Kdo je to ten letošní vítěz z Cannes, Hirokazu Koreeda?

Hirokazu Koreeda (*1962) je v programu zmíněného festivalu stálicí, ale málokdy dosáhne na vavříny. Pouze v roce 2013 získal v Cannes cenu poroty za film Jaký otec, takový syn, přestože poprvé se v programu hlavní soutěže objevil roku 2001. Důvodem, proč Koreedovy snímky zůstávají stabilními, ale málokdy vyzdvihovanými položkami soutěže prestižní přehlídky artového filmu, je možná jejich neokázalý charakter. Koreeda se v minulosti věnoval filmům propojujícím prvky dokumentu a fikce (Distance, 2001; Nikdo to neví, 2004), ale posledních deset let točí uměřená komorní rodinná dramata. Je přitom oslavovaný coby režisér velmi střídmého stylu, který se soustředí na brilantní dialogy a přesvědčivé herecké výkony. Jeho vrcholné snímky z tohoto období jako Still Walking (2008) nebo zmíněný Jaký otec, takový syn dokáží pojmenovat vztahy mezi postavami pomocí výmluvných náznaků a souvislostí roztroušených mezi všední momenty. Dříve pro něj bylo také typické téma vyrovnávání se se smrtí blízké osoby, která v životě pozůstalých nikdy úplně nezmizela za obzor zapomnění.

Žánr rodinných dramat je s japonskou kinematografií spojovaný už od slavného Jasudžira Ozua. K tomu je Koreeda často přirovnávaný, přestože on sám se spíš hlásí k mezinárodně méně známému japonskému klasikovi Mikiovi Narusemu, jenž bývá přezdíván „Ozu chudých“, protože hrdinové jeho dramat často pocházejí z nižších společenských vrstev a musejí daleko častěji řešit otázky spojené s penězi a materiálním zajištěním.

Motiv života v chudobě se také v Koreedově filmografii v posledních letech objevuje stále častěji. Ve zmiňovaném titulu Jaký otec, takový syn vypráví o dvou rodinách, jimž v porodnici omylem zaměnili novorozené syny. Rodiče se o záměně dozvědí, až když je oběma chlapcům šest let. Otec jedné rodiny je přitom úspěšný ambiciózní architekt, zatímco druhá z rodin je chudá. Snímek je vyprávěn většinou z pohledu architekta a působivě ukazuje arogantní samozřejmost, s jakou bohatí shlížejí na chudé jako na méněcenné osoby.

Tuhle perspektivu pak naruby obrací Koreedův film Po bouři (2016). Příběh neúspěšného, rozvedeného a čím dál více vyhořelého spisovatele Rjóty je komplexní portrét muže, který neustále bojuje s vlastními ambicemi a nedostatkem peněz. Spousta dílčích zápletek filmu se točí kolem toho, že někdo někomu něco dluží, vymáhá nějaké peníze nebo se k nim dostává podvodným způsobem. Pocit méněcennosti způsobený nedostatkem financí tady hrdina zakouší sám na sobě. Pro diváka je to silně ambivalentní postava, která vzbuzuje sympatie, přestože většina toho, co Rjóta provádí, je morálně jednoznačně zavrženíhodná.

Základní sestava figur v Koreedově filmu Rodinná záležitost.

Stejné téma Koreeda rozebírá i v Rodinné záležitosti. Film vypráví o rodině z chudých poměrů, která se ujme opuštěné dívky, jež byla v minulosti zneužívána. Zároveň však po ní pátrá policie. Někteří kritici přirovnávají drsný způsob ztvárnění chudoby v Koreedově novince k jednomu z jeho nejpůsobivějších filmů, poloimprovizovanému tklivému portrétu osiřelých dětí Nikdo to neví (2004). Podle Maggie Lee z Variety ovšem Rodinná záležitost připomíná spíše snímek Jaký otec, takový syn: „Ve společnosti, kde děti jsou obvykle vychovávány manželkami, zatímco otcové otročí v práci, aby vydělali peníze nutné k zaopatření domácnosti, se Koreeda ptá, co vlastně z člověka dělá rodiče: je to čistě biologická záležitost, anebo je třeba si takový titul zasloužit láskou? Rodinná záležitost dává nedokonalou odpověď, která nicméně nabízí alespoň záblesk naděje.“ Deborah Young z Hollywood Reporteru chválí i Koreedův charakteristický uměřený styl: „Koreedova čistá, nenucená režie a extrémně přirozené výkony podtrhují tvrdý realismus života společenských vyděděnců.“ A Peter Bradshaw v The Guardian ocenil i tvůrcův pověstný smysl pro drobnokresbu: „Je to film složený z delikátních tahů štětcem: detailů, okamžiků, pohledů a úsměvů.“

Jaký obraz Koreeda složil, o tom se na vlastní oči budeme moci přesvědčit na podzim, kdy bude film uveden do tuzemských kin.