Překladatelka Anna Kareninová: S nárůstem obrazů chudne slovník a mizí schopnost přesného vyjádření

Hlavní hrdinka ve filmu Je nalezena tím, koho hledá promlouvá skrze „svoje“ autory. Mlčí o rodině, přátelích nebo i třeba o knihách, které čte pro svoji osobní radost. Precizní vyjadřování vládkyně slova, jež umí s rodným jazykem zacházet jako málokdo, přesto místy odhalí drobnou křehkost, nebo dokonce náznak nostalgie. Stejně tak kameru si nakonec během pětiletého natáčení pustila poměrně blízko. Před dokumentaristy balila knihy a archiv svého muže, básníka Petra Kabeše (zemřel 2005). Mezi krabicemi ve stejném bytě, odkud se teď pomalu stěhuje pryč, se odehrál i tento rozhovor. Anna Kareninová se posadila na vyřezávané křeslo archaického vzhledu.

Anna Kareninová a Petr Kabeš 24. října 2003 na předávání Státních cen za literaturu v Míčovně Pražského hradu, foto: ČTK – Stanislav Peška

„To křeslo měl Petr v redakci Sešitů. V jeho archivu jsem teď v zápiscích našla příběh, kde popisuje, jak si křeslo kdysi lacino koupil a vezl ho domů z Korunovační ulice v Bubenči otevřenou tramvají. Postavil ho na plošinu, sedl si na něj a ujížděl. Pak se nám rozpadlo, ale nechali jsme ho opravit a já pak ještě jednou.“

Překládáte na tomhle místě? Zajímalo by mě, jak vypadá pracovna někoho, kdo má tak niterný vztah ke své práci jako vy.

Pracovna byla vedle. Strohá a jednoduchá. Můžu ale pracovat kdekoli, kde si udělám kus svého prostoru. Jen když jde o těžší překlady, o složité texty, potřebuji své knihovny. Mám jednu související s Ezrou Poundem a jednu kolem Louise-Ferdinanda Célina. A pak takový zlatý fond, tedy knihy, na které se často odkazuje a nechci si je pořád půjčovat z knihovny.

Francouzský spisovatel Louis-Ferdinand Céline, vlastním jménem Louis-Ferdinand Destouches (1894–1961), na snímku z počátku třicátých let, foto: wikipedia.org / Gallica Digital Library

Kam nahlížíte nejčastěji? 

Mění se to, třeba u Ezry Pounda je hodně odkazů na autory všech dob i částí světa, ty citace se musí uvádět v zavedeném českém překladu, pokud existuje. U Célina jsou to mnohde parafráze francouzských autorů, tak já zas ty autory parafrázuji, jak jsou u nás převedeni. 

Už dvakrát jste zmínila Ezru Pounda, jednoho z autorů, jimž chcete sloužit, jak sama říkáte. Platí tenhle vztah i v případě stovek filmů, které jste opatřila titulky nebo českými dialogy?

Překlady knižní a filmové bych přece jen oddělila. U knih se věnuji dost náročným překladům a dávám jim mnoho času, nejsem limitovaná ničím. Záměrně nehledám v knihách obživu. Živí mě filmové překlady, které jsou jiná disciplína a jsou vždycky v něčích službách. I když vztah k nim mám taky. 

Filmy si tedy nevybíráte?

Při překladech pro Českou televizi, když měla na programu Filmový klub, mi dramaturgové nabízeli mně blízké tvůrce, od každého z nich se uváděla série děl. Takhle jsem měla možnost titulkovat retrospektivy Godarda, Truffauta, Felliniho, Viscontiho, bratří Tavianiových a dalších. Dnes překládám pro Velikány filmu jen jednotlivé snímky, protože delší retrospektivy se už neuvádějí. Pokud jde o filmy do kin, tedy současnou produkci, titulkuji je čím dál méně, je to jiná oblast filmu. V televizi se hodně vybírá, do kin jde leckdy to, co distributor musí koupit v balíku s něčím, o co má zájem. Už několikrát se mi stalo, že jsem si film pustila a vrátila ho. Tady se spíš soustředím na dramaturgii překladů a tím získávám aspoň větší přehled o tom, co je nového.

