Film On se bojí je nejen testem divácké trpělivosti. Je i precizní studií úzkosti a samoty

Dlouho vyhlížený film newyorského rodáka Ariho Astera (* 1986) On se bojí je výrazně jiný, než by jeho fanoušci čekali. Režisér dosud natočil pouze dva celovečerní snímky, Děsivé dědictví (2018) a Slunovrat (2019). Oba byly natolik komerčně úspěšné a tolik je oceňovala kritika, že se na autorovo třetí dílo čekalo s napětím, které většinou doprovází jen klasiky kinematografie. Poté, co Asterovy předešlé tituly vydělaly v kinech nevídané částky, rozhodla se prestižní produkční společnost A24 (mimo jiné stojící za Oscarovým hitem Všechno všude najednou, který jako první v historii firmy finančně předskočil Asterův debut) dát tvůrci do ruky třicet pět milionů dolarů. A to v podstatě na režisérovu soukromou, ale každopádně epickou terapii. 

Mnozí výsledek nazývají nevídaným fiaskem, jedním z nejhorších finančních rozhodnutí zábavního průmyslu všech dob (což trochu bude pravda, film na sebe pravděpodobně nevydělá ani z třetiny). Tyto argumenty jsou ještě podpořeny tím, že Aster se záměrně vyhnul jakékoliv festivalové distribuci, která by jeho bizarnímu spektáklu mohla dát nějaká ocenění, jež by snad přitáhla intelektuální diváky. 

Pravda je taková, že jde o odvážný, velmi nepříjemný, místy opravdu špatný, nicméně ve výsledku obdivuhodný film. Protože jestli jsme jako diváci něco v dnešní Disney/Marvel době potřebovali, tak drahý a zároveň nebetyčně rozporuplný kus. Těžko se někomu On se bojí doporučuje. Ale stejnou měrou je jedním z mála snímků, na něž své blízké s vehemencí lákám, protože doma ty tři hodiny stopáže (až On se bojí už nebude v kinodistribuci) nejspíš nezvládnou. 

Agresivní komedie a tiché trápení

Ve zkratce: Příběh vypovídá o Beauovi (vynikající Joaquin Phoenix) z originálního názvu (Beau Is Afraid), který pravidelně chodí k terapeutovi, kde řeší primárně problémy se svou mámou a se svým mizejícím sebevědomím, které nejspíš ani nikdy neměl. Dostává nové prášky na úzkosti a deprese a při cestě domů zjišťuje, že se celé město zbláznilo a všude probíhají násilné útoky vedoucí postupně k úplné demolici jakéhokoliv řádu. To ústí v čirou až groteskní agresi namířenou v podstatě na kohokoliv, kdo prochází kolem. Dochází k anarchii v nejhorším možném slova smyslu. Zákony neexistují. Jediné, co platí, je fyzická síla. Je to tělesný horor, za který by se nestyděl ani Cronenberg, ovšem snímaný kamerou natolik objektivní, že z toho animálního dění chvílemi vytváří nemístnou a bolestnou komedii. 

Hlavní hrdina se snaží dostat za svou matkou, ale shodou nepřejících náhod to pro něj není možné, což mu ona úpěnlivě vyčítá, a nakonec jej v exaltovaně úzkostlivé scéně přejede auto. Dál už se nedá nic napsat bez prozrazení zvratů v příběhu, který se rozvíjí zcela neočekávatelně, zato především epicky. A tak jen řekněme, že zhruba od první třetiny je to v základu Beauova pouť za matkou. Nebo alespoň za její představou. A v tradici nejlepších „road movies“ je to také putování za hrdinovou vlastní podstatou a za zjištěním, kým doopravdy je a jaké je jeho místo ve světě. 

Nathan Lane ve snímku On se bojí, foto: Aerofilms

Těžko by člověk v současné produkci hledal jiný film, který na první pohled srozumitelné škatulky takhle bez ostychu shazuje ze stolu. On se bojí od začátku poukazuje na Beaua jako na člověka naplněného čirou nejistotou, strachem a traumaty. Až do takové míry, že je s ním těžké sympatizovat, protože mu chybí jakákoliv kvalita – práce, partnerský vztah, přátelství… 

Asterův hrdina nemá nikoho kromě matky, a tak po vzoru tonoucí se stébla chytá alespoň natahuje ruku k ní, i když ji simultánně nenávidí za to, kým se kvůli ní stal. To právě její úpěnlivý strach o jeho bezpečí formoval Beaua v dospívání do muže, jímž je dnes. Někoho, kdo se bojí zemřít tak moc, až nežije vůbec. Věci kolem Beaua se dějí hlasitě – jeho úzkost je znásobená na maximum okolním násilím – avšak jeho trápení je tiché, viditelné jen ve smutné tváři stárnoucího Phoenixe. 

