Seriálový boom pokračuje, a nejen Netflix přidává plyn

Letošní ročník představil více jak stovku aktuálních seriálových produkcí, většinou v premiéře, a spektrum výjimečných hostů, z nichž jeden z nejočekávanějších projevů přednesl Reed Hastings z Netflixu. Díky takové koncentraci bylo možné vysledovat několik trendů současné seriálové produkce, zejména té, která cílí na globální publikum.

Lokálnost jako globální trend

Nikdy předtím nebyla touha po rozmanitosti tak silná a příležitosti pro lokální umělce a tvůrce tak velké jako nyní, shodovala se většina diskutujících. Antony Root z HBO Europe při té příležitosti zmínil, že neměl tušení, jaký ohlas vzbudí minisérie Hořící keř, kterou HBO vyprodukovala jako jednu z prvních na silném lokálním příběhu z dějin státu, o jehož existenci měla řada diváků pouze mlhavé představy.

Je neuvěřitelné, že můžeme pro mezinárodní publikum natočit seriál v italském nářečí, zmiňovali italští producenti současný seriál HBO Trust o únosu vnuka naftařského magnáta Gettyho, kde je část dialogů italské mafie vedena v dialektu, jemuž nerozumí ani sami Italové. V tomto duchu se nesl i projev Reeda Hastingse, ředitele Netflixu. Ten potvrdil, že do evropských produkcí chce letos investovat miliardu dolarů. Chystané kvóty EU, které nařizují povinnost provozovatelů globálních platforem působících na území EU zajistit ve svém obsahu minimálně třicet procent evropské tvorby, prohlásil Hastings za poněkud přísné, avšak zároveň ujišťoval přítomné, že překlenovací období tří let poskytuje dost času, aby se Netflixu podařilo deficit dohnat.

Po nedávné přestřelce s organizátory festivalu v Cannes, kdy Netflix rozporoval přísné podmínky pro účast filmů v soutěži, se proslov jeho šéfa nesl v tónu daleko smířlivějším. Chceme spolupracovat s lokálními autory, producenty i herci, nechceme být světu druhým Hollywoodem, zdůraznil na závěr. Jako příklad takové praxe zmínil veleúspěšný španělský seriál La Casa de Papel (Money Heist) a dánský seriál The Rain, který se objevil v hlavní soutěži festivalu.

Jaké jsou další trendy seriálové tvorby?

Když jsme si kdysi najali amerického showrunnera (jedná se o pozici šéfscenáristy a hlavního kreativního supervizora seriálu), řekl nám, že období renesance není prostorem pro univerzálně sdělný příběh. To prohlásil jeden z účastníků debaty o globálních trendech. Přesto vznikl úspěšný italsko-britský seriál Medici, který zakoupil do svého portfolia Netflix; nelze tedy tvrdit, že historická témata v globálním měřítku nefungují.

Záběr ze seriálu Ad Vitam – svět, kde život trvá (téměř) věčně… foto: Arte

Za jednoznačný trend lze určitě označit současný boom dystopických a science-fiction seriálů. Jejich úspěch souvisí s tím, že se děj odehrává v jakési blízké budoucnosti či paralelní realitě, a tento svět je svou jinakostí pochopitelný i mimo hranice jejich vzniku. Zásadní je ovšem tvůrčí přístup u většiny z nich: současné dystopie staví především na silných příbězích, které obsahují společenský, ekologický či morální apel. V tomto ohledu stojí za zmínku seriál Ad Vitam televize Arte, který představuje svět, kde život trvá (téměř) věčně. Lidstvo vynalezlo způsob, jak udržet tělo v konzervovaném stavu prostřednictvím pravidelné regenerace. Dojde-li zde vůbec k úmrtí, je to událost, kterou je třeba pozůstalým citlivě vysvětlit na plyšácích. Když spáchá parta teenagerů hromadnou sebevraždu, událost vyvolá adekvátní zděšení. Vyšetřování se ujímá stodvacetiletý detektiv Darius který postupně odhaluje temná zákoutí idylického světa.

