Happy end dle Hanekeho. Rodinný portrét blahobytného měšťanstva věští rozklad a pád
První máj je sice lásky čas, ovšem nasazení filmu Happy End, který ČT art vysílá 1. května od 21:55 hodin, vyznívá v této souvislosti jako potměšilá ironie. Jde totiž o zatím poslední snímek režiséra Michaela Hanekeho, v jehož tvorbě život většinou dost bolí a lidská existence je nahlížena ostrou optikou.
V Mnichově narozený, ale ve Vídni, v herecké rodině vyrůstající Michael Haneke (*1942) si v minulém desetiletí odnesl Oscara za drama Láska (2012), mistrné vylíčení vztahu dvou zestárlých manželů, sotva již schopných se o sebe postarat. Česká televize snímek naposledy uvedla před čtyřmi lety. To zde stojí za zmínku proto, že Happy End (2017) je volným pokračováním Lásky, jejíž znalost divákovi dovolí snadněji se orientovat v povahopisech předestřených v Happy Endu.
Haneke se tentokrát zaměřil na širší rodinné zázemí, na generaci dětí a vnuků, na to, jak jsou či nejsou schopni obstát v civilizačních tlacích, jak si udržují své sociální postavení, jak se vyrovnávají s mravními dilematy či s nejistotou. Svůj průřez zde scenárista a režisér Haneke vede všemi věkovými kategoriemi, od třináctileté dívky, která se stává svého druhu pozorovatelkou, trpělivou i znepokojenou, někdy snad až cynickou, přes střední, podnikající generaci až k nejstarší, zde zastoupenou již ovdovělým starcem, s nímž jsme se poprvé seznámili právě v Lásce.
Pokaždé narážíme na psychickou nevyrovnanost, na stále nesnesitelnější tíhu existence, pod níž lidé klopýtají, klesají, hledí, jak by se vyvázali ze (spolu)zodpovědnosti za svůj osud, za stavební firmu, kterou rodina provozuje. Spatříme lhostejnost, vychytralost, provokující výstřednosti i pokusy (někdy úspěšné) o sebevraždu coby východisko. Příběh odehrávající se v Calais v době uprchlické krize reaguje i na tuto skutečnost: hrstka černošských přistěhovalců, nejprve oslovených na ulici patriarchou rodiny a později dokonce přivedených na honosnou, veskrze snobskou rodinnou oslavu, se stává částečkou v zadrhávajícím se soukolí buržoazního společenství.
Happy End – a už sám název je krutě ironický – hojně staví na soudobých komunikačních technologiích. Jednou je to pořizování slovně komentovaných záznamů mobilním telefonem, které celý příběh otevírají i uzavírají; Haneke zde volí „výškový“ obraz včetně ikon na displeji mobilu. Jindy jsou to přes počítač vedená milostná vyznání plná (někdy až úchylných) sexuálních tužeb. Je příznačné, že obě tyto roviny se pojí se školačkou Eve: mobilové záznamy si sama pořizuje a milostnou korespondenci svého rozvedeného a znovu ženatého otce (psanou milence) odhalí, když se připojí na jeho účet. Není divu, že Eve otci nedůvěřuje a podezírá jej, že by mohl opustit svou novou rodinu i ji samotnou.
Mladinká Fantine Harduinová ztvárnila Eve jako submisivní, mlčenlivou, vnitřně nejistou, ovšem také netečnou k dění. Na začátku příběhu s téměř zvídavým zaujetím Eve zachytí skon svého křečka, jemuž do žrádla přidávala matčiny tablety proti depresím. A v závěru dokumentuje sebevražedný sjezd svého dědy do moře… Z úryvkovitých vzpomínek mimoděk odkryjeme nevyzrálost i bezradnost, které se u Eve projevují v emoční okoralosti – opovrhovanou spolužačku na školním táboře rovněž přiotrávila uklidňujícími léky.
Hlavními hvězdami filmu jsou Jean-Louis Trintignant, v době natáčení filmu šestaosmdesátiletý, v úloze vrtošivého Georgese (výmluvný je jeho rozhovor s kadeřníkem), a Isabelle Huppertová jako jeho věčně zaneprázdněná dcera Anne, starající se o rodinný podnik. Oba se vyskytují už v Lásce; nyní jim režisér umožnil, aby své postavy dále rozšířili a prohloubili.
Zejména Trintignant postihl zřetelnou potměšilost starce unaveného životem, který svoji existenci vnímá jako vyprázdněnou, smyslu zbavenou, planou. Proto autem v plné rychlosti nabourá do stromu, ovšem jako zázrakem přežije – se zlomenou nohou upoután na pojízdné křeslo. A je to právě Eve, jíž se svěří, že svou nemohoucí ženu kdysi udusil polštářem (a vnímá to jako dobrodiní, které jí prokázal) – a právě Eve požádá, aby jej vyvezla k plošině prudce se svažující do moře…
Haneke – pokud odmyslíme “mobilové“ zarámování příběhu – volí pozvolně plynoucí záběry. Některé události sleduje jakoby dlouhodobě, aby zachytil jejich nenadálé rozuzlení (sesuv zeminy na staveništi i s přenosnými toaletami, Georgesova jízda na invalidním vozíku frekventovanou ulicí). Dává prostor postavám, aby ozřejmily své chování, i když je často sleduje z povzdálí, takže jejich rozmluvy zanikají v šumu okolí, v provozu života. Všímá si různých rodinných pospolitostí, evokuje zejména odcizené poměry v patricijském domě, v němž s vnější pokorou pracuje služebnictvo arabského původu. A naznačuje diagnózu, že blahobytná evropská společnost, utápějící se v citové vyprahlosti, v nejrůznějších posedlostech a neschopná duchovní obrody, ztrácí sebezáchovný pud.
Happy End (Francie/Německo/Rakousko, 2017, stopáž 108 minut)
Scénář a režie: Michael Haneke, kamera: Christian Berger, střih: Monika Williová. Hrají: Isabelle Huppertová (Anne Laurentová), Jean-Louis Trintignant (Georges Laurent), Fantine Harduinová (Eve Laurentová), Mathieu Kassovitz (Thomas Laurent), Franz Rogowski (Pierre Laurent), Laura Verlindenová (Anaïs Laurentová), Aurélia Petitová (Nathalie), Toby Jones (Lawrence Bradshaw).
Uvádí ČT art 1. května 2021 ve 21:55 hod.
