něčím důležitější než prosté zazvonění? Ne, jde jen o nenápadité opakování. Potvrdí se to vzápětí, když na večírku „nikdo nebyl zajímavý“ a o pár řádků níže Annin „výhled z okna nebyl zajímavý“. Líčí se zde vnitřní život někoho, pro koho je svět chronicky a naprosto nezajímavý, repetitivní, snad až bernhardovsky ubíjející? Ne, to spíš Stehy jsou lexikálně nedůvtipné.

A ještě jednou z téže kapitoly: Heda „…koupila v malém klenotnictví zlatý prstýnek a tahala ho s sebou celý následující rok, kdy čekala, až se změní zákon, ale nečekala rozchod“. O odstavec dál „Heda s tím, že skončí s Melanie, počítala“. Tady zaváháme, v jakém významu „skončit s někým“ figuruje, jestli nejde o vyložený protimluv. Jde sice říct „skončit s někým“ ve smyslu „zůstat s někým“, ale v daném kontextu slov a vět má citovaná formulace blíže k nepřenosti, než k eleganci. Podobná zaváhání dál zbytečně narušují čtenářskou pozornost.

Obálku navrhla Lucie Vávrová, repro: Euromedia Group

Naděje spočívající ve sdílení

Stehy vyprávějí o ženské identitě a končí otevřeně, ale nadějeplně. Sympatické závěrečné gesto – kapitola o jediném slově – shrnuje psaní o strachu, traumatech i nespravedlivých formativních vlivech společnosti na dnešní ženy. Čestné místo mezi spolutvůrci těchto vlivů zaujímají u Zeithammerové kromě mužských autorit a pseudoautorit také matky.

Závěr poskytuje autorčině próze perspektivu sdílení, které hrdinkám (snad) umožní destruktivní síly překonat. Osvobodit se. Zeithammerová chce svým ženským postavám dát hlas, aby konečně vyslovily, co v sobě dlouho dusily. To je ostatně jedna ze spojnic Stehů s autorčiným samostatným scenáristickým debutem, Pěti lety. Seriál vypráví o znásilnění po maturitní afterparty, které si mladík vůbec nepřipouští, zatímco v mladé ženě vytváří i po pěti letech blok, z něhož se snaží vypsat v připravované knize. Dvě perspektivy a mezi nimi příkop, blokující detraumatizační dialog, se nacházejí i tady.

Stehy mají k dispozici dobrý nápad na výchozí situaci a pevnou formální koncepci dvou střídajících se hlasů. Od červené knihovny s námětem osudového muže a milostného trojúhelníku se zásadně odlišují tím, že chtějí pojmenovat svět plný nerovnosti, tlak na ženy a traumata, k nimž ten tlak vede. Po jazykové stránce však vykazují dost mezer, které postavám berou autenticitu prožitků a knize literární úroveň.

Autor je (především) filmový publicista a kritik.