Seriál z izraelské produkce Autonomies přináší jiný pohled na blízkou budoucnost. Dílo nepostrádá břitký humor a nečekanou dávku politické nekorektnosti. To je ostatně další rys seriálové produkce vymaňující se z lokální působnosti – politická nekorektnost a snaha podívat se na místní problémy z velkého nadhledu. Autonomies představují Izrael, který je rozdělen na dva světy, autonomii ortodoxních Židů v Jeruzalémě a sekulární stát v Tel Avivu. Zápletku spustí událost, kdy porodní asistentka přizná, že před sedmi lety zaměnila novorozeňata, z nichž jedno zemřelo jejím zaviněním. Vyjde najevo, že přeživší dítě je vychováváno v rodině ateistů, ačkoliv jde o vnuka vlivného rabína, a tahle záměna působí na napjaté vztahy jako časovaná bomba.

Dánský The Rain je určen pro mladé publikum. Objevují se zde prvky ze Ztracených – zejména objasňující flashbacky či bunkry plné tajemství. Svět je uvržen do katastrofy, jejíž iniciaci má na svědomí parta vědců, kteří vypustí do atmosféry smrtící virus. Ten na svět dopadá v kapkách deště a působí okamžitou smrt. Ačkoliv je seriál stylizován do atraktivního obalu, který nepostrádá chvíle romantických slow-motion, melodramatických scén a líbivých hudebních podkresů, herecké obsazení dánskými herci mu dodává na autenticitě a charaktery postav se vyhýbají prvoplánovým klišé.

Jiné ženy

Kampaň #metoo nepřímo přispěla ke změnám v obsahu seriálové tvorby. Jak uvedla jedna z účastnic debaty o postavení žen v audiovizi, americká showrunnerka Veena Sud, dříve byly americké scenáristické týmy tvořeny převážně muži. Prosadit strukturovanou ženskou postavu bylo nad lidské síly; ženy sloužily v seriálech ke třem účelům, které její mužští kolegové shrnuli do sloganu Fuck, Marry, Kill – tj. mít s ní sex, vzít si ji nebo ji zabít. Dnešní situace je o poznání lepší, ale zdaleka není vyrovnaná. I proto sílí snahy o zapojení žen do audiovize spravedlivějším způsobem. Tuto snahu zastřešuje kampaň 50/50 by 2020, která požaduje, aby podíl žen v audiovizuálním průmyslu dosáhl do roku 2020 padesáti procent.

Velšská herečka Eve Myles v roli Faith Howells v seriálu Keeping Faith, foto: S4C

Současný seriálový svět pochopil, že se divačky nespokojí s pasivními postavami blondýn, které mají sloužit pouze k výše zmíněným účelům. Příjemnou zprávou je, že nové hrdinky už nejsou krásné, štíhlé, mladé, a dokonce ani laskavé či submisivní, a přesto – nebo právě proto – vyzařují větší charizma než kdykoliv předtím. Definitivně přestávají být pasivním doplňkem mužských protějšků a stávají se postavou určující děj.

Tento trend zachycují mezi jinými seriály An Ordinary Women, Come Home a Keeping Faith. Posledně jmenovaný titul je britské provenience a vypráví příběh ženy, jíž přes noc zmizí manžel a ona se musí vypořádat s péčí o tři děti a zajistit chod právní praxe svého zmizelého manžela. Britský seriál Come Home zvolil opačný gard a vypráví příběh ženy, která se rozhodne opustit svého manžela a děti. Pro mne osobně je velkým překvapením ruský seriál An Ordinary Woman, vytvořený pro ruský kanál TV3, který vypráví příběh čtyřicátnice Mariny. Sympatická floristka v pokročilé fázi těhotenství žije obyčejný život s manželem a dvěma dětmi. Velmi záhy se však vyjeví, že její květinářství je jen krytí pro sofistikovaný eskortní byznys. Úzkostlivě utajovaný dvojí život se začne Marině bortit v okamžiku, kdy je v hotelu nalezena jedna z jejích prostitutek mrtvá. Marina řeší nastalou krizi se zarážející chladnokrevností, přesto zůstává postavou vzbuzující zájem, nikoliv odpor. Čelí totiž nástrahám i ve svém obyčejném životě, ať jde o nevěru manžela nebo lži dospívající dcery. Snad právě proto máme pro ni více pochopení, než kdybychom ji znali pouze v roli bordelmamá, která nemá zábrany dražit panenství jedné z dívek na internetu.

