Neúplná lekce o zázračné síle umění

Na jméno Laurenta Canteta (*1961) se po devíti letech od Zlaté palmy už pomalu začínalo zapomínat, i když v mezidobí uváděl filmy v San Sebastianu nebo na benátském festivalu, kde s Návratem do Ithaky (2014) dokonce vyhrál jednu z vedlejších sekcí. Jejich premiéry byly nicméně upozaděny v porovnání s triumfálním vítězstvím živelného dramatu o mnohonárodnostním „souznění“ trefně zpřítomněném v konfrontačních disputacích studentů s učitelem francouzštiny v jedné z problematičtějších pařížských škol. Po letech práce v zahraničí, kam se jako canneský laureát vypravil na zkušenou, se režisér vrací s dalším ve Francii zakotveným příspěvkem na téma budoucnosti a sociálního začleňování nastupující generace.

V obecně málo známé kolébce kinematografie, středomořském přístavu La Ciotat, kde bratři Lumierové natáčeli i promítali své pionýrské filmové pokusy (nejen proslulý Příjezd vlaku, ale i první hraný snímek Pokropený kropič), nyní vzniká dílo zcela odlišné. Z Paříže sem totiž přijíždí slavná spisovatelka Olivia Déjazet, pod jejímž vedením bude napsán amatérský román. Váhavě vznikající obrysy společného výtvoru, jenž má být výstupem z tohoto experimentálního workshopu, se stávají především zrcadlem nesnadných dilemat mládeže hledající své místo v dnešním post-utopickém světě, v němž je mnohem jednodušší rezignovat nebo se radikalizovat než žít normální – rozuměj ekonomicky produktivní a duševně plnohodnotný – život.

Intelektuálně, sociálně i etnicky různorodá skupina se totiž bez problémů dokáže domluvit pouze na jednom: v základu vznikajícího příběhu bude vražda. Všeobecné souznění ovšem vzápětí rozloží kontext předpokládaného zločinu. Na to, jak těžké je najít společný jazyk a směr v prostředí mnohonárodnostní Francie, poukazují dohady o pozadí zločinu a otázky jeho časoprostorového situování. Nesourodé návrhy na identitu mrtvoly i detaily její smrti prozrazují povahu i ideové zázemí skupinky nezaměstnaných, která bere workshop jako zpestření všední zahálky nebo nezbytné „rekvalifikační“ zlo pro získání další dávky z pracáku.

François Bégaudeau, jehož autobiografickým románem se Cantet v Mezi zdmi inspiroval, se pokoušel přesvědčit své vlastní studenty o smysluplnosti duševní kultivace. Zkostnatělost pravopisu, nabubřelost ustrnulých časů, rozdíl mluveného a psaného jazyka – bolavá témata osvojování francouzštiny – tu vyvřely v téměř neusledovatelném přívalu slov, přízvuků, gramatických a fonetických chyb v improvizovaných etudách žáků s jejich skutečným pedagogem. A hráz vzájemného neporozumění protagonisty obrazně uzavírala do titulních „zdí“. Základní dilema, má-li se Francie úporně bránit tendencím rozleptávajícím její kulturní dědictví, anebo se poddat živelně bující nekultuře, zůstalo ambivalentně nezodpovězeno. Škola, kterou film prakticky neopouštěl, byla v řešení podobného problému bezmocná, na což v důmyslném režijním konceptu trefně upozorňovaly repliky spontánně rozjívených výrostků.

V Lekci se Cantet v diagnóze společenských symptomů pouští ještě dál. Jenže bohužel klopýtá při pokusu vystavit všeobjímající a zároveň analogicky „autentický“ příběh propojující témata vzestupu krajní pravice, ideové zmatenosti mládeže, tvůrčí terapie, sterilnosti akademického psaní a naopak mocné síly slov vyvěrajících z reality, tristních důsledků vítězství konzumu a mnoha dalších neméně podružných politických, ekonomických a společenských témat.

Spisovatelka Olivia Déjazet v podání vcelku populární francouzské herečky Mariny Foïs, foto: Jerome Prebois

K napsání scénáře Lekce inspirovala Laurenta Canteta a Robina Campilla (autora nedávno v Cannes i na Césarech excelujících 120 BPM) televizní reportáž o literárním workshopu, který v La Ciotat provedla jistá anglická spisovatelka. Projekt nechali „uzrát“ a realizovali jej nakonec až po osmnácti letech; nejspíš i proto působí jako přenošené dítě doplácející na nepoměrné ambice rodičů. V devadesátých letech ještě dohasínající dělnickou vzpouru proti uzavření místní loděnice (zapříčiněnou proměnou města z průmyslové bašty na dovolenkový resort) autoři přímočaře spojili s dnešním ideologickým tápáním vykořeněné mládeže vedoucím ke zločinům z nudy. Návrh jedné z účastnic workshopu zasadit kolektivně vznikající příběh do oné „hluboké“, devadesátkové minulosti, v níž většina účastníků literárního semináře ještě nežila, se stává jednou z prvních rozbušek ve skupině. Pátrat po souvislostech se zřejmě nenosí. Režisér však tentokrát touží po happy-endu a v zájmu toho brzy propadnou potřebě „ušlechtilého“ ohledávání minulosti i protagonisté, kteří dosud tvůrčí úsilí skupiny bojkotovali. Pochopení spojitosti osudu jedince s vývojem města, země i doby pak pomáhá protagonistům pevněji ukotvit vlastní existenci. To, že Antoine jako jediný z frekventantů zvolený koncept nepřijme, okamžitě pasuje jeho nepřizpůsobivost na dominantní linii filmu. V ponoru do těkavé psýchy teenagera se Cantet i přes snahu přiblížit Antoinův život nedostává dál než k banálnímu tvrzení o vzpouře z pocitu absentující seberealizace. Sen o vstupu do armády se pak v mysli dospívajícího kluka snad stává jedinou představitelnou možností, jak získat status příkladného občana.

Ostře výbušnou chemii třídy a intenzívní náboj každého okamžiku, které prostupují snímkem Mezi zdmi, podporoval několikanásobný záznam téže scény na vícero kamer. V novém snímku se stejná metoda míjí účinkem, snad kromě smyslného napětí mezi Antoinem a Olivií. Jenže i tato tenze namísto romance vyústí v názornou lekci, jak proniknout k látce či postavě literárního díla, kterou tím spisovatelka dostane. Zrcadlení geneze filmu inspirovaného skutečnou událostí v procesu vznikajícího kolektivního románu, jehož živelný proces zpětně pomáhá Olivii překonat vlastní tvůrčí krizi a studentům umožní přehodnotit své životní nastavení, je tolikrát „zmnoženou“ funkcí, že v posledku – podobně jako tomu bývá v zrcadlovém bludišti – ztrácí ve svých odrazech sebe sama. Sociální integrace problematických vrstev skrze zázračnou sílu umění tak zůstává přes všechnu „realističnost“ prostředí nikoliv vinou myšlenky, nýbrž formy, veskrze neduživým „artificiálním“ sněním.

Lekce (Francie, 2017, 114 minut)
Režie: Laurent Cantet, scénář: Robin Campillo, Laurent Cantet, kamera: Pierre Milon. Hrají: Marina Foïs, Matthieu Lucci, Florian Beaujean, Mamadou Doumbia, Mélissa Guilberta další.
V české distribuci od 17. 5. 2018.