Americký básník a kritik Ezra Pound v Římě 16. března 1941, foto: archiv ČTK / AP

Právě, pod řadou snímků v kinech jste psaná jako dramaturgyně titulků, skoro jako kdybyste na to měla monopol.

Monopol nemám, pracuji pro své domovské studio a redigování a časování titulků jiných překladatelů je moje nejtrvalejší práce. Taková dramaturgie titulků zabere samozřejmě méně času než překlad a já s radostí rediguji všechno, co mi studio zadá. 

Mají podobný systém kontroly titulky filmů na streamovacích platformách? Co říkáte na jejich kvalitu?

Na začátku jsme se v případě platforem snažili naznačit, že by bylo dobré, kdyby se české titulky nepřekládaly a neredigovaly v Londýně nerodilými mluvčími. To už se napravilo. U streamovacích platforem ale chybí individuální časování – a to se nezmění. Někde v centru se globálně vytvoří už načasovaný program pro všechny mutace v různých jazycích, překladatelé mají předem dané chlívečky, do kterých se musí v počítačovém programu vejít s češtinou. Jenže každý jazyk má svá specifika, svoji délku slov a rychlost čtení. V češtině čtete pomaleji než anglicky a slova jsou delší. Když se někdy přece jen dívám na film titulkovaný touto metodou, i ten jazykově kvalitní nestíhám číst. U dobrých filmů je to škoda. 

Čtyřiaosmdesátiletý básník a kritik Ezra Pound se 9. července 1969 prochází na hlavním náměstí umbrijského města Spoleto ve střední Itálii, foto: archiv ČTK / AP

Do jaké míry ve filmech dominuje obraz nad slovem?

Ve filmu je hlavní obraz, slovo mu podléhá, a to mě právě zajímá. Když překládáte text, jediná materie je pro vás jazyk. Pouze jazykem vytváříte obraz, rytmus, hudbu. Sdělení. U filmu naopak nesmíte jazykem překážet obrazu, rytmu, hudbě. Slovo je služebné, ale musíte s ním dobře zacházet. Vystihnout atmosféru používaného jazyka, většinou i stylizaci, nebýt falešní a nechtít přesmíru vyniknout. 

Co když postavy hovoří v neobvyklém nářečí? Máte to s kým konzultovat?

Mám dialogové listiny, kde jsou zvláštnosti většinou přeloženy do spisovného jazyka. Význam slov je tedy jasný, musím jen vyjádřit stylovou úroveň, převést ji a nepřehnat to. Divák vidí a slyší, že se postava chová a mluví nějak jinak a chce mít v titulcích hlavně jasný a zřetelný obsah, aby nemusel dumat nad významem. Lepší je spíš trochu ubrat a naznačit pomocí lexika, z jakého zhruba prostředí postava pochází. Musíte si volbou slov poradit i s tím, že u nás není jazyk tak rozrůzněný a společensky určující jako mnohde jinde. Třeba v Anglii si vás každý zařadí, hned jak otevřete pusu.

Anna Kareninová v bytě, v němž se natáčel dokument Je nalezena tím, koho hledá; Praha, 25. února 2023, foto: ČT art – Josef Chuchma

Jak dlouho bude trvat, než v praxi dojde na popření tvrzení, že strojový překlad není možný a filmy bude překládat umělá inteligence?

Myslím, že umělecké překlady umělá inteligence hned tak dělat nebude. Párkrát, když jsem dostala k překladu literární text, který mě nebavil, jsem ho zkusila dát do jednoho velmi slušného překladače, ale musela jsem to zahodit. 

Na co je technologie krátká? Neumí obsáhnout kontext?