Honba za production value

Snahy o kvalitní televizní seriál, který zasáhne globální publikum a obstojí v konkurenci, nutí producenty a vysílatele investovat do obsahu stále více peněz. Nároky na production value, to jest náklady na výrobu seriálu, zejména pak ty náklady, které jsou vidět před kamerou, ve výpravě, neustále rostou. Ani tradiční výrobci obsahu, jako jsou televize typu BBC nebo RAI, už nevládnou prostředky, jimiž by byli schopni tuto tvorbu financovat sami.

Záběr z italsko-britského seriálu Medici. Do svého portfolia jej zakoupil Netflix, foto © Fabio Lovino

Televizní stanice jako tradiční investoři seriálové tvorby jsou tedy ochotny spolupracovat na koprodukcích a obětovat tím část svých práv. Často však naráží na lokální odlišnosti a jazykové bariéry; mezinárodní koprodukce podle statistik Evropské audiovizuální observatoře tvořily v letech 2015/2016 pouze osm procent z celkového objemu. Investicím do výroby rovněž výrazně pomáhají daňové pobídky, které fungují nejen v Evropě, ale také v Austrálii nebo v Kanadě. V současnosti úlevy umožňují televizním projektům (při splnění příslušných podmínek) získat zpět patnáct až čtyřicet pět procent z vynaložených finančních prostředků; Česká republika se svými dvaceti procenty je v tomto směru tedy spíše na spodní hranici současného standardu.

Je otázka, kam honba za prodution value povede. Dluhy Netflixu nejsou žádným tajemstvím a dlouhodobě se diskutuje o udržitelnosti této firemní strategie. Náklady na některé seriály vyvolávají závrať: aktuální seriál této platformy, The Crown, stál astronomických sto třicet milionů dolarů. Rovněž HBO dokáže do seriálů vložit nemalé prostředky; jedna epizoda poslední sezóny Hry o trůny stanici vyšla na deset milionů dolarů.

Je pochopitelné, že stanice jednotlivých států nechtějí zůstat pozadu a snaží se v konkurenčním boji obstát. A z těchto důvodů mění svoji strategii. Co bývalo přednedávnem nemyslitelné, se nyní stává standardem: televize koprodukují s partnery, jako jsou právě Netflix či HBO. Zdá se to být logický tah – spolupráce se oběma stranám zamlouvá. Globální hráči získávají originální a levnější obsah, zatímco „místní“ televize mohou vytvářet nákladnější projekty a celosvětovou distribucí získat s tím související prestiž. Příkladem může být aktuálně chystaný seriál BBC a Netflixu z antické Troji nebo spolupráce RAI a HBO na seriálu podle slavné předlohy Umberta Eca Jméno růže. Jsou tu však i příklady menších vysílatelů. Belgická VRT spojila pro realizaci úspěšného seriálu Tabula Rasa své síly s německou ZDF a s Netflixem. Tento krok se jí, dle slov jejího ředitele Paula Lembrechta, vyplatil.

Spirála financování seriálů se tedy roztáčí a možná svou silou odhodí slabší články z kola ven. Do té doby si můžeme užívat zlaté časy televize a její seriálové tvorby. Nikdy nebyla pestřejší než nyní. Díky snaze o globální úspěch se za podpory a spolupráce televizních stanic, nezávislých producentů, audiovizuálních fondů i streamingových platforem totiž daří v Evropě i v dalších částech světa vytvářet díla vysoké hodnoty, která úspěšně vyvažují kdysi dominující americkou produkci.

Autorka pracuje jako vedoucí manažerka v Centru realizace hrané tvorby České televize