Starý svět umírá, nový se teprve rodí. Tehdy vylézají zrůdy. Tak se mějte na pozoru!

Snímek Krvavé pomeranče, v němž se prolíná několik příběhů, začíná komediální nadsázkou a satirické postřehy uštědřuje na všechny strany. Manželský pár důchodců doufá, že případné vítězství v taneční soutěži mu pomůže se aspoň částečně zbavit olbřímích dluhů, které vznikly proto, že pán a paní vedli svůj zavedený rozmařilý životní styl, i když na něj už neměli. Jejich syn, právník, doufá ve společenský vzestup. Ministr financí má potíže s kontem v zahraničí a poradci jej učí, jak náležitě vystupovat na veřejnosti, aby od sebe odklonil nežádoucí pozornost. Dívka prožívá napjaté okamžiky v očekávání prvního sexu, aniž tuší, jaký spád události naberou.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Ovšem posléze režisér Jean-Christophe Meurisse (* 1975) přitvrdí. Spustí sled tragikomických bizarností, které jednou vnímáme jako vcelku zasloužené, jindy převáží děs spojený s úchylností. Prvky různorodých vyšinutostí se postupně vyskytují všude. Svět je zalidněn zákeřnými vyšinutci, ale pouze některé z nich stihne odplata, ať již díky náhodě, nebo rukou oběti. Ponaučení je jediné: V noci nezůstávejte sami a dejte si pozor na cizí lidi. Ale takhle „přízemní“ film být nehodlá, jak napovídá úvodní citát z díla (jmenovitě jde o Sešity z vězení) italského komunisty Antonia Gramsciho umučeného fašistickým režimem: „Starý svět umírá, nový se teprve rodí. Tehdy nastává čas zrůd.“

Jistěže lze na tančící stařičký pár a jeho rozhodnutí zásadně se vyrovnat s tíživou ekonomickou situací nahlížet se shovívavou nostalgií, ovšem tak jednoduché to není – jejich dospělé děti odsuzují „hipísáckou“ minulost svých rodičů jako něco směšného a jejich celoživotní svobodomyslnost označují za pošetilou. Zejména usměvavý Olivier Saladin coby dovádivý stařík jako kdyby si vzal příklad z obdobně modelovaných postav v pozdních komediích Woodyho Allena.

Blanche Gardin ve filmu Krvavé pomeranče, foto: Rectangle Productions / Film Europe

Ponižující zážitek potká právníka, když se dostane do hádky s kolemjedoucím řidičem. Divit se nestačí samolibý ministr, když přijde v noci požádat o pomoc při výměně kola u auta. Mladičká Louise (s okouzlující nevinností ve tváři ji ztělesnila Lilith Grasmugová) svého ostýchavého milence překvapí nenadálou náruživostí, avšak milostná romance se záhy zvrtne nečekaným směrem. V menu Krvavých pomerančů se rovněž vyskytnou gastronomické laskominy… Jakkoli inscenační provedení inklinuje k expresivitě i k morbidní nadsázce a vyprávění chce šokovat rozuzlením jednotlivých zápletek, snímek přece jen nezapře režisérovu divadelní profesi, ryzí filmařiny v něm příliš není, dá se vysledovat určitá statičnost.

Krvavé pomeranče tedy prezentují současnou společnost jako krutou arénu, přičemž v tom nejsou inovativní, byť leccos „delikátního“ je tu ke spatření. Ovšem vzpomenete si na hrdinku tragikomedie Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky, povoláním zvěrolékařku, která provede pánům jistý odborný zásah natolik bravurně, že násilní pachatelé pozřou své vlastní pozůstatky připravené s vajíčky jako chutný pokrm? Tak daleko Jean-Christophe Meurisse přece jen nezašel…

Český plakát k filmu, repro: Film Europe