Spisovatelé a válka. Když u nás na fotbal chodily desetitisíce. Freude, občas na tě ještě dojde

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Soustavné vydávání nobelisty Grasse

Brněnské nakladatelství Atlantis už poslední léta příliš titulů neprodukuje. Má v zásadě dvě autorské jistoty, či jak to nazvat – knihy Milana Kundery a Güntera Grasse (1927–2015). Tomuto německému nositeli Nobelovy ceny (z roku 1999) vydalo ve volné řadě spisů, byť tak Grassovy publikace na obálce či v tiráži označeny nejsou (mají však jednotnou grafickou úpravu), doposud třináct svazků. Tím nejnověji přeloženým je próza z roku 1979 Setkání v Telgte, v jejímž podtitulu sice stojí Povídka, ale rozsah textu je až románový. Grass zasadil děj do roku 1647 poblíž dolnosaského Osnabrücku, krátce před konec třicetileté války. Básník Simon Dach z Königsbergu pozval na setkání sestavu německých spisovatelů, aby spolu diskutovali o podmínkách a způsobech tvorby, ale do hovorů se jim prodere téma války. Toto setkání si Grass vymyslel, je tedy fiktivní, avšak jména zúčastněných tvůrců jsou skutečná (na Wikipedii lze nalézt i výčet, kdo byl kdo včetně dat narození a úmrtí). Autor své „kolegy“ z barokních časů vylíčil v sytých charakteristikách, přičemž západoněmecká kulturní obec v nich poznávala odkazy na jisté Grassovy současníky.

Totiž: Grass svým ponorem do barokních reálií a dějů, přičemž evokaci podpořil barokizujícím stylem vyprávění, nejen prokázal znalosti dotyčných historických reálií, nýbrž také smysl pro ironii. Přesně tři sta let po onom roce 1647 se totiž v západní (americké) okupační zóně sešla skupina literátů a založila Skupinu 47, ve své době vlivné až slavné uskupení, k němuž příslušel právě i Grass (vedle například jiného pozdějšího nositele Nobelovy ceny, Heinricha Bölla). A Setkání v Telgte je volným, nepřímým odkazem na zasedání Skupiny 47 – ostatně Grass dílo věnoval literárnímu redaktorovi Hansi Werneru Richterovi, který stál u zrodu jmenovaného uskupení, které se rozpustilo roku 1977. Günter Grass, vystudovaný výtvarník, doprovodil Setkání v Telgte svými vlastními ilustracemi.

Grafický úpravce knihy Boris Mysliveček využil při tvorbě obálky kresbu od Güntera Grasse, repro: Atlantis

Do toho!

Když nyní v Kataru vrcholí fotbalové mistrovství světa, je příhodné zmínit publikaci Na football! historika Martina Pelce (* 1980), docenta na Slezské univerzitě v Opavě. Autor totiž svůj výzkum soustředil na fotbalové diváctví a fanouškovství v českých zemích od počátku tohoto sportu u nás až do německé okupace v roce 1939. Pelc tudíž začíná sklonkem 19. století a děním do první světové války. Jádro jeho práce leží v rozmachu fanouškovství v prvorepublikovém Československu. Historik píše o jednotlivých klubech a jejich fanouškovských základnách, o tom, jaké sociální vrstvy na fotbal chodily, kolik stály lístky, jak byla uspořádána hlediště, jaké byly politické inklinace klubových přívrženců, jak byly v hledištích zastoupeny ženy, jak se na stadióny přelévaly nacionalistické nálady. Protože ani občané ve městech neměli tolik možností sportovního diváckého rozptýlení jako dnes, byla koncentrace na fotbal intenzivní: četné dobové fotografie dokumentují plné tribuny a zmasovění tohoto sportu. Existovali překupníci se vstupenkami, rovněž jejich padělatelé. Rozmach prodělalo cestování za svým týmem na hřiště soupeře, včetně stadiónů zahraničních.

„V roce 1931 například dorazili sparťanští fanoušci k třetímu, rozhodujícímu utkání 1. kola STEP (Středoevropského poháru – pozn. red.) s Juventusem do Vídně více než dvěma stovkami ‚velkých autobusů a autokarů‘. Většina vozidel prý byla opatřena nápisy typu ‚Fandové A. C. Sparty‘ nebo ‚S Moravskou orlicí na pomoc Spartě‘,“ píše Martin Pelc. Jeho text je přímo naditý informacemi (však také poznámkový aparát zabral několik desítek tiskových stran), ale není to práce suchopárná. Kromě četných černobílých ilustrací doplňujících text publikace obsahuje osmistránkovou barevnou obrazovou přílohu.

