Seriál Willow je milá pitominka, která se vrací do dob dobrodružství, proroctví a MTV

Willow kdysi byl úplně obyčejným farmářem z trpasličího národa Nelwynů. Nade vše toužil stát se čarodějem. Náhoda mu přihrála do cesty novorozenou holčičku „velkých lidí“ Daikinů, po níž pátrala zlá černokněžnice královna Bavmorda z hradu Nockmaar, a to proto, že ona dívenka jménem Elora Danan měla podle proroctví ukončit její hrůzovládu. Willow se musel spojit s prolhaným a nezodpovědným válečníkem Madmartiganem, najít kouzelnou hůlku hodné kouzelnice (toho času zakleté), naučit se kouzlit, porazit řadu nepřátel včetně ďábelských psů a vedle Elory Danan a světa vůbec zachránit i vojsko odvážných válečníků proměněných v prasata. A to všechno se ve filmu Willow z roku 1988 kupodivu povedlo.

Jenže o několik let později se zlo vrací v podobě mocné Zlobaby, která kdysi zkazila původně hodnou Bavmordu. Její smrtící vyslanci zvaní Vichry unesli prince (jeho rodiči jsou již dlouhou dobu ztracený Madmartigan a současná královna Sorsha, Bavmordina dcera). Je třeba sestavit družinu, poprosit již postaršího Willowa coby jediného dostupného čaroděje o radu i pomoc, vyrazit přes hory doly ke Zlomenému moři, překročit jej a vstoupit do Zapomenutého města…

Val Kilmer a Warwick Davis ve filmu Willow z roku 1988, foto: Metro-Goldwyn-Mayer

Může za to George Lucas

Pokud máte pocit, že to je ne úplně konzistentní blbost (a to jsme vynechali malé človíčky, Lebkouny, Trolly jedoucí v otrokářství nebo magický Kyrys), chyba není na vašem přijímači. Filmový Willow byl ukázkovou osmdesátkovou fantasy – jen tehdy, ke své škodě, trochu megalomanštěji pojatou, než by fanoušci třeba takové Planety Krull ocenili. A seriál, byť o třicet čtyři let mladší, je sice přesně tak woke, jak se na současnou produkci Disney+ sluší, ale jinak je snad ještě osmdesátkovitější než originál. A že ten je dnes už skoro adeptem na půlnoční projekce či na Festival otrlého diváka!

Aby bylo jasno, za tohle všechno může George Lucas, který si už v sedmdesátých letech vysnil základní příběh, takže i když se o filmu mluví jako „high fantasy“ (tedy plus minus „vznešené“), zápletkou i motivy se blíží k pulpové hrdinské fantasy třicátých a čtyřicátých let (nebo ještě víc k slavnému filmovému béčku Rudá Sonja z roku 1985). Teprve úspěch Star Wars posunul projekt o něco dále. Zároveň na natáčení šesté epizody své ságy z předaleké galaxie Lucas objevil Warwicka Davise, tehdy třináctiletého chlapce trpícího nanismem, tedy poruchou růstu, který hrál jednoho z maličkých medvídkovitých Ewoků. O nějakých pět let později si právě on zahrál Willowa. A mimochodem, lidé s nanismem byli obsazeni do rolí všech Nelwynů.

Režii obstaral v oné době začínající Ron Howard (a nedá se říct, že by se zrovna dvakrát předvedl), hudbu složil (a z mnoha klasických skladatelů včetně Leoše Janáčka si porůznu popůjčoval) James Horner, v roli Madmartigana si užil Val Kilmer a Sorsha byla první hollywoodská role britské herečky Joanne Whalley. Vlastně silná sestava. Producent Lucas věřil, že tu zopakuje úspěch Star Wars. Nestalo se. I tak ten snímek díky své bezelstné naivitě, vrstvení dobrodružných scén a občas osvěžujícímu odstupu od jinak hustě zastoupeného patosu (závěrečná konfrontace Willowa s Bavmordou je až sitkomovým poměřováním toho, kdo z nich má delší hůlku) nakonec nejen docela vydělal, ale především se stal kultem ve videopůjčovnách a televizích.

Z velkých plánů na pokračování však sešlo. Vznikla pouze knižní trilogie, kterou pro Lucase sepsal Chris Claremont (známý především jako scenárista komiksových X-menů a Wolverina), v níž je hlavní postavou dospívající Elora Danan. Tento příběh nový seriál ovšem vesele ignoruje.