Jako bumerang

Zápolení s dominantní matkou je chytře nastíněno hned v první scéně filmu, při porodu snímaném z pohledu dítěte. Beau vyleze na svět a otec ho omylem upustí na moment na zem. Matka svému partnerovi zoufale nadává. „Jak jsi to mohl udělat? Já jsem to všechno podstoupila kvůli tobě!“ Je to krátká scéna (okamžitě přetnutá citlivou a v něčem mnohem zajímavější terapeutickou seancí dospělého Beaua), ovšem předurčuje vše. Veškerý další děj se odvíjí od této prvotní situace. Vychází to z freudovské tradice, jíž je protkaný v podstatě celý film; neustále se vrací do dětství a hlavně k rodiči coby ultimátní psychologicko-sexuální překážce k plnohodnotnému životu. Teorie v něčem překonaná, jenže ona se nám vrací jako bumerang.

On se bojí je dílem, jež se při sledování zdá být příliš složité na uchopení, ale konec je tak doslovný, až se stává vyloženě banální. Ne nadarmo, alespoň podle amerických reakcí na Twitteru, lidé odcházeli z kinosálů vytočení a řvali na plátno, že jim sebralo tři hodiny života. Nebo že se jednalo o největší pí**vinu, co v životě viděli. Rozumím těmto pocitům, protože jsem si jimi v průběhu sledování v jistých momentech rovněž prošel. Obzvlášť, když se na půdě zjevil gigantický penis reprezentující potlačovanou sexualitu a neexistující otcovský vzor. Freuda už jsme přece měli dost. 

Ale když absolvujete celou tu Asterovu dávku čistého dramatu, psychologického trápení, třeskuté absurdní komedie, v jistých místech i autentického hororu a vydechnete, možná si řeknete: Kdy naposledy jsem viděl něco takhle svérázného? Kdy mě naposledy něco nutilo neustále přehodnocovat můj názor? Záleží pochopitelně na úrovni duševní pošahanosti recipienta, protože tohle není snímek pro každého, ale v mnohých z nás navzdory své podivnosti vyvolal opravdové city. Prostřední linka o Beauově první a poslední lásce je obdobně dojemná jako nedávný artový film Falcon Lake, a to nemá zdaleka tolik prostoru onen cit budovat. Je jen kouskem megalomanského celku.

Armen Nahapetian a Zoe Lister Jones ve filmu On se bojí, foto: Aerofilms

Nebát se být úplný zoufalec

On se bojí je něčím podobný hitu herce Joaquina Phoenixe – Jokerovi. A to v tom slova smyslu, že se jedná o dílo absolutně empatické k lidem (v tomto případě mužům, ale na gender to u Beaua není nutné vztahovat), kteří v životě selhali na všech frontách. Je to studie osamělosti a palčivé úzkostlivosti ze všeho, co by se mohlo stát, když to pokazíme; takže radši nic nezkusíme. A v kruciálním momentu, kdy se hrdina rozhodne přestat se bát a vykročit do světa, ho dění nekýčovitě semele ještě víc. Nemá žádné motivační poselství, jen vypráví svůj smutný příběh.

Finále se zdá být bez katarze, jakkoli je vizuálně velkolepé. Pro mnohé diváky pouze opakuje to, co děj už dávno prozradil. V tom se liší od jinak podobných snímků Charlieho Kaufmana, Alejandra Jodorowského či Davida Lynche, kteří pracují se svým narativem obdobně surreálně, ale oproti Asterovi si nenechají tolik nahlížet do karet a interpretaci nechávají úplně na těch, kteří jejich filmy sledují. Po určitém zklamání, které jsem si s sebou z kinosálu nesl, jsem však došel k pro mě uspokojivé interpretaci, která On se bojí přidává na hodnotě. 

Je to dlouhá, komplikovaná, a přitom doopravdy jednoduchá terapie jedince, který si prostě řeší problémy s mámou s pocitem, že ji zklamal. Natolik specifická a nepřenosná, až se stává univerzální výpovědí o dnešní osamělosti a úzkostlivosti. A to vyhrocené finále podtrhuje především to, že jakkoliv je trauma v umělecké formě kvalitně zpracované, ono trápení stejně nikdy nevyřeší. Hlavně se nebát být úplný zoufalec, vždycky jde selhat ještě víc, tak by mohl znít slogan filmu. Aster si za miliony dolarů natočil nejdražší terapii za poslední roky jen proto, aby na závěr řekl, že mu to nepomohlo. 

Diváci tedy pobouřeně odcházejí ve velkém. Ale pár jich ocení, že tohoto je ještě kinematografie schopná – rozuměj naštvat nás, provokovat, kopnout nás do kolena a ještě se nám vysmát (a my se smějeme s ní). Dá nám na moment možnost nakouknout do hlav lidí, kteří nám chtějí něco říct, ale nevejde se to do všudypřítomné tříaktové struktury. On se bojí není dokonalý ani precizní film. Ani nejdivnější. To bychom museli do obskurnějších oblastí kinematografie. Ale v rámci mainstreamu tu v kinech takhle odvážný, velký a bezútěšný snímek nebyl opravdu dlouho. Paradoxně s nejustrašenějším hlavním hrdinou.

Plakát k filmu, foto: Aerofilms