Pravda, která nebolí, i když by měla. Japonský režisér Koreeda točil ve Francii
Catherine Deneuve, Juliette Binoche, Ethan Hawke, Ludivine Sagnier… Hvězdně obsazený snímek o filmovém průmyslu a jeho hvězdách se sice jmenuje Pravda, jenže výsledkem je pravda zduřele soukromá. Hirokazua Kore'eda tady zdaleka nedosahuje síly svého předešlého snímku.
Předposlední film japonského režiséra Hirokazua Koreedy (*1962) Zloději mu vynesl Zlatou palmu v Cannes a obdiv kritiky. V zemi svého vzniku se stal komerčním hitem a vyvolal debatu ohledně společensky vyloučených osob, o nichž pojednával. Mistrovský snímek o komunitě lidí žijících za hranou zákona, kteří společně tvoří něco jako rodinu, spojoval motivy a postupy, které byly pro dosavadní Koreedovu tvorbu typické – zájem o postavy trpící materiálním nedostatkem, motiv mrtvých, kteří sice nejsou ve světě fyzicky přítomní, ale nadále mají značný vliv na životy hrdinů, delikátní vyprávění založené na detailech odpozorovaných ze všednodenních okamžiků; a dále: u mnoha filmů přiznané dokumentaristické prvky, u jiných naopak inspirace velkými mistry klasické japonské kinematografie Jasudžiró Ozuem a Mikio Narusem.
Na Zloděje by se Koreedovi navazovalo obtížně jakýmkoli dalším filmem. Ale i tak: svým loňským, do tuzemských kin nyní přicházejícím snímkem Pravda učinil poměrně tlustý řez – jde totiž o mezinárodní koprodukci natočenou ve Francii a odehrávající se v exkluzivním světě filmových hvězd.
Díla, která asijští nebo třeba íránští tvůrci natáčejí v Evropě, přitom mají často problém s ukotvením v konkrétním časoprostoru. Tito režírující „hosté“ se totiž najednou pohybují mimo prostředí, které důvěrně znají, a to platí nejen pro místo, kde se odehrává děj, nýbrž i pro filmový štáb a herecký ansámbl. Kvůli tomu jejich evropská díla mnohdy působí abstrakně a neživotně. Polovičaté a rozpačité filmy jako Farhadího Všichni to vědí nebo Bong Joon-hoova Okja mohou posloužit coby dva křiklavé příklady z poslední doby.
U Pravdy se však nezdá, že by se režisér nedokázal vypořádat s kulturními bariérami. Spíše si vytvořil neprodyšně sevřený mikrosvět, plný extrémně zesíťovaných vazeb. Jako by si dával obzvláštní pozor, aby každá poznámka a narážka měla svého jasného adresáta a srozumitelný přenesený význam. Díky tomu Pravda drží pohromadě, ale mnohem víc, než by musela nebo měla; nakonec místy působí skoro jako scenáristické cvičení na téma charakterizace postav.
V centru oné sítě se nachází postava stárnoucí herečky Fabienne Dangeville (ztělesňuje ji Catherine Deneuve), která právě dopsala vlastní biografii nazvanou Pravda, natáčí nový film a na návštěvu k ní přijela její dospělá dcera Lumir (Juliette Binoche) s rodinou. Ve všem, co se kolem Fabienne děje, se přímo či nepřímo odráží její osobnost. Otisk této ženy najdeme v postavě čarodějnice z dětské knihy, kterou Fabienne hrála v její filmové adaptaci, i v jejím novém filmu – sci-fi o vztahu dcery s matkou, která odletěla do vesmíru, kde pomaleji stárne. Vztah s mladou herečkou z jejího nového filmu je odrazem dávného přátelství protagonistky s jinou hereckou hvězdou, kterou Fabienne v minulosti zradila. Fabienne přitom zároveň není komplexní a záhadná figura; je to jednoznačný charakterový typ sebestředné a panovačné stárnoucí herečky, která podřídila svůj život honbě za slávou a teď hořce bilancuje. Tenhle tón její osobnosti nechává Pravda znovu a znovu zaznívat v desítkách drobných manýr, jimiž Fabienne v různých scénách komplikuje život svému okolí. Závěrečnou pointou sice je, že pohled, který jsme si na herečku vytvořili, je do nějaké míry zkreslený, ale to neospravedlňuje, proč se do téhle zkreslené perspektivy snaží film diváka vmanipulovat tak urputně.
Je to zvlášť překvapivé u Koreedy, který už od hraného debutu Maboroši (1995) často nechával diváky tápat ohledně vztahů a souvislostí, napínal jejich pozornost zdánlivě bezvýznamnými, ve skutečnosti klíčovými dialogy a budoval zápletky právě na vědomí, že nikdy není možné věcem a lidem zcela porozumět.
Pravda je pořád velmi zručně a sebejistě vystavěný film. Akorát tu na sebe ona zručnost a sebejistota mnohem okázaleji upozorňují, zatímco veškeré tajemství se vytrácí. Namísto dojmu odpozorované reality vytváří dojem akvária, v němž se vše točí kolem jediného epicentra. O tom, jak vypadá současný filmový průmysl a jeho hvězdný systém, jaké je postavení celebrit ve společnosti, co to znamená být dcera proslulé spisovatelky, to všechno je pouze zlehka naznačené a rychle se to zase obloukem vrací k hlavní hrdince. Jako by postava Fabienne byla natolik sebestředná, že do sebe pohltila i fikční realitu filmu. To platí i pro další režisérova typická témata zmíněná v úvodu článku – najdeme je tu, avšak jímá nás pocit, že jsou tu poněkud z povinnosti.
Matka a dcera. Fabienne Dangeville (ztělesňuje ji Catherine Deneuve) a Lumir (Juliette Binoche) ve filmu Pravda. Foto: Film Europe Zatímco v předchozích Koreedových filmech, zejména ve Zlodějích, bývá pravda neuchopitelná a zraňující, v jeho novince nebolí, i když by měla. Svůj další film má Koreeda natáčet opět v zahraničí, tentokrát v Jižní Koreji. Podle svých slov v něm chce zkoumat právě bariéry mezi různými jazyky a kulturami. Je tedy možné, že se vydá hledat trhliny a propasti, které v Pravdě až příliš ladně a bezstarostně přeskočil.
Pravda (Japonsko/Francie, 2019, stopáž 106 minut)
Režie a střih: Hirokazu Koreeda, scénář: Hirokazu Koreeda, Ken Liu, kamera: Eric Gautier, hudba: Alexej Ajgi. Hrají: Catherine Deneuve, Juliette Binoche, Ethan Hawke, Ludivine Sagnier, Roger van Hool, Jackie Berroyer, Laurent Capelluto, Christian Crahay, Alain Libolt, Maya Sansa, Clémentine Grenier, Manon Clavel a další.
Česká premiéra 24. září 2020.