Warwick Davis v seriálu Willow, foto: Disney+

Partička na výpravě

Takže ten seriál. Královna Sorsha je stále naživu a vede mírumilovnou zemi zbavenou veškeré magie (a oddělenou od divokého světa, kde magie stále funguje opalizující bariérou). Elora Danan je ovšem skryta neznámo kde; nikoliv proto, že se má stát císařovnou a Sorshiny děti by tak ostrouhaly, nýbrž proto, že by si pro ni přišla zlá magie. Chvilku trvá, než to člověk dokáže přijmout, ale nakonec je za tu naivitu rád. A Willow? Ten je už spíš mýtus – žije v ústraní a do ničeho se neplete. Což se pochopitelně změní, jakmile dojde ke zmíněnému únosu, a on se musí postavit do čela výpravy. V ní figuruje princezna Kit, její přítelkyně a rytířka Jade, mladičká pekařka Holubice (z níž se skoro okamžitě vyklube Elora Danan), dále Boorman, což je secondhandová nihilistická náhrada za Madmartigana (Val Kilmer se kvůli zdravotním problémům nemohl natáčení zúčastnit, proto je osud jeho postavy záměrně neznámý), a konečně je tu Graydon, princátko z vedlejšího království; Graydon vyhlíží jako salonní idiot, nicméně má docela dost tajemství a skrytých vloh, aby se postupně stal možná nejzajímavější z nových postav.

Na výpravu s nimi sice vyráží i nějaká ta zkušenost, ale nebojte, ke starším vedlejším postavám přistupují scenáristé jako k tradičním červeným hadrům a nekompromisně je likvidují – občas i docela krvavým způsobem. Naživu tak zůstane jen přehlídka krásných, a hlavně mladých herců a hereček. A samozřejmě Warwick Davis, který zde ztělesňuje už čistě roli mentora. Celá partička (protože družina je pro ně příliš honosné slovo) se pohybuje od jedné zajímavé lokace k druhé. Ty sice nevytvářejí kdovíjak soudržný svět, jenž by mohl reálně existovat, ale jsou dostatečně odlišné a zajímavé, aby to bylo především mladším divákům jedno. A pozor! – tenhle Willow nesází na spektakulární akci jako jeho filmový předchůdce, nýbrž daleko více zesiluje jeho komediální prvky a rozehrává kolem mladých hrdinů a hrdinek často dost obskurní, ve své podstatě však relativně fascinující scénky.

Záběr ze seriálu Willow, foto: Disney+

Mládež se baví

Svého prvního vrcholu seriál dosahuje ve čtvrté epizodě, která se odehrává na opuštěném Nockmaaru. Kvůli své zlé pověsti nebyl nikdy vypleněn a zůstává plný magických přísad a pokladů. Což se hodí, protože jeden z hrdinů je zrovna posedlý démonickou silou a je zapotřebí provést vymýtání, k němuž je zapotřebí výtažek z blínu. A ten nikde není. Takže postavy hledají naloženou vačici rudokrkou, která se blínem živí, a hodlají ji vyvařit (když už jedna z postav pracovala v kuchyni). V další epizodě, na oslavě klanu Lebkounů, získá sousloví „high fantasy“ úplně jiný význam a výraz, než by ctitelé vznešených elfů a moudrých čarodějů čekali.

Vlastně nový Willow funguje nejlíp coby komediální drama ze života mládeže, která je tak akorát rozervaná a řeší první lásky. (A také tedy ten exorcismus a záchranu světa, ale to mají spíš jako bokovku.) A byť to zní sarkasticky, vlastně to funguje a divák tvůrcům odpustí, že jinak je jejich příběh dost dada a namísto logiky sází hlavně na tahání gryfů z klobouku (v jednu chvíli se Willowova hůl stane jakousi magickou brokovnicí, jindy se bez přípravy vytasí s něčím jako plamenometem) a sem tam se vyskytne pomrknutí na fanoušky originálu. Do toho specifická vizualita, která sice pilně pracuje s počítačovými triky generujícími něco, čemu se říká digibordel, nicméně občas překvapí nádherně osmdesátkovými příšerkami.

A pak ta hudba! Štafetu převzal James Newton Howard a narazíme i na písně, které z některých epizod dělají vyloženě večírkovou záležitost pro postavy i publikum a příjemně mixují retro s dravým moderním přístupem. Příkladem budiž skvělý cover skladby Enter Sandman nebo naopak původní verze Money for Nothing od Dire Straits (s hostovačkou Stinga). Právě druhá zmíněná píseň seriál zakončuje a podtrhuje, že celá tahle zábavná – láskyplně řečeno – pitominka je jako Pán prstenů podle MTV. Což je natolik bizarní výsledek, že se skoro těšíme na možnou druhou sezonu.