Literární text překladač nezvládá. Neumí jinotaje ani metafory. A parodie nebo narážky už vůbec ne. Ale když jsem mu zadala přeložit jednu velmi obtížnou a výlučnou odbornou přednášku, převedl ji skvěle, včetně vysoce specifické terminologie. Najde si totiž v prostoru internetu všechny odborné články na to téma, i když jich moc není, a dá je dohromady. Opravovala jsem jen sem tam nějaká mylně použitá synonyma. 

Když se vrátíme k literárním překladům, podle čeho poznáte, že chcete konkrétnímu dílu nebo autorovi sloužit?

Vybrala jsem si spisovatele, kteří jsou jedineční formou i obsahem, mají styl, který posunuje literární vývoj dál, a zároveň mají vhled, který jsem jinde nenašla. A kteří zároveň nejsou dostupní v českém kontextu, nebyli přeloženi. Básník Ezra Pound a romanopisec Louis-Ferdinand Céline jsou a byli považováni za epochální a pro mě jsou přelomoví.

Francouzská spisovatelka Marguerite Durasová drží v Paříži 7. dubna 1986 šek na padesát tisíc dolarů poté, co jí byla udělena cena Ritz Paris Ernesta Hemingwaye za autobiografickou prózu Milenec. foto: ČTK / AP – Herve Merliac

Co taková Marguerite Durasová, kterou jste také překládala?

Je to spisovatelka, která vytvořila atmosféru a v ní osobitý obsah. Některé její romány jsou velmi specifické a dalo se pro ně vzplanout, ale u dalších ten styl byla už spíš rutina. Ukázalo se, že se tudy dál jít nedá. 

Její pozdní dílo Bolest jste ovšem přeložila…

Ale to je výjimečný text! Věřím, že ho psala z nějakých svých zápisků z té doby, kdy se příběh odehrává; není v něm kalkul. Stejně tak Milenec, kterého údajně někde našla také ve starých rukopisech. Kniha napjatá od začátku do konce. Ale jeho rozmělnění a rozvedení nazvané Milenec ze severní Číny je už jen plagiát. 

Jaká fáze překladu je pro vás nejzajímavější?

Když už to mám takzvaně napsáno z první vody a začnu měnit a předělávat. Překládání je nejprve vleklá přepisovací práce, napřed opisujete knihu, ale pak je to nádherné. Radostně odcházím od sebe a žiju v tom textu.

Záběr z filmu Céline! Deux clowns pour une catastrophe (Céline! Dva klauni ke katastrofě), který v roce 2016 natočil francouzský scenárista a režisér Emmanuel Bourdieu. Spisovatele Célina ztvárnil Denis Lavant, foto: Paradis Films

Jak si zvykáte na jazykové návyky konkrétního autora? Vytváříte si rejstřík pro každého z těch svých?

Ano, mám svůj rejstřík pochopitelně u Milana Kundery, ale rámcově i u Célina a Pounda. I když u nich to jde hůř, Célinovy romány mají každý svůj svět i slovník a on slova neuvěřitelně a záměrně zasazuje do skladby příběhu, jako by je vetkával do tapiserie. Skoro v geometrickém obrazci. A v každém románu jiná slova a jiným rytmem. Stejně tak Pound. Každý oddíl Cantos má vlastní rytmus, kompozici, zároveň se ale motivy vracejí, takže je musím přibírat, zapisovat si je. Romány Milana Kundery jsou také každý svébytný, ale slovník a některá přirovnání procházejí celým dílem, od začátku do konce. 

Když překládáte autora, musíte se sama v sobě vyrovnat s jeho občanskými potížemi, s jeho osobními obsesemi, chybami a poklesky?

