Oldřich Kaiser a Vladimír Javorský excelují v dramatizaci Rudišova románu

Winterbergrovu poslední cestu lze považovat za jednu z nejvýraznějších českých próz posledních let, tedy pomineme-li skutečnost, že Jaroslav Rudiš román napsal německy a do češtiny jej převedla Michaela Škultéty. Jak předloňská audiokniha, režírovaná Michalem Burešem, tak nynější „železniční roadstory“, jíž dramatický tvar vtiskla Eva Blechová a režíroval zkušený Aleš Vrzák, jsou Rudišovu textu právy. Každé z těch přetlumočení pracuje se svými vlastními prostředky a každé z textu zprostředkovává určitý, nikoliv totožný dojem –  aniž by však došlo k popření podstaty autorova textu. Spíše se pokaždé akcentuje jiná jeho složka.

Bezmála šestnáctihodinový čtecí výkon Pavla Baťka je plně položen do monologu Jana Krause, který lidi na konci jejich životní pouti převáží na „druhý břeh“. Dialogičnost Krausova řečového proudu tkví v tom, že jeho podstatnou, nedělitelnou součástí je postava stoletého Wenzela Winterberga, který se navzdory všem očekáváním převozu ještě vzepře, zmátoří se a donutí Krause, aby s ním podnikl vlakové putování střední Evropou, po územích, jež kdysi spadala pod rakousko-uherskou monarchii, přičemž stařec „nemocný historií“ má k ruce bedekr z roku 1913. Rudiš text postavil jako monolog, ale ústřední postavy jsou dvě. Režisér Bureš a interpret Batěk vše vsadili na tah textu, na jeho rytmizaci (autor i překladatelka usilovali, aby vyprávění plynulo v pomyslném železničním rytmu). Audiokniha tak nechává plně zaznít repetitivnosti textu, kdy umanutý, posedlý stařec Winterberg určitá sousloví mnohokrát v průběhu vyprávění opakuje.

Rozhlasová adaptace, jejíž úhrnná stopáž činí něco málo přes dvě a půl hodiny, musela čtyřsetstránkový děj pochopitelně redukovat a řečový tok „odmonologizovat“. Autorka dramatizace Eva Blechová a dramaturgyně Klára Novotná našly řešení v tom, že základem je dialog mezi Krausem a Winterbergem a tyto postavy interpretačně oddělily. Kromě toho tu přímo vystupují i další figury, které dvojice na své cestě potkává; třetí nejrozsáhlejší part ovšem náleží Winterbergrově dceři, právničce, jež žije jako singl a pracovně přelétává z jedné země do druhé. Zvuková stopa je tu hutná, neboť v určitých okamžicích přes sebe jde více hlasových vrstev (například převozník Kraus vzpomíná na svůj vlastní život, zatímco Winterberg mluví a mluví…), atmosféru dokreslují a vjem zahušťují proměnlivá, jednou minimalistická klavírní, jindy elektronicky tažená hudba, dopravní hlášení z vlaků či tramvají (mezi hlasateli stanic lze slyšet i Rudiše), ruch daných prostředí. Tým režírovaný Alešem Vrzákem, se zvukovým mistrem Tomášem Pernickým a soundesignérem i autorem hudby Janem Trojanem, si tu s evokací vlakové křížové cesty opravdu vyhrál.

Vladimír Javorský a Ondřich Kaiser při natáčení Winterbergovy poslední cesty, foto: ČRo – Eva Blechová

Základním interpretačním kamenem třídílné adaptace jsou výkony Vladimíra Javorského coby Krause a Ondřicha Kaisera v roli Winterbergra. V jejich podání vzlíná z „vlakové roadstory“ melancholie ještě hutnější, méně ironická než z monologu na knižních stránkách. Javorský je zde unaveným, smířeně vědoucím „převažečem“ se svými vlastními traumaty, se svou vlastní osamělostí a ne zrovna skvělou osobní historií emigranta z Československa usazeného v Německu. A umanutého starce Witenberga, který býval tramvajákem v západním Berlíně, podává Oldřich Kaiser bez přehrávání, s přesným dávkováním bolesti, zkušenosti, rezignace, a současně ovšem i osobní revolty vůči nynějším pořádkům. Kaiser býval v mladých letech šaškem (myšleno v dobrém), jemuž nebylo nic svaté, ale dnes dokáže být, a zde je to bezezbytku naplněno, charakterním hercem zužitkovávajícím plody svých ne zrovna hladce prožitých uplynulých desetiletí. Ti dva – Javorský a Kaiser – zde k sobě velmi pasují.

Zatímco text a jeho četba z úst Petra Baťka má hypnotický charakter, rozhlasová adaptace v sobě hmatatelněji nese dílem krásnou, dílem svírající tíži, neboť Winterberg je člověkem odcházejícího světa, a koneckonců duch přítomné doby už nesouzní ani s rozpoložením o několik generací mladšího převozníka Krause. Pojetí a obsazení obou těchto partů tvůrcům rozhlasové Vltavy zkrátka vyšlo, byla to trefa. Kdo Rudišův klíčový román četl, sotva může být touto adaptací zklamán; a kdo jej dosud nečetl, toho může zdařilá adaptace k textu přitáhnout. Že si na Vltavě na tomto titulu dali záležet, je patrné i z doprovodných materiálů na stránkách stanice. Rozhlasová „železniční roadstory“ nabízí plodně strávený čas, a to přesto – nebo vlastně právě proto –, že z Winterbergory poslední cesty před odchodem na druhý břeh jde na posluchače kromě jiného i „aktuální“ úzkost.

Jaroslav Rudiš při natáčení videa, které na stránkách ČRo Vltava doprovází adaptaci Winterbergovy poslední cesty. Autor zde sděluje některé okolnosti vzniku tohoto „železničního románu“, foto: ČRo – Tomáš Vodňanský

Totiž: Winterberg je nemocný dějinami. Historie je pro něj živá, nic z hrůz, které přinesla, pro něho není zaváto a zapomenuto, zejména pak ne momenty, v nichž tenhle pamětník osobně selhal. Tohle onemocnění dějinami se mohlo ve stávajícím století, před takovými deseti roky, jevit ve středoevropském prostoru jako relikt a hysterie, jako literátské přehánění a svévolná fabulační licence. Válka v bývalé Jugoslávii se mnohým už přece zdála být cosi jako sice tragická, nicméně „vnitrobalkánská“ výstřednost z „devadesátek“. A 11. září 2001 a vše, co kvůli němu následovalo, bylo ze střední Evropy většinově vnímáno jako vzdálená a nakonec už asi nějak vyřešená záležitost. Jenže teď, s válkou na Ukrajině, je – nebo by měla být – zdejší blazeovanost pryč. Podivíni „nemocní dějinami“ se tu náhle vyjevují jako existence daleko méně výstřední, než před několika lety…

Tvůrčí tým Winterbergovy poslední cesty (zleva): Vladimír Javorský, Ondřich Kaiser, vzadu mistr zvuku Tomáš Pernický, zvukový designér Jan Trojan, režisér Tomáš Vrzák, uprostřed produkční Jana Knappová, vpravo autorka dramatizace Evba Blechová, foto: ČRo – Klára Novotná