Komentář: Dobré ráno, Brno! Kéž by v televizi byla taková legrace

Dobový kontext je totiž chmurný. Teď nemyslím válku na Ukrajině či energetickou krizi umocněnou inflací. Myslím širší a nadčasovější kontext kulturní. V devadesátých letech vznikala v České televizi Česká soda, které nebylo nic svaté. Nova v tu dobu měla své Gumáky, loutky s maskami aktuálně působících politiků, s nimiž provozovala satiru – mnohdy dost prvoplánovou, surfující na pěně dní, nicméně satiru. V novém tisíciletí však satiry, experimentování a spontaneity v tuzemských televizích postupně citelně ubylo. Tato odúmrť odrážela společenský vývoj s bující byrokratizací, ale také s její ztrátou nadosobních vizí. Ve společnosti sice po listopadu 1989 zavládla kýžená svoboda projevu, ale poté, co se společnost politicky a ekonomicky stabilizovala, byla stále více šněrována právními předpisy, které zase odrážely monetizaci společnosti – každý zájem, jehož se někdo něčím může dotknout, lze vyčíslit penězi a žádat odškodnění. Ostatně dezinformační vlny, typické pro současnou dobu, mají jednu z příčin právě v tom „zkorektnění“ médií.

Simona Lewandowská v první epizodě seriálu Dobré ráno, Brno! Foto: ČT – Radek Miča

Postupně přestalo být kupříkladu myslitelné, že by tuzemská veřejnoprávní televize vyprodukovala takovou mystifikaci, jakou bylo patafyzické Studio Kroměříž (1992) či ulítlý Dokoláč (2000), v němž dával průchod své imaginaci Jaroslav Dušek, tehdy ještě nevyzenovaný a bez aury duchovního gurua, jenž hoví všemu světu a ochotně rozdává moudrosti (třeba o covidu). Jeden z diváků na ČSFD k Dokoláči napsal: „Až patologicky zvrhlá pitomost, které ale nemůžu neudělit maximální hodnocení, protože kromě místy dokonalých frků a neustále dokonalého Duška je to tak raritní a odvážný počin, že nikdy předtím a snad ani potom si u nás nikdo na nic podobného netroufl a pravda, tenkrát při prvním a pravděpodobně i jediném vysílání to s Červeným trpaslíkem tvořilo smrtící kombinaci!“ K tomu připočtěme, že v českém éteru pár let po převratu taky bavilo lidi Radio Mama (se sloganem „Radio Mama je tvoje máma“), v němž začínal kupříkladu Jiří Macháček. A dalo by se pokračovat…

To všechno je nevratná minulost. Současnost je ustrašená, přecitlivělá a zduřele korektní. Když dneska veřejně děláte humor, musíte si dávat pozor, abyste se nikoho nijak nedotkli. Měli byste provozovat humor laskavý, empatický a ohleduplný. Dějiny humoru a satiry jsou však dějinami vesměs (a mnohdy drsné) nekorektnosti a je otázka, zda sousloví „laskavý humor“ není ve své podstatě protimluv. Prvorepublikový spisovatel Vladislav Vančura formuloval větu: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“ Neboli: humor mnohdy není k smíchu, zato osvětluje a obnažuje situace nebo postoje, jejichž nejapnost či zvrhlost by jinak nebyla tak zřejmá. Humor shazuje masky. Humor jde proti image. A image je dnes téměř vším. Lze to říct i jinak: humor je kromě jiného riskantní podnik.

Zuzana Zlatohlávková a Ondřej Kokorský v první epizodě seriálu Dobré ráno, Brno! Foto: ČT – Radek Miča

Na okraj: Jen zdánlivým potvrzením toho je výrok nyní tak „cool“ herce a baviče Štěpána Kozuba, který svému početnému publiku při veřejném vystoupení sugeruje, že když řekne vtip na adresu Romů, tak se stává odvážným a pronásledovaným občanem: „Jo, dneska je taková doba, vole. Řekneš fór a jdeš sedět. Za fór, chápete to, za fór, jo.“ Jenže střízlivě viděno: Kozub samozřejmě „sedět“ nepůjde. Chce „lid“ stůj co stůj pobavit a pěkně na tom vydělat. Ale takovému vypočítavému počínání je dobré dát nějakou vyšší nálepku. Takže si bavič nalepí cejch disidenta humoru. Tento morální kýč jde s duchem nynější doby, kdy každý druhý dává ostatním lidem nahlas najevo, jak exponovanou osobností je a že reprezentuje nějakou podstatnou pravdu a že je za tu pravdu pronásledován.