Narážíte na Pounda a Célina, kteří jsou vedeni jako ukázkoví antisemiti. Mluvila jsem o tom už tolikrát! Nedokázala bych překládat někoho, kdo se z jakýchkoli důvodů zachoval jako sketa. Tihle dva blázni vykřikovali, hnusně, ne tak podloudně jako skety, ale příšerně. Zaplatili za to životem oba. A odnesli to pověstí také ukázkově. Fakta přitom dokládají, že ani jeden nekolaboroval se sketami. To jsem si podrobně ověřila. A navíc paradoxně žádní ukázkoví antisemiti to nebyli. Jistě jsem si mohla vybrat spisovatele méně haněné a opovrhované. Jenže pro mě platilo to, co jsem říkala předtím – vybrala jsem si je, protože jsou přelomoví a jejich literární dílo je jedinečné. A pro tu svou pověst byli vymazáni z české literatury, byli nedostupní a nebyli přeloženi.

Záběr z filmu Céline! Deux clowns pour une catastrophe (Céline! Dva klauni ke katastrofě), který v roce 2016 natočil francouzský scenárista a režisér Emmanuel Bourdieu. Spisovatele Célina ztvárnil Denis Lavant, foto: Paradis Films

Není to trochu paradox? K vašim hlavním autorům patří Céline a Pound, kteří – aniž bych chtěla vyjadřovat jakýkoli názor – jsou z etického hlediska vnímáni takto problematicky, a teď ještě Milan Kundera, který také není vnímán jednoznačně?

U Milana Kundery, co se týká jeho údajného udání, platí totéž: Zjišťovala jsem si to zevrubně a dospěla jsem k názoru, že to doloženo není. Jinak by ho celá ta situace nemohla tak hrozně zasáhnout. Životně zasáhnout. Ale u Milana Kundery nešlo o moji volbu, vybral si on mě.

Jak si vás vybral?

Ctí Célina a jeho romány. Podnítil jejich vydávání v nakladatelství Atlantis, dokonce ho ze začátku finančně podpořil. Přeložila jsem své první tři Célinovy romány, „německou trilogii“, a myslela jsem si, že tím nakladatelství skončí, tak jsem Milanu Kunderovi napsala, že mu děkuji za podporu těch knih. A on mi odpověděl dopisem, ze kterého jsem pochopila, že mé překlady velmi pozorně četl a porovnával si je s originálem a oceňuje je. Když později došel k názoru, že své francouzské knihy sám přeložit už možná nedokáže, vybavil si mé Céliny. 

Slyšela jsem vás říkat v jednom rozhovoru, že jste se lekla, když vás oslovil.

Strašně. Představa, že překládám žijícího českého autora, který psal skoro celý život česky, to je opravdu hrůza. Bála jsem se toho. A cítila jsem velkou lítost. On léta tvrdil, že si musí své francouzské knihy přeložit sám, a teď pochopil, že už nemůže. Cítila jsem, že Milan Kundera je romanopisec jiného založení než ti dva, kteří mají u mě své knihovny. Jenže je to významný český spisovatel světového věhlasu, a když po mně chce, abych převedla jeho francouzské knihy do češtiny, považuji to za povinnost.

Černá gondola zdobená šesti věnci veze 3. listopadu 1972 rakev s tělem básníka Ezry Pounda z kostela San Giorgio Maggiore v italských Benátkách na ostrovní hřbitov San Michele, foto: archiv ČTK / AP

Z díla a z postupů Milana Kundery mimo jiné vyplývá, že je silně orientovaný na jeden výklad slov, na výklad daný výhradně autorem. Není tohle pro překladatelku také přinejmenším nepříjemné?

V principu zde nejsem překladatelka, já rekonstruuji jeho jazyk na základě jeho češtiny. Hledám i v jeho francouzských překladech, jak určité české slovo vyjadřuje francouzsky. Respektuji jeho výlučný náhled na slova. 

V poznámce k překladu Slavnosti bezvýznamnosti zmiňujete, že vzniklo deset verzí, než jste byla spokojená. Překládat znamená i potlačit svoje ego?

U každého překladu musíte potlačit sebe, ale tady nejsem překladatelka, spíš restaurátorka. Mojí ambicí bylo, aby ty texty zněly jako jeho. Pár lidí, kteří Milana Kunderu s nadšením čtou, mi pak řeklo, že měli radost, protože jim přišlo, jako by to napsal on sám. 

