Vášnivý text spisovatelky, která se ve svých textech snažila zachytit celý svět

Rakouská držitelka mnoha ocenění a životní i tvůrčí partnerka spisovatele Ernsta Jandla (1925–2000) Friderike Mayröcker publikovala svou první sbírku – nazvanou Láryfáry: Zmatená kniha – roku 1956. Následovala desetiletá tvůrčí pauza. Experimentální literatuře totiž situace v poválečném Rakousku nepřála, prosazována byla konzervativní tvorba opěvující krásy vlasti. „Kulturní politika podporovala díla, jež pomáhala spoluvytvářet společenský konsenzus o tisícileté kulturní tradici Rakouska, kterou jen na chvíli přerušily ‚sny jednoho šílence‘, jak se po válce vyjádřil spisovatel Alexander Lernet-Holenia,“ objasňuje v doslovu svazku A zatřásla jsem miláčkem Zuzana Augustová.

Dílo Friderike Mayröcker zprostředkovala českým čtenářům poprvé v osmdesátých letech významná experimentální autorka a překladatelka Bohumila Grögerová výborem z poezie Kočkodan Samota. Přeložila rovněž Rekviem za Ernsta Jandla, které Mayröcker napsala po spisovatelově smrti. Podobně jako Mayröcker s Jandlem, tak Bohumila Grögerová tvořila umělecký a později i životní tandem s básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem – tato pražská dvojice překládala Jandlovy verše a oba páry pojilo také osobní přátelství.

Život jako materiál

V náročném textu A zatřásla jsem miláčkem (originál Und Ich schüttelte einen Liebling vyšel v roce 2005) autorka řetězí útržkovité vzpomínky na matku, přátele, četbu, ale i na běžné každodenní úkony. Zachycuje těkání myšlenek, které plynutí všedního dne provází. Tyto momenty si s obdivuhodnou přesností zpětně vybavuje a s vysokou mírou básnické stylizace je zprostředkovává čtenáři. Ten si pak jako mozaiku skládá velmi důvěrnou výpověď o autorčině životě a tvorbě, které u Mayröcker ovšem do značné míry splývají. Jako by život sám byl pouhým materiálem pro tvorbu. „Když něco dělám, pozoruji se při tom,“ popsala v knize svou metodu práce. Tento svůj princip rakouská spisovatelka formulovala také v novinovém rozhovoru, jejž s ní pořídila Zuzana Augustová během Pražského divadelního festivalu německého jazyka v roce 2008: „Ve svých textech se snažím zachytit celý svět, k tomu samozřejmě patří i mrtví lidé, ale i živí, zvířata, především však příroda, duševní život i tlachání. Prostě všechno, co patří k životu, když člověk existuje a kráčí světem s otevřenýma očima.“

Jazyk, řeč, slova, a to v podobách knih, popsaných papírů nebo lístečků s poznámkami, to vše tvořilo takzvaný pěstěný chaos, který umělkyně mnohokrát v rozhovorech zmiňovala a v němž ji fotografové rádi zachycovali. Rovněž v textu A zatřásla jsem miláčkem se zmínky o chaosu opakují jako jedno ze zásadních témat („je to myšlenkový chaos“, „přesladký zmatek“ nebo „lístky s poznámkami mi při psaní na klíně šustí“). Svůj život Mayröcker zcela podřizovala tvorbě, mnohokrát v textu tuto svou vášeň popisuje tak, že z ní psaní „tryská“, že se řečí nechá unášet, „jako by měla křídla“. Tato posedlost tvorbou spojovala autorku s jejím životním i tvůrčím partnerem Erstem Jandlem; společně tvořili rozhlasové hry, tři z nich česky vyšly roku 2005 ve svazku lapidárně nazvaném Experimentální hry.

Na konci rolu 2019 informovala Rakouská národní knihovna, že získala významnou část archívu a dalších materiálů Friederike Mayröcker. Na snímku „pěstěný chaos“ její pracovny. Foto: © Österreichische Nationalbibliothek

Důvěrná blízkost

Oba umělci si vzájemně byli prvními čtenáři svých textů a intelektuální oporou, ačkoliv nesdíleli společnou domácnost. Jejich zvláštní soužití přiblížila nezapomenutelná inscenace pražského Divadla Na zábradlí Z cizoty (premiéra 2004), v níž režisér Jan Nebeský do jevištní podoby převedl Jandlovu jedinou celovečerní hru, označovanou za mluvenou operu. Vzpomínky na Ernsta Jandla (označeného v textu výhradně iniciálami EJ) tvoří stěžejní téma díla A zatřásla jsem miláčkem; spíše než stesk však ty vzpomínky vyjadřují stálou a přetrvávající blízkost dvou spřízněných duší. Zvolání „A zatřásla jsem miláčkem“ se pravidelně opakuje, neustále narušuje rytmus řeči a připomíná onu partnerskou blízkost.

Vídeňská spisovatelka ve svém textu svérázně pracuje s typografickými znaky, vyznačuje části textu kurzívou, jiné verzálkami, některé výrazy dává do uvozovek či závorek. Mezeru dává před i za dvojtečku, namísto tří teček používá dvě, některá slova důsledně uvádí pouze ve zkratce. Všechny tyto zvláštnosti překlad zachovává. Německé ostré ß Mayröcker nenahrazuje dvěma s, jak je v soudobé německé gramatice zvykem, nýbrž písmeny sz. S touto zvláštností textu si překladatelka Zuzana Augustová invenčně poradila tak, že z historického spřežkového českého pravopisu volně odvodila zdvojení dvou sykavek žš. Vyjmenovaná specifika textu mají pro čtenáře význam jak estetický, podobně jako u grafických básní, tak rytmizační. Text plyne v rychlém sledu, jako by autorka chtěla všechny své vzpomínky, myšlenky, inspirace nahustit na co nejmenší plochu, ovšem je pravidelně narušován a provzdušňován zmiňovanými efekty.

Kromě citlivé a poučené práce s českým jazykem považuji za cenné, že teatroložka a překladatelka Zuzana Augustová se dlouhodobě zabývá poválečnou německojazyčnou literaturou. Přeložila mimo jiné řadu dramat Elfriede Jelinek, Petera Handkeho, Thomase Bernharda nebo Felicie Zeller. Experimentální rakouskou literaturu, kterou vnímá v kontextu rakouské filozofické a literární tradice kritiky jazyka, Augustová podobně zkoumá v monografii Experiment jako kritika nacismu (2020). Tato znalost kontextu se v překladu odráží, text je čtivý až zvukomalebný a dobře by vyzněl i ve formě mluveného slova, například v podobě scénického čtení nebo rozhlasové četby.

Obálka českého vydání je dílem Evy-Marie Engström, repro: dybbuk