Zpět k seriálu Dobré ráno, Brno! Je to satira, jíž se zdráhám říkat laskavá a vůbec bych si netroufal tvrdit, že Jan Prušinovský má rád lidi. Umění vystihnout lidské typy nemusí souviset s láskou k nim; dokonce umění vystihnout lidské jednání může být naopak spojeno s odporem k druhým. Proto jen čistě fakticky: Prušinovský byl hostem brněnské verze pořadu Dobré ráno, oné „startovací dávky pohody“, jak je ta relace označena v programu ČT. Ten zážitek jej inspiroval k seriálu, v němž dal průchod své fabulační imaginaci. Zákulisí i dění ve studiu rozvíjí ad absurdum. Režisér pořadu (Jan Kolařík) je trochu alkoholik, trochu flegmatik, trochu cynik, nicméně profesionál. Moderátorka (Zuzana Zlatohlávková) do sebe na záchodě vtahuje prášek, který při mé poslední návštěvě Brna šéf jednoho tamního divadla nazýval „chytrou moukou“. Její moderátorský partner (Ondřej Kokorský) je dílem exhibicionista, dílem férový a citlivý chlap. A tak dál. Že jejich ranní pořad každý den vznikne, je trochu zázrak. Ostatně občas se jim to vymkne z rukou… Některé frky v Dobré ráno, Brno! míří na první signální, jiné jsou rafinovanější a vypointované a některé repliky nebo situace ocení (či se naopak budou cítit popuzeni) ti, kteří v televizi pracují. Jakkoliv to někomu může znít divně, tenhle seriál dá označit za velmi přijatelnou veřejnoprávní zábavu. Nic víc, nic míň. Žádný experiment, ale také ne oblbující zábavička. A těší mě, že Jan Prušinovský tady dal vyniknout několika hercům z brněnských scén, z HaDivadla a z Husy na provázku, že tu nesledujeme okoukané, přeobsazované pražské obličeje.

Záběr z druhé epizody seriálu Dobré ráno, Brno! Foto: ČT – Radek Miča

Protože žijeme v době, kdy jsou návštěvníci v divadelních programech upozorňováni, že v inscenaci některé postavy kouří a že je to součást uměleckého ztvárnění (čeho jiného by cigarety na jevišti měly být součástí?), anebo se žádá, aby u filmu bylo výslovně napsáno, že jde o smyšlenku, tak vlastně jádrem tohoto komentáře je banální sdělení, že tak, jak je prostředí brněnského studia ztvárněno u Prušinovského, to v České televizi nechodí a nechodí to tak ani v žádné jiné televizi. Realita je šedivější, střízlivější, opatrnická, úzkostlivá, aby právě korektnosti a všem možným předpisům bylo učiněno zadost. Což nevylučuje, že Dobré ráno, Brno! nebude někým účelově použito proti ČT jako klacek se slovy: Vidíte, takhle to tam za vaše peníze vypadá! Nemluvě o tom, že takhle to mnozí diváci mohou číst i bez ideologické „nápovědy“. Když někteří na ulici oslovují herce, kteří hrají lékaře, a žádají po nich zdravotní radu nebo když ztotožňují povahu herce s povahou figury, kterou ztělesňuje, tak co by si nemohli myslet, že Dobré ráno, Brno! ukazuje pravou tvář televizních poměrů.

Znamená to, že by si veřejnoprávní instituce raději a pro jistotu neměla dělat legraci sama ze sebe? Když na tohle přistoupíme, bude to další vítězství expandující prudérie a úzkostlivosti, které nevedou k lepšímu, kvalitnějšímu životu, nýbrž, mimo jiné, k vyšší spotřebě antidepresiv. Sarkasticky lze přece nahlédnout různé profese včetně vážených, kupříkladu politické, lékařské, učitelské. Mimochodem: na Netflixu byla nedávno uvedena druhá série švédského seriálu Láska a anarchie, který s nadsázkou, a někdy rovněž drsnou, nahlíží podnikání v knižním nakladatelství. A tak se tentokrát dívejte, jaká legrace by to byla, kdyby se třeba hudebník Jura Pavlica při návštěvě brněnského ranního studia trochu odvázal. V reálném provozu se spontánnosti a experimentování dneska bojí nejen veřejnoprávní média. Tak proč si to neodžít aspoň ve fiktivním seriálu? A že Dobré ráno, Brno! neskončí úplně vesele? Bylo to asi jediné možné dramaturgické řešení, jak se z těch „příhod z natáčení“ vymotat. Víc už ale prozradit nemohu…