Louis-Ferdinand Céline v roce 1960, foto: Juillet Meudon

Co si myslíte o tom, že veřejné mlčení Milana Kundery v poslední době jeho paní prolamuje? Komunikuje s novináři i s politiky a vznikají o něm nové dokumenty, byť na základě starých záběrů.

Myslím si, že to může souviset právě s vydáváním překladů. To, že se o něm bez něj natáčejí filmy a píšou biografie, je v řádu věcí. Ale nechci se k tomu moc vyjadřovat, u dokumentu Miloslava Šmídmajera jsem se podílela na titulcích.

Nicméně pokud jsem správně porozuměla tomu, co jste říkala o Célinovi i Poundovi, tak to v zásadě nemáte tak, že byste podobně jako Milan Kundera striktně oddělovala autora od jeho díla, že by pro vás existoval pouze text a nic dalšího by vás nezajímalo…

Jako překladatelka se snažím z autora poznat víc než jen text, ale v soukromí se jim nehrabu. Zajímá mě zázemí, které je utvářelo, zvuky, vůně prostředí. V případě Célina i Pounda jsem jela do míst, která ovlivnila jejich psaní. Moc mi to pomohlo. U Pounda je verš, kde ve vypjaté situaci popisuje konkrétní strom. Když daný strom vidím na vlastní oči, verš prožívám přesněji. Možná jeho překlad zůstane stejný, ale donutí mě to, abych nebyla akademická. 

Obálky tří ze Célinových svazků, které připravila Anna Kareninová, repro: Atlantis

Jak máte v sobě poskládané, že spolupracujete s Revolver Revue, dostala jste jejich cenu, a přitom Revolverka nemůže přijít Milanu Kunderovi na jméno?

Pověděla jsem jim, že budu překládat Milana Kunderu a mám pro to důvod, jak už jsem o tom mluvila. Pokud by se mnou nechtěli dál pracovat, pochopila bych to. A oni zas pochopili mé důvody a oddělili to. Překládám text. 

Ještě se chci zeptat k Célinovi. Myslela jste si, že po třech románech skončíte. To byste ovšem nepřeložila Cestu na konec noci. Do toho se vám nechtělo?

Vůbec ne. 

Proč ne?

Překlad Jaroslava Zaorálka s názvem Cesta do hlubin noci byl až kultovní. Ale než došlo na Cestu, ještě jsem přeložila čtyři další Célinovy romány. Byla to vůbec podivná situace: Po německé trilogii, jak jsem říkala, když jsem myslela, že končím se Célinem, jsem hledala nového autora. Jenže nešlo to, v próze nebylo nic tak svůdného, abych zahořela. Petr Kabeš se tehdy zmínil, že by si moc rád přečetl Cantos Ezry Pounda, který byl přeložen jen útržkovitě. Tak jsem mu to začala překládat. Napřed kratší básně mimo Cantos. Sžívala jsem se s Ezrou Poundem, zamilovala se a v tu chvíli se v Atlantisu zeptali, jak to, že už nechci překládat Célina, a tak jsem se vrátila i k němu. Měla jsem je najednou oba. Cesta, ta nakonec přibyla, protože v Atlantisu chtěli mít celou řadu Célina, všechny jeho romány, přeloženy od jednoho překladatele. Dožiju-li, budu zřejmě jediná ve světě: Celé Célinovo románové dílo jeden překladatel zatím nikde nepřeložil.

Obálky dvou z Poundových svazků, které připravila Anna Kareninová, repro: Atlantis

Překlad Cesty do hlubin noci Jaroslava Zaorálka, který poprvé vyšel ve třicátých letech, jste v devadesátých letech připravila k novému vydání. Korigovala jste je v jaké míře?

