Jedna báseň. Autoři čtou: Vít Janota (podruhé)
Sbírka či spíše poema Víta Janoty Vzestup a pád říše stínu se soustřeďuje na to, co je popsáno v jejím titulu: temnota a tíže říše stínu jsou dominující atmosférickou složkou sevřené sbírky, která – i díky silným, až patetickým metaforám úpadku a vyzývavým symbolům – získává naléhavě neodekadentní ráz míšený s vypjatou šerosvitnou obrazností barokního rázu.
Dekadentně-symbolický je nepokrytě a výrazně rovněž slovník Vzestupu a pádu říše stínu, sbírky, kterou je radno číst souvisle jako poému, jíž je mnohem spíš než souborem jednotlivých kusů, mnohé z nich ovšem i jako izolované obstojí. Bledé, šedé, šerosvitné, plytké, tlející, osamělé, řídnoucí, hypnotizované i jiné atributy, ale i dějová slovesa ilustrující nehybnost, zmar a iluzornost; rozpitá přízračnost a ledová hrůzyplnost prolíná se nízkými průchody, jimiž procházíme, osvěcována slepnoucími žárovkami a provázena barokní hrou stínů klamající smysly.
K dokonalému vystižení dekadentního stylu v umění se vší zachycovanou marností, prázdnotou a nudou, s rozvratem a zchátralostí, s pesimismem a narcisismem, chybí snad jen mrtvolnost, ale i ta je zastoupena – mrtvým tichem. Tato obrazivá vyhrocenost a barokně expresivní, extrémní kontrastnost jako by paradoxně tlumily tragické vyznění textu a obracely ho do parodie. Tragičnost se humorem a ironickým odstupem překlápí v komedii; ale pousmání nad námi, nad sebou, nad člověkem i nad poezií a slovem je nakonec mrazivé.
Vít Janota mluví hlasem „my“, tedy hovoří za nás, nejspíš za svou generaci, nebo také za lidstvo v průběhu toku životů kdykoli v historii lidstva. Některé ze čtyřiceti obsažených bezejmenných textů působí s přispěním tučného a výrazného písma až jako epitafy člověka.
Mládí. Jaká naivní očekávání jsme to měli – taková, jaká měli dávní mladí před námi, a snad budou mít noví mladí po nás. Jak nekonečně sobečtí jsme v oparu předstírané soucitnosti byli, jak jalově jsme tlachali, jak bolestně pociťovali rozpor mezi tím, co je vnímáno jako geniální, ač plytké, a tím, co je pozoruhodné, ale je přehlíženo. Univerzálně lidská zkušenost zklamaných a zbořených představ o světě je shrnuta v těchto verších: jenže to / co k nám nakonec doopravdy přicházelo / se natolik míjelo s naším očekáváním / že se zdálo že každá z těchto skutečností / musí být jen jakousi iluzorní součástí / nějakého předem připraveného / promyšleného plánu. Čí je ten plán? Kdo ho připravil nebo zosnoval? A jaký typ transcendence u Janoty nahradil ikonicky dekadentní mysticismus a okultismus?
Text je vystavěn na ostrých, emotivních, až agresivních kontrastech, jak se na zvolený styl patří. V průbojných, sugestivních a ničím netlumených, neopatrných básnických obrazech se vykresluje naše minulost (byli jsme mladí v těch dnech), přechodové období mezi dětstvím a prozřením, kdy se definitivně rozevře „antracitová hlubina zítřka“ jako největší z děsů, a její tlama způsobí tektonickou závrať. Tehdy ještě nebyl prostor otevřený pro únavu, ale pro tepot těla (mlčení si rozumí se vzdorem), a kráter osamění, způsobený explozí pekelného poznání, nezel tak očividně. Tato sbírka jako by ostatně byla psaná s hloubkoměrem v ruce: opozice vrcholů a propadů, chladu a horka, vysokého a nízkého, ticha a hlučnosti, samoty a společenství v různých variacích jsou jejím základním stavebním materiálem; nahoru a dolů, vzestup a pád (ostatně úpadek je latinsky dekadence a ta stála za pádem jiné význačné říše, té římské).