Grafický úpravce Tomáš Didunyk použil pro přebal fotografii nástupu hráčů Birmingham FC k zápasu proti AFK Vršovice-Bohemians na Dannerově stadionu 18. května 1932, repro: NLN

Jsi svobodný, ovšem sám

K této knize nejprve pár osobních slov. Poprvé vyšla vloni, chtěl jsem si ji zakoupit, zaváhal jsem, zmizela, vyprodána. Brněnské nakladatelství CDK však na letošní podzim připravilo dotisk, publikace je tedy opět k dispozici, proto o ní mohu a chci napsat. Z díla německého filozofa a spisovatele Rüdigera Safranského (* 1945) zprostředkovalo CDK nejprve předloni biografii Goethe: Umělecké dílo života (tu letos reeditovalo v brožované podobě). A vloni následovala práce Nietzsche. Biografie jeho myšlení; to je ta nedávno dotištěná. Autor v patnácti kapitolách a v doslovu – v souladu s názvem – nepředkládá životopis s důrazem na události protagonistova osobního života, nýbrž akcentuje jeho intelektuální vývoj. Pisatel v zásadě dodržuje chronologii, přičemž v závěrečné kapitola načrtává vyrovnávání se s Friedrichem Nietzschem u takových osobností, jakými byli spisovatel Thomas Mann či filozofové Jaspers, Heidegger nebo Foucault. Na úplném konci knihy se nachází oddíl Kronika, což je poměrně detailní kalendárium Nietzschova života a tvorby.

Goethe a Nietzsche nejsou ovšem jediní dva velikáni německé kultury, k nimž Rüdiger Safranski napřel své biografické schopnosti; na kontě má i portréty filozofů Schopenhauera a Heideggera či spisovatelů Schillera, E. T. A. Hoffmanna nebo Hölderlina. Ale zpět k Nietzschemu a jeho myšlení. Není od věci dodat, že vloni česky vyšla (díky Karolinu) ještě jedna k němu vztažená publikace, totiž Nietzsche a bludný kruh, jejímž autorem je francouzský filozof, spisovatel a esejista Pierre Klossowski (1905–2001). Originál se objevil roku 1969 a v západním světě podnítil novou vlnu pozornosti vůči Nietzscheově odkazu. Safranského kniha je uznávané dílo řekněme tradičnějšího biografického střihu, kdežto Klossowského text bývá charakterizován coby úvaha na pomezí filologie, filozofie a básnictví.

Knihu graficky upravil Zdeněk Granát, repro: CDK

Proč číst otce zakladatele dnes

Sebrané spisy Sigmunda Freuda (1856–1939), které publikovalo pražské Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek (celkem šlo o sedmnáct svazků), jsou fakticky rozebrané. A protože zmíněná značka již nic neprodukuje, nevypadá to, že by Freuda někdo česky v dohledné době soustavně vydával. Zbývají jednotlivé tituly, které se sem tam nově objeví. S jedním takovým dorazil Portál. A jde o zajímavý kus. Zmíněný Kocourkův projekt sice nesl označení „sebrané spisy“, nicméně nynější svazek, nazvaný Krysí muž a Vlčí muž, obsahuje dvě případové studie, přičemž kazuistiku Krysího muže, jímž byl devětadvacetiletý právník Ernst Lanzer, doplňují Freudovy do češtiny dosud nepřeložené, v pozůstalosti nalezené rozsáhlé poznámky, které si zakladatel psychoanalýzy pořizoval po každém sezení s klientem, jenž se sžíral láskou a nenávistí ke svému otci a projevovala se u něho nutkavá neuróza. Vlčí muž je kazuistika klienta, který se potýkal s psychosexuálními problémy pramenícími, jak se vyjevilo, z dětství; oním Vlčím mužem byl dvacátník Sergej Pankejeff, člen ruské aristokratické rodiny.

V recenzi na serveru Psychoanalýza dnes napsal psycholog Tomáš Puškárik, působící v pražském Denním sanatoriu Horní Palata, mimo jiné: „Vynára sa otázka, prečo čítať dnes vyše 100 rokov staré prípadové štúdie. Odpoveďou, ktorá je najviac po ruke je tá, že máme možnosť vidieť Freuda pri práci. Nielen teoretickej, ktorá je v oboch prípadoch nezanedbateľná, ale aj praktickej.“ A svůj text Puškářik zakončil: „Krysí muž aj Vlčí muž sa však vzájomne dopĺňajú, prvý text ponúka vhľad do techniky a nárys teórie, ktorá sa potom prehlbuje a rozvíja v texte druhom. Aj keď sú obe kazuistiky vyše 100 rokov staré, venujú sa psychickým mechanizmom, ktoré pracujú aj v človeku modernej doby. Sú obrazom, ktorý poukazuje na nečasovosť nevedomia.“

Při návrhu obálky využila Kateřina Tvrdá obrázek od Sergeje Konstantinoviče Pankejeva, repro: Portál