Dělala jsem jen drobné jazykové aktualizace. Nechtěla jsem do knihy vstupovat. U nového překladu už to bylo jinak. V Zaorálkově době se s textem nakládalo volněji. Jaroslav Zaorálek navíc překládal prvotinu neznámého autora a trochu si ji přisvojil. Já už jsem naopak znala celé dílo a vím toho o Célinovi víc. Chtěla jsem se proto důsledněji držet toho, jak to napsal. Víte, on byl na své psaní hodně nedůtklivý. Hlídal si, aby mu nikde nepřidali ani čárku. Jako začínající autor nechal dokonce u Cesty na konec noci rozmetat sazbu. Prostě jim řekl, že mu to učesali, že mu tam doplnili čárky a spisovnou manýru, a nechtěl to připustit. Můj překlad Cesty na konec noci je o jeden autorský arch, tedy dvacet normostran, kratší než někdejší Zaorálkův.

Co překládáte teď?

Další oddíl Poundových Cantos, takzvaná Adamsova Cantos, a Célinovu Smrt na dluh. Tu knihu také kdysi přeložil Jaroslav Zaorálek jako Smrt na úvěr. Měla jsem původně radost, že nebudu muset měnit název, ale pak jsem si uvědomila, že ho změnit rovněž musím. Je to o krámku Célinovy matky, kde zákaznice nakupovaly na dluh. Francouzská vazba kupovat něco na kredit znamená ve skutečnosti na dluh. Smrt na úvěr je tajemné spojení, ale zavání bankou. Céline je přímý. Když řeknete smrt na dluh, cítíte chudobu, a ta je basso continuo toho románu. 

Proč vás vlastně Céline tolik láká, v čem je sdělný pro současného čtenáře?

Céline viděl své novátorství kromě jiného v tom, že vnesl mluvenou řeč do spisovného jazyka. Je to pravda, jeho knihy mají rytmus mluveného slova. Jako když si lidé povídají historky v lokále nebo na ulici. A ty jeho historky jsou také velká legrace i spousta citu. 

Louis-Ferdinand Céline v roce 1955, foto: Izis Bidermanas

Má v dnešním světě psané slovo pořád stejnou sílu jako v modernistické éře právě Célina či Pounda? 

Vliv slova samozřejmě slábne ve prospěch obrazu. Na druhou stranu: obraz za sebou obvykle má nějakou výpověď slovesnou, dorozumíváme se slovy, jazykem. Co ovšem podle mě evidentně mizí, je pregnantnost sdělení, obrazná i slovesná. 

Kvantita slov tedy vítězí nad jejich kvalitou? Používáme slova vágním způsobem?

S nárůstem obrazového vnímání chudne slovník a tím mizí schopnost přesně se vyjádřit. Podle mě je velká síla, pokud člověk umí pojmenovat věci. Právě Pound píše v knize o umění číst, tedy o literatuře, ABC četby: „…národ, který si během vývoje zvykl na ledabylé psaní, postupně ztrácí vládu nad svou říší a nad sebou samým. A tento rozpad, toto znešvaření není nic prostšího a hanebnějšího než porušená a nepořádná větná skladba.“ 

Tím v podstatě říká, že špatné psaní zničilo civilizaci.

Je to tak, on to pak dokazuje na dalších příkladech. Má pravdu. 

Básník Petr Kabeš na fotografii z 23. listopadu 2003, foto: ČTK – Stanislav Peška

A myslíte, že naopak dobré psaní civilizaci zachrání?

Řekla bych, že umět vážit slova je krok k tomu, abychom si uvědomovali význam činů a vztahů a rozpoznali manipulaci. 

Jakou roli hraje slovo v tom, co se nyní děje ve světě?

Někteří lidé s významem slov dokážou zacházet ďábelsky, ale to je věc zneužitelnosti jazyka. Když se slovo a obraz kombinují dohromady, může to povznést, ale může to také přinést zkázu. Čelit se tomu dá, ale musíte umět vážit slova, pak se snad naučíte i rozeznávat obrazy. 