Následuje podobně vystavěný obraz zralosti a stáří: i v něm se rozvírají chřtány propastí, do nichž se padá z vlastní volby a všelidského předurčení. Jedním z nich je i Macocha vlastního srdce, do níž se zhroutíme v okamžiku, kdy nevyhnutelně selháváme sami před sebou. Bude možné pád této destruktivní říše stínů vnímat jako happy end?
Autorem grafické úpravy knihy je sám nakladatel Daniel Podhradský, repro: Dauphin
Vít Janota: Vzestup a pád říše stínu
Frontispis a ilustrace Miloslav Moucha. Dauphin, Praha – Podlesí 2022 (ve spolupráci s „edicí z Onoho světa“ Miloslava Mouchy, jenž připravil 33 výtisků s originálním grafickým listem), 56 stran, náklad 200 výtisků, doporučená cena 268 korun.
Jaké ohavné spiknutí bylo zosnováno a na nás spácháno! Jak snadno jsme se přizpůsobili, jak rychle jsme zešedli do průměru a přitakali prázdnotě, jak přirozeně se v tragické sebelásce smířili s vlastní lhostejností. Vít Janota ohledává naši vinu danou dávným trestem či prokletím, náš majoritní podíl na tomto vlastnictví. Janotovo „my tehdy“ není nic čistého, je to docela přímá obžaloba našeho selhání a selhávání, které je stejně univerzální, směšné a přeludné jako tyto verše.
Čtenář by možná čekal, že se v druhé polovině textu, kdy se „my“ proláme do období zralosti, studená náruč říše stínu přesmykne do hřejivého, přívětivého světla, v němž bude možno spočinutí – nebo se mu alespoň přiblíží. Ale ouha, nastává „druhá temnota“ obestírající smysly a usazující se v duších: blouznivé stáří s uvadlými těly je překryto stínovou dekou nového zklamání a beznaděje, tentokrát zklamání představ o sobě sama, své predestinaci, své výjimečnosti: Toto nové temné zklamání „nás“ uvrhá do nekonečné nejistoty, která jako jediná zbyla.
Ale na posledních deseti stranách přeci jen přichází jakási nedostupná a nedostižná spása: přízrak, přelud či (opět) stín v kaluži je konečně tu, průsvitné závoje časoprostoru se rozvlní, počátek se stane koncem a naopak, a „my“ staneme znovu v důvěrně známém předsálí, za nímž mělo přece být už pouze požářiště. Ale ono ne: hluboko pod pyšnými třídami města / pod chodníky a jízdními drahami / v spletenci cévních svazků / parovodů a kanalizací / ještě přežívaly kolonie živočichů / dávno považovaných za vyhynulé.
Znovu jsme okouzleni barokizujícím klamstvem a šalbou: kočičím zlatem, falešným mramorem a umělou perletí tohoto sálu a je nám dáno prožívat bolestnou blízkost danou podobností, jež ale nemůže být totožností. Stojíme před strůjcem všeho plánu, před jeho neprůhlednými záměry, před velkým dílem, jeho strukturou a řádem. Dílem, které je „naší“ největší bolestí. Tento vzestup a pád je vylíčen s tak komickou přehnaností, s tolika zábavnými nasazeními, až čtenáři samou vážností horký úsměšek na rtech tuhne a zamrzá.
Vít Janota, básník, překladatel, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Vít Janota (* 1970) vystudoval v rodné Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (obor fyzika molekulárních struktur), kde následně dva roky působil jako odborný asistent. Vystřídal různá zaměstnání, nyní pracuje jako programátor. Vydal tyto básnické sbírky (všechny v nakladatelství Dauphin): K ránu proti nebi (2002), Fasování košťat (2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová pole (2008), Jen třídit odpad nestačí (2011), Noc a déšť (2013) a Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016, nominace na Magnesii Literu), Uličnice (rovněž 2016), Poslední zpráva z obleženého města (2021), Vzestup a pád říše stínu (2022). Je zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích. Občas překládá a příležitostně hraje na saxofony a klarinet. Žije v Praze.
Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