Proč jste se rozhodla, že o sobě necháte točit film, že k sobě někoho s kamerou pustíte tak blízko?

Ze zásady se snažím pomáhat studentům. Na začátku mělo jít o studentský čtvrthodinový portrét. Myslela jsem si, že Petr Michal mě bude pár dní v parku natáčet na digitální kameru a hotovo. A hned jsem mu také řekla, že nechci, aby se mluvilo o mých dětech nebo o rodičích. Takové zveřejňování bych nesnesla. A vůbec jsem nechtěla, aby se filmovalo u mě doma. Ale postupně jsem Petru Michalovi a jeho kameramanovi Jakubu Vrbíkovi začala důvěřovat, jejich zaujetí jsem si začala vážit, a ve filmu je vidět, jak to dopadlo. 

Plakát k dokumentárnímu filmu Petra Michala Je nalezena tím, koho hledá, foto: Petr Michal

Nakonec tam jsou záběry i z vaší ložnice.

Ano, když tam pracuji. I ze špajzu! Ukázalo se, že si s režisérem máme co říct, má cit pro literaturu, pro jazyk, a viděla jsem, jak do hloubky film promýšlí, co je ochoten obětovat. A tak z toho společného natáčení bylo s přestávkami pět let, Petr Michal už mezitím přestal být student, absolvoval FAMU. Po sestříhání si můžete všimnout, že mi tam v záběrech rostou vlasy chronologicky na přeskáčku. Nadto se hned na začátku ukázalo, že se nebude točit na digitální materiál, ale na klasický film, kterým se musí šetřit, a to znamená několikrát zkoušet záběr. Například když jsme šli na Milešovku, vyšla jsem ji snad pětkrát. Dávali mi pokyny, kudy mám jít a kam se mám dívat, aby si to nachystali, protože potřebovali šetřit tou drahocennou filmovou surovinou, a já se vracela nahoru a dolů. Když se točilo, neznali bratra. 

To skoro zní, jako kdybyste točili hraný film.

Spontánně vyhlížející činnost jsem musela vždy několikrát opakovat, a když to bylo ono, exponovali obraz. Ve filmu také plavu v přírodní nádrži na Džbánu. Ve výsledku uvidíte jen asi minutu, ovšem kvůli tomu jsem byla ve vodě snad pět hodin a většinu toho času jsem šlapala vodu. Když mě odvezli domů, necítila jsem nohy. Byla jsem na dně sil.

Anna Kareninová v bytě, v němž se natáčel dokument Je nalezena tím, koho hledá; Praha, 25. února 2023, foto: ČT art – Josef Chuchma

Anna Kareninová (* 1954). Překladatelka, autorka rozhlasových literárních pořadů, článků a doslovů. Oba rodiče byli operními pěvci. V rodné Praze vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1984–1994 byla redaktorkou, posléze šéfredaktorkou nakladatelství Odeon, 1991–1996 šéfredaktorkou revue Světová literatura, 1995–1996 šéfredaktorkou nakladatelství Český spisovatel. V devadesátých letech studijně pobývala v Itálii, Francii, USA a Velké Británii, poté se rozhodla plně věnovat literárním překladům, v próze především románům Louise-Ferdinanda Célina, v poezii dílu Ezry Pounda. Kromě dalších knižních překladů, které doprovodila vlastními doslovy a komentáři (Marguerite Durasová, Guillaume Apollinaire, Nathalie Sarrautová, Tommaso Landolfi, René Char, Tom Stoppard, Michel de Ghelderode), je překladatelkou i dramaturgyní filmových titulků. Nositelka (mimo jiné) Magnesie Litery 2003 za překlad knihy Louise-Ferdinada Célina Klaun’s band, Ceny Francouzského velvyslanectví za přínos ke zpřístupnění francouzské literatury v České republice, laureátka Ceny Revolver Revue za rok 2017. V roce 2011 vydala knihu Céline